454. díl, Margit: Půlstoletá

Probouzím se a nade mnou se vznášejí tři duhoví delfíni, byt je do posledního místečka zastavěný květinami, na stole se válí hromada bankovek a přáníček. Snídám v posteli zbytky dortu a studenou pizzu. BB je vedle mě, opírám se o jeho hrudník a cítím se jako královna. Můj první den mého druhého půlstoletí.

Včera jsme tančili a veselili se, přijela velká část rodiny a spoustu kamarádů, skoro všichni opravdu dorazili v kostýmech a maskách, jak jsem si přála. Skoro všichni opravdu téměř (a nebo vůbec) nepili alkohol. Dcera mi upekla nádherný dort tří chutí a tří pater, ozdobený barevnými makronkami, s prskající ohnivou fontánou navrchu. Strejda dotáhl z Teplic aparaturu a kamarádi nafoukli balonky heliem. I počasí se rozhodlo popřát mi všechno nejlepší a sluníčko svítilo do vod Vltavy, u níž byla oslava.

Severočeští příbuzní přijeli v dirndlech a lederhosech, zatančili kolektivní tanec z německého příhraničí, v němž se uprostřed kola činily i tetičky, co už jim to tolik nechodí. Klaun celou oslavu nepromluvil a rozehrával pantomimické scénky. Nejmladší hostce byly 3 měsíce, nejstarší přes pětaosmdesát (doufám, že nekecám, teto!). Zpívali jsme a já měla sólo Hladiny o tom, jak je bláhové chtít zastavit čas. Tančili jsme a já si mohla zatančit s tolika muži a ten můj (pokud zrovna netančil se mnou) se usmíval a nedělal scény a přál mi to.

Dostala jsem TOLIK darů! Kytky a přáníčka, prachy na plavání s divokými delfíny (jupííííí!!!!!), balónky, dort, vyluxování a umytí auta, spousty vyznání lásky, respekt, přechodový rituál, několik slavnostních řečí, písně a tance, videosestřih z mnoha fotek a videopřání od přátel, co jsem roky neviděla. Děkuji vám, drazí moji, cítím se milovaná až do nebes a šťastná, že vás v životě mám.

Padesátka mi při nafukování praskla. Teda praskla ta balónková pětka. A tak tam nakonec visela na heliem naplněné nule jako splasklý prezervativ. A takhle nějak to asi s tou mou padesátkou je. Je tam a není. Vlastně na ní moc nezáleží. Byla to hlavně skvělá příležitost, proč udělat mejdan.

A přece tam někde je. Jsem unavená a moje baterky jsou jak baterky deset let starýho ajfounu. Sotva je dobiju, za chvíli jsou zas na nule. Pořád bych spala a když jdu na procházku, po chvíli usedám na lavičku a koukám do oblak. Je to takový první dotek stáří, takové oťukávání. Poprvé mi vynechala menstruace, aniž bych byla těhotná, o měsíc později zase nakráčela v plné parádě. Dvakrát do měsíce mě ukrutně bolí klouby, pánev, kyčle, bedra. Častěji se strachuju a častěji propadám beznaději. A ta síla, ta mi strašně chybí! Nezářím. A nebo ne tak často, jako dřív. Na večírku jsem zářila, ale teď už jsem zase vorvaná jak borůvka. Ale zas je mi hodně věcí (a hlavně lidí) víc u prdele. A radost ze života mám pořád stejnou. A těšení, to mi taky zůstává. Teď se třeba těším na ty divoký delfíny, co za nima v létě poletím.

Víkend jsem strávila s dalšími dvaceti nadšenci v biodynamickém kruhu autenticity. Přihlásila jsem se dobrovolně, mám ráda toho lektora, co to vede. Ale vlastně jsem si pořádně nepřečetla, o čem to má být. A pak jsem trochu valila bulvy. Autentický, de facto nekorigovaný skupinový proces. Chvílemi plkání, chvílemi ťafky až na dřeň a emoce pěkně od podlahy. Nejdřív jsem byla nasraná - že jsem se přihlásila a strávím víkend zavřená někde v místnosti, když je venku tak hezky, že ty lidi vedou zbytečný řeči a ezokecy a spasitelsko-rádobyléčivý rady… pak jsem se přidala k vyjádření síly a ocenila spontaneitu. Dovolovala jsem se odpojit a usnout, když mě to zrovna nezajímalo a nebo jsem byla unavená. Dovolila jsem si jít do konfliktu, nastavit si hranice a nepřipadat si provinile, když někdo řekl, že ho moje ohraničení nebo jiné chování zranilo, vylekalo, vyděsilo. Jasně, něco to se mnou dělá, ale nestydím se za sebe. Nekrčím se, když ostatní říkají, že na ně působím veliká, silná, nadřazená. Jsem tam. I se svojí Dračicí. Nepotřebuju ji předvádět. Nepotřebuju ji ani schovávat. Prostě tam jsme. I o tom je moje padesátka. A za to jsem vděčná.

Poděkovala jsem svým rodičům. Vlastním i nevlastním. Jsem vděčná za to, co mi do života daly. A jsem ráda, že tu jsou a doufám, že ve zdraví a síle ještě budou. BBho máma asi umírá. Možná právě dneska. Možná ne. Přeje si to. Téměř nevidí, život jí už nepřináší moc dobrého a ona se těší na druhý břeh. Často o tom mluví. A přesto se snaží udržovat tělo co nejvíc svěží a každý den poslepu několikrát vyjde dlouhé schodiště do zahrady a zpátky. A dneska volal BB, že je na tom zle. Odvezli jí do nemocnice, ale ona chce umřít doma, ve svojí posteli. Jen k tomu nemá vyplněný ty správný papíry. Absurdní. Věřím, že jí její děti pomůžou, aby dožila, jak chce. Ať už ten život bude jakkoli dlouhý. BB říká, že ona v tý nemocnici neumře, že vrátí. Protože je děsně tvrdohlavá a vždycky udělá, co chce. Přeju jí, ať se jí to vyplní, ať umře, jak si přeje. Vlastně to přeju nám všem. Ať máme kolem sebe svoje milovaný a radost, lásku a respekt až do konce.

A teď už hurá do dalšího půlstoletí, s dračí silou v zádech a smyslem života v každém nádechu, v každém kroku, každém tempu, každém tónu.

Slavíte svoje narozeniny? A jak se vám stárne?