455. díl Baru: Bůmové, bumídci a bůmři
Takže Margit už je tam. Já mám ještě chvilku. Na rozmyšlení. Hned si připadám mladší. Tak jak je to proboha s těmi generacemi? Vždycky to zapomenu. To bude tím, jaká jsem generace. Dcera je v dobrém rozmaru, uznala by i Mileniálství. Takhle se teď lichotí rodičům. Ale spíš jsem pozdní Xko.
Diskuse započne nad starými fotkami.
Mojí tetičce bude letos 80.
Mámě 70.
Moji rodiče jsou spolu letos 50 let.
To je rok panečku, samej mejdan.
Holky moje.
Statečný.
A dcera na mě prolákla, že jsem si osvojila výrobu jednoduchých filmů z fotek.
Takže teď je mým osudem vyrobit narozeninový film.
A tak se hrabeme v krabicích fotek a starých alb od roku 1946.
Tetička je totiž pravý a nefalšovaný první Baby Boomer.
Jeeee masopust … raduje se dcera (mimochodem pozdní Zko) nad černobílou fotografují průvodu.
Ne ne, to je první máj, rozesměje se strýček.
Tuším, že moje dcera neví, co byl první máj.
Zato se pohoršuje nad fotkami tety v plavkách, taková erotika. To se smělo?
Nemá šajna, co se dělo v šedesátkách.
Letní fotky čurajících bratránků označí rovnou za dětskou pornografii.
Nad fotkami účesů z tetina mládí dostane záchvat smíchu.
To se tenkrát nosilo, obhajuje tetička divokou helmici ze sedmdesátek.
Ja nebyla stará mladá … jak to dnes vypadá … ja byla jen mladá.
Strýček prohlásí cosi nekorektního.
Ta stará generace, co to vaše vyjadřování… glosuje rozdováděná dcera.
My bůmove si to můžeme dovolit, prohlásí strýček.
Dcera dostane další záchvat smíchu a pak kontruje: My zvědaví invalidi vydržíme hodně, ale co je moc, to je moc …. Říká se vám boomers. Bůmři. Ne bůmové. To zní jako Hůnové, ale ti byli přeci jen o trochu dříve.
Já jsem taky bumík, přidá se tetička.
Néééé, hroutí se demonstrativně dcera.
Bůůůmer. Bůůůmer jsi.
Bumídci to byla nějaká pohádka, ne?
Kriste, to jsou zase gumídci.
Ne, vy, vy dva, jste bůmři.
Takže dobrý časy.
Drahouš se mi směje, že měním hlasy po ránu, když si povídám s kočkou.
To ještě neví, že si povídám i s kytkama. Ale nebudu ho děsit dopředu.
Každý máme svoje.
Pomalu odhalujeme své temné stránky.
Já se třeba každé jaro spustím se samoopalovacím krémem. Vždycky pak prožiju morální kocovinu před zrcadlem, která je, zejména teď za Trumpovy éry, nanejvýš trapná. Vždycky si říkám jen kapku. Jen kapku do krému pro ten nádech doteku slunce. A vždycky to oranžové nadělení drhnu ráno peelingem a slibuju si, že to bylo naposledy. Letos už mám svoji premiéru za sebou. Ale nikdy nevím, kdy mě to zas posedne.
Drahouš má zas pravidelný úlet s ukrajinskou holičkou z Podolí. Chlap, co o sebe dbá, voní se a chodí k barberovi. Ráno se zavírá v koupelně a vyrábí si styling. Tak tenhle chlap chodí plavat do Podolí a čas od času prostě podlehne. Nevydrží čekat. Už mockrát jsem ho varovala. Tuším, že za tím musí být temné severočeské geny. Prostě se zapomene a zajde za Anastasií. Kadeřnicí, co má provozovnu na plovárně. A ukrajinský vkus. Muže bere zásadně strojkem a má dva modely: Dmytro a Artem. U Drahouše vyjde Dmytro i Artem stejně. Blbě. To se pak připlíží domů. Tváří se provinile. Zase jsem to nevydržel. Vidim, poznamenám, ono to doroste. Já taky nebudu mandarinka věčně.
On se přiznal k tajnému sledování Výměny manželek, já pod rouškou tmy viděla 4 díly slovenského Bachelora. Zdá se, že se pomalu sžíváme. Intelektuálové.
Poslední dny se brodím ve starých textech a přemýšlím, jak z deníků vyrobit literaturu. Uvědomila jsem si, že samotným HáElPéčkem nikoho nenadchnu. Hluboký lidský příběh je na hovno, pokud se vás nedotkne. Pokud není zásahem na komoru. A povídka musí jít přímo na komoru.
Dva básníci z našeho klubu Zítraslavných spisovatelů už jsou nominováni na Magnesii Litera. To byl fofr.
Já píšu povídkovou knížku. Chvíli mi to přijde skvělý, chvíli balast a kravina.
Margit četla na literárním čtení minulý týden mix své prózy a poezie. Byla skvělá. Uvědomily jsme si, jak by bylo fajn vytvořit z našeho blogu audioknihu. Audio román. Jenže fantazie nestačí. Za každým božím nápadem je fůra práce.
Přepisuju svých 15 povídek pořád dokola.
Snažím se vytvořit smysluplný celek.
Možná to bude hit a možná na to nemám …
Hodiny utíkají strašně rychle.
Slovo za slovem.
Někdy ten odstavec slupnu a jindy nedůvěřivě přežvykuju.
Nevím, jak to bude chutnat ostatním. Jestli to bude opulentní hostina nebo školní jídelna. Chci šťavnatý maso. Chci výživný bomby. Chci slaďoučký dortíky. Chci kár i svatební hostinu. Chci poslední kus chleba v koncentráku. Chci sýr ukusovaný nahou dvojicí před otevřenou ledničkou uprostřed noci. Chci zmrzlinu olizovanou z upocených rukou uprostřed horkého léta. Chci sousto, které se pokoušíte dostat do svého anorektického dítěte. Chci exotickou směs, o které netušíte, jestli je vůbec jedlá. Chci si pochutnat a zároveň se bát, že se pozvracím. Chci si dát lahodný pokrm po dnech hladovění. Chci čerstvost. Pikantnost i Jemnost.
Na Magnesii netrvám. Na Nobelovce taky ne.
To by mě pak totiž Patrik s Elenou vyloučili z našeho klubu. A to by mě hodně mrzelo.
Jaká jste generace?
Jaké máte tajné úlety?
Píšete?
Jste zapálení?
A kdybyste napsali román, jakým jídlem by měl být?