452. díl Margit: Dýchat, žít....

Stojíme na nejkrásnějším náměstíčku v Praze, objímáme se a pláčeme. Dlouho jsem ty slzy zadržovala. Je v nich strach, láska, bezmoc… "Myslíš, že se to fakt stane?"… "Myslim, že jo…. Doufám furt, že ne, ale myslim, že jo."… "Je děsivý, jak je to stejný, jako tenkrát."… "To teda. Ani slavný literáti prej na to tenkrát nemohli najít slova, na tu bezmoc… když vidíš, jak se to blíží a nedokážeš s tim vůbec nic udělat."… "My tady křičíme: "Bacha, už se to valí! Zastavte to!!!" A některý idioti se nám smějou, že malujem čerta na zeď."… "Já mám největší strach o děti. Hlavně o syna. Bude přesně v tom blbým věku - rádoby velkej, dobře urostlej, nabušenej testosteronem a přitom tak křehkej a zranitelnej!"… nový příval slz… "Hajzlové zasraný!"… "Jestli to bude jako tenkrát, máme ještě dvanáct let." … "To by bylo dobrý, to už budou děti fakt dospělý… ale já mám pocit, že to teď všechno jde o hodně rychlejc"… "Viď. Tipuju to tak na čtyry roky. Možná pět."… "Ty vole, ať se mejlíme, ať se to nestane!" … "Možná bych neměla investovat do bytu, ale nakoupit zlato a začít se učit švédsky."… "Ty vole, proč švédsky?!? Tam je zima a tma! Pojďme zdrhnout radši do Itálie!"… "Jasně, abys mohla popíjet presíčka a vilně mrkat na italský kluky, co?"… chvíle hlubokého setkání s hrůzou války, s bezmocí a strachem, které na nás s Baru sáhly na demonstraci na podporu Ukrajiny, se společným humorem trochu rozpouští. Ten výtečný biftek, který jsme si daly předtím, taky trochu pomáhá. A vědomí, že máme jedna druhou, víra, že se o sebe vždycky nějak postaráme a ta bezmoc zvrátit kolo dějin, která sice chvílemi paralyzuje, ale zároveň snímá zodpovědnost… "Myslíš, že bysme to poznaly? Kdy už je potřeba fakt odejít. A že bysme to uměly?"… "To netušim. Nejspíš ne. Tenkrát to taky nepoznali. Ani ty nejchytřejší. Freuda třeba museli evakuovat."… "Kdyby šly moje děti, jdu taky. Kamkoliv. Ale bez nich ne."… "Já bych tu klidně zůstala, ale přála bych si, aby dcera odešla."… "Tak třeba tam půjdou studovat a zapustěj kořínek, než to začne."… "Snad."… "A třeba se to nikdy nestane. Třeba válka nebude."

Teriér za zády, neúnavný štváč, co má neustále oči a čumák na stopkách a svaly jako strunky, neustále připravený vyrazit za kořistí, aby snad náhodou nebylo málo, protože kdoví, kdy ten blahobyt přejde a kdo je připraven, není překvapen a zásob není nikdy dost… Je užitečnej, vytrvalej, vostrej, pohotovej, neúnavnej, ale strašně vysilující. A teď, teď není potřeba. Teď ještě pár let určitě ne. Místo tohohle teriéra bych potřebovala spíš novofundlanďáka líně se povalujícího za plotem… Pustit to a oddychnout, podvolit se premenopauzové únavě a letargii, v klidu užívat, co mám a spočinout.... Teriér symbolizuje moje obavy z toho, že se o sebe a svoji rodinu nepostarám, že nebudu mít dost, že je potřeba přidat, naspořit, zařídit, nakoupit, nasyslit… proto mám doma zásoby potravin na dlouhé týdn, proto se teď, když jsem pustila stabilní kusanec svého příjmu, objevují úzkosti, které mě stravují zevnit Je to paradox - úplně nejhlouběji ve svém nitru totiž cítím svoji vnitřní sílu a hluboké pevné přesvědčení, že se o sebe vždycky postarám, že bude vždycky dobře, i kdyby náhodou bylo objektivně nějak hůře, chuději, skromněji… že blaho-byt není jen o tom žít si v bohatství a dostatku, ale spíše o tom bytí blaženým, o tom pocitu, že se mám dobře, i kdybych jen tak bosa ležela na louce a koukala do mraků, že k tomu, abych se blaze měla, nepotřebuju skoro nic, jen nějaký jídlo, střechu nad hlavou, teplo a lásku pár lidí, humor a svobodu a možnost tančit a zpívat a brodit se bosá travou a koupat se nahatá v rybníku nebo v řece, cítit na jazyku chuť mírně kyselého a zároveň sladkého jablka a na kůži laskající doteky slunečních paprsků a hlazení dešťových kapek… Nechci na to nikdy zapomenout, chci se k tomu pocitu znovu a znovu vracet, zklidňovat svého teriéra a uhladit ho do podoby novofundlanďáka.

Zklidnit se.

Věřit.

Důvěřovat.

Dýchat.

Žít.

Kromě vědomí, že je válka za humny, že mi bude za pár dnů pade, že naší zemi a několika světovým mocnostem vládnou úplní všehoschopní chlapíci, větší nejistotou v příjmech danou přechodem na volnou nohu, můžou za ty strachy bezpochyby i hormony. Poprvé mi nepřišla menstruace - jedinou mě napadlo, zda nejsem těhotná… bláhově… ne, nejsem těhotná, přechod je tady… ještě nejspíš párkrát nějaké to krvácení přijde, ale po letech to nebude ta pravidelná krvavá zpráva o zdraví mého těla… nebudu si moct menstruační krví malovat po těle, ani s ní zalívat kytky - k potěše a úlevě mých blízkých, bezpochyby… Překulím se pomalu do zralé ženy a pak do stařeny (na tu si hodlám ještě pár let počkat)… terapeutka povídala, že naše profese je jedna z mála, kde věk nad padesát je spíše výhodou než nevýhodou… Tak snad. Hypotéku mám do sedmdesáti.

Teď ale odpočívám v obrovské chlupaté náruči milovaného muže a cítím se opravdu blaženě. "Drž mě, jako se svaly upínají ke kostem!" četl v pátek básník Radovan na Zítraslavných. A přesně tak se teď cítím. Jako kost obalená svalem, přirozeně ukotvená, pevně srostlá, ale naprosto svobodná v pohybu. V bezpečí a přitom nedušená.

Dýchám.

Žiju.

Miluju.

Jak byste chtěli, aby vás váš milý/milá objímali? A máte taky svého vnitřního teriéra? A bojíte se někdy války?