453.díl, Baru: Hraju s kartama, který mám v ruce

Zdál se mi sen. Odehrával se v areálu Motolské nemocnice.

Měla mě v péči pohřební služba.

Na pitevním stole.

Moje tělo je už zřejmě bez citu, ale hlava pořád funkční, a já si s tím člověkem od pohřebáků povídám. Klidně. Vlastně nějak s respektem k jeho práci a se zvědavostí na to, co dělá.

V jeden moment prohlásím, hele dobrý, ale asi mě nějak budete muset zabít, protože takhle mě pohřbít nemůžete. Neklapne to, já totiž ještě nejsem úplně mrtvá.

Asi jsem doufala, že na to mají nějakou sofistikovanou humánní metodu.

Které se poslušně podvolím. Podle pravidel oné instituce.

Von na to: Aha.

A vzal železný prut a rozhodl se mi ho nacpat do krku, že mi tím tělo prošpikuje, jako se navléká maso na rožeň. Připomnělo mi to ukřižování.

Začala jsem strašně křičet.

Tuhle smrt jsem nechtěla.

Probudila jsem se.

Věděla jsem přesně, proč se mi to zdálo.

I když nevím, proč zrovna takhle.

Něco v tom snu je o mně, mé ochotě spolupracovat a být trpělivá a následné vzpouře proti utrpení, o které jsem nestála. A pak taky je to sen o tom, že smrt si nemůžeme objednat. Jako málo věcí v tomto světě, i když to zkoušíme.

Umírá jedna významná kolegyně.

Dozvěděla jsem se to včera.

Někdo, kdo má podobnou profesní dráhu, narvaný diář, klienti i kolegové ji milují, má smysl pro humor a hlubokou víru. Hodně pracuje s dětmi. Vydala několik knih. Píše pohádky pro děti a rodiče, kteří potřebují naději. Absurdní. Neznám ji tak moc. Jen se s ní potkávám, jak se naše profesní kružnice protínají.

Jenže včera jsem měla na celodenní supervizi tým psychologů, jehož je součástí a právě tam došlo k oznámení.

Tolik bolesti.

Tolik zoufalství.

Její nejbližší přítelkyně.

Kolegové.

Co ta zpráva v kom spustila.

Kromě osobní roviny i to, jestli to všechno má smysl.

Jak je to na prd.

Jak se rveme za cizí životy.

Jak se sereme se všema těma papírama.

Jak si necháváme nadávat od inspekcí.

Jak motivujeme nemotivované.

Jak bojujeme.

A najednou …. se tak dlouho díváme do propasti, až se propast podívá do nás.

Kurva fix.

Uvědomuju si, jak obrovský dopad bude mít tahle skutečnost na můj profesní rybník.

Dochází mi, kdo všechno bude trpět.

Vůbec nechci myslet na to, kolik lidí tahle zpráva zasáhne.

A pak, pak ta zasraná smrtelnost.

Vážně můžete jít v padesáti k doktorovi s bolavými zády a odpověď je: slinivka, játra, týdny, dny …

Týdny dny.

Nemyslím na to.

Držím.

Držím tým nad vodou.

Balancuju citlivost s profesionalitou.

Tak, aby jsme splnili, co máme, a zároveň zůstali lidskými bytostmi.

Je to deset hodin v kuse.

Opravdu těžkej den.

A pak jdu s Drahoušem do Národního na Lazebníka Sevillského. Operu, co mi dal v Vánocům. Je hudebně vtipná a dějově neskutečně blbá. Prostě kašpárkové divadlo. Dvě stě let stará groteska.

A v něčem je to kouzelné a v něčem trapárna. Ale to, co ti lidé zazpívají, je fakt výkon.

A tak se ve tmě nenápadně osaháváme a o přestávce Drahouš obstará víno a divadelní chlebíčky.

A jedním tím chlebíčkem se Drahouš řízne do rtu.

To je událost.

Teprve když se ráno probudím, všechno mi to dojde.

Po tom snu.

Teprve tehdy pláču.

Drahouš se ptá, co bych chtěla já, kdybych dostala tenhle rozsudek. Vlastně nic moc. Chtěla bych ještě vidět moře a pobýt s blízkými. No a kdyby to na moře nebylo, tak holt ne. A vědět, že si někdo vezme mojí kočku a bude jí mít rád, protože o ostatní je postaráno.

Chci, aby řekl, že mne nenechá umírat samotnou.

Že mě může nechat samotnou žít, ale umírat ať mě samotnou nenechá.

Jsem melodramatická a taky je v tom bohužel dost pravdy.

Dáme si kafe. A pak odejde.

A vrátí se zítra ráno.

Velký úspěch je, že už dokáže odcházet, aniž by se vyplížil.

Je na tom obrovský kus práce.

Že se spolu zastavíme, rozloučíme.

Já ho nezdržuju.

On neutíká.

Většině lidí to asi přijde jako nicotná maličkost, ale pro nás dva je naučit se loučit bez zranění těžký.

Mám volno sobotu a těším se na Margit. Půjdeme demonstrovat.

A pláču nad počítačem.

Nikdo neslíbil, že život bude fér.

Ale tohle je strašně nefér. Strašně.

Sedím na gauči se svoji smrtelností.

Vyřeším to tak, že dojedu koupit hlínu a přesadím nějaký kytky.

…

Začnou jarní prázdniny. A já se rozhodnu nejet nikam. Jen se tak poflakovat, psát, číst, něco péct a vařit, čumět na filmy, uklidit balkon … pomoc kamarádce, co se rozvádí, s obhlídkou potenciálního podnájmu a rozjitří to moje vlastní vzpomínky a na bolavé konce a nové začátky… kamarádka je úplně v prdeli … milá Etna teď jenom z lehka doutná.

Doufám, že se časem nadechne. Že bude líp.

Sama se z prdele vždycky vynořím a pak tam do ní zase spadnu. A zase vylezu.

A pak zjišťuju, že i napůl v prdeli se prostě pobývat dá. A že je to jen stav mysli.

A naučím se sestříhat krátký film s Margitinými fotkami k jejím padesátinám. Ach to se dojmu.

A třikrát zajdu do sauny.

A s dcerou zajedu na celý den do Dresden Neustadtu, kde obcházíme fotobudky, a protože nefungují karty, tak se v nich fotíme mobilem a trochu šopujeme v papírnictvích a sekáčích a jíme arabský jídla muchacha buchacha, o kterých vůbec podle názvu netušíme, co to je, ale mile nás to překvapí… a to je skvěle den.

Další den mi přivezou krásný pákový kávovar a já se učím vařit kafe zase od začátku, ale do třech dní už umím capucino s pičkou vykreslenou v mléčné pěně (na přání své dcery).

A pak zažiju Margitinu famózní oslavu s balónky delfínů a tancem a kostýmy … nádhera. Je jí přesně dvanáct a půl. A určitě vám o tom napíše něco příště. Byla to událost roku. Znovu využiji svou masku Cupida a rozsévám láskyplné střely a tančím jako ďas.

Už je konečně březen.

Leden byl nekonečný.

Únor se vypařil ve vteřině.

Jaro se dere prvním sluncem i syrovostí studené hlíny.

Večery mají jiné zvuky, protože už mám zase otevřené okno, ale na stromech ještě nejsou listy, které by zvuky tlumily

Březen smrdí jarem ….

Vlastně se těším do práce, na rytmus, nějak zběsilý, ale rytmický a protkaný vděčností, že můžu.

Že můžu do práce.

Že mám kde bydlet.

Že mám obě nohy.

A budu hrát s kartama, který mám v ruce.

Každá hra dobrá.

Ale napichovat na rožeň se nenechám.

Cítíte jaro?

Co byste udělali, kdyby jste si vyslechli smrtící verdikt?

Jak dobře to znáte v prdeli?

A milujete balónky delfínů?