456. díl, Margit: Vyřízená

Deflíni furt držej a milej je furt za oceánem. Jsem nečekaně dlouho sama a příští týden mám nečekaně spousty volna, protože BB dostal nějakou práci v LA a vrací se do Evropy o týden později. Takže týden, který jsem měla vyčleněný na jeho vítání, okukování berlínského stropu a oslavu narozenin, zůstává jen pro mě. Stejně jako tenhle víkend. Dost jsem ho proflákala. Spala do desíti, četla si, jedla, co mě napadlo, odjela tančit, demonstrovala a znovu a znovu četla. A protože Francise právě zabili náckové, můžu se na chvíli odtrhnout a napsat blog.

Před týdnem jsem z něj četla v klubu Zítraslavných a byl to náramný sukces. Kombinace poezie, emotivní i necudné, volné i vázané, a kousků prozaických textů o menopauze, Berlíně, milování, o rodičovství... Jeden pán povídal, že díky tomu teď rozumí líp svojí ženě. A jedna asi patnáctiletá slečna prý přesně ví, o čem mluvím v básni pro Drahouška, hajzla, co na něj nechci zapomenout. Někdo slintal nad obrazem studené pizzy po ránu v posteli. A mnozí říkali, že mám krásný přednes a podmanivý hlas, a že bych ty texty měla načíst jako audioknihu… A já mám teď trochu trému, protože o našem blogu ví víc cizích lidí, co mě a Baru slyšeli číst, a někdo z nich si to možná teď čte a srovnává… a já se tu s tím trochu peru.

Mít volno a být sama je zvláštní pocit. Mísí se v tom tolik protichůdných pocitů! Stýskání, nemožnost sdílet co vidím, slyším, cítím, co mi prolétá hlavou… kůže až bolestně volající po dotecích... radostné prožívání drobných prožitků, kdy třeba jen zírám na pohybující se oblaka, nebo čichám ke květu magnolie a hladím jeho jemné chloupky… kdy si mi kočka lehne na břicho a já vnímám, jak se obě zklidňujeme a náš dech se synchronizuje do jemného pohupování…svoboda dělat cokoliv kdykoliv, a nebo třeba nedělat nic, nechat neumytý nádobí a zadrobkovanou podlahu, sníst tři Metra a číst si u toho v posteli, i když slunce venku volá k jarním výletům… Měla bych se vzchopit a udělat nějaký kus jarního úklidu. Vyklidit a umýt ledničku, vytřídit nějaké oblečení nebo kus dětských věcí, co už jen zabírají místo, sbalit, vyfotit a darovat zavařovací sklenice, co nejsem schopná vyhodit, protože by se mohly hodit… Stěží umyju nádobí, zametu podlahu, vyperu prádlo a uvařím si nějaké jídlo. Clementine se stěhuje a já obdivuju, s jakou vervou vyhazuje starý vzpomínky, předměty, rozdává nábytek, knihy, oblečení. Já si maximálně koupím novou krabici a do ní ty starý věci schovám. Až se budu jednou stěhovat, asi budu muset ty krabice vyhazovat bez otevření.

Vezla jsem tuhle syna a jeho spoluhráče na zápas v Heřmanově Městci. Cestou jsme se bavili o tom, že jednoho hráče veze jeho starší brácha, co chodí s holkou z jejich týmu. A já navrhla, že až dcera udělá řidičák, mohla by je vozit doma. Pánové (podotýkám, že jim není ani 16 a nemají řidičák ani na motorku!) spustili debatu na téma, jak jsou holky strašné řidičky a že by si k žádné takové do auta nesedli ani za nic. Přísným hlasem jsem se řidiček zastala: "Hele, hele, uvědomte si, kdo vás právě veze v autě!" A dostalo se mi odpovědi: "No jo, ale ty už seš vyřízená!" … Zlatíčko! On sice myslel, že už mám dlouhou praxi v řízení, ale vyřízená se celkem často cejtim taky.

V Heřmaňáku mají zámeček s domovem důchodců, u kterého je nádherný rozlehlý park se vzrostlými stromy - a neuhádnete co - ten domov důchodců je určený pro Pražáky! Prý to kdysi už za Jana Masaryka zřídilo ministerstvo zahraničí jako odpočinek pro papaláše. Procházela jsem parkem, když se kluci rozehrávali a kochala se majestátností starých stromů, koukala na ptáky poletující po obloze, na vyschlý rybník zarostlý vysokou travou a srnky pasoucí se uprostřed rozlehlého trávníku. Myslela jsem na to, jak se život hrozně mění, jak čas pádí. Brzy budu vymýšlet, jak se postarat o stárnoucí rodiče - jestlipak by se jim nějaké takovéhle místo líbilo? Nejspíš ne. Jak je znám, nebudou se chtít hnout ze svých domovů. Ještě nedávno bych je nechápala - vždyť žít se dá kdekoliv, kde máš nějaké hezké prostředí a pár fajn lidí. Teď jim rozumět začínám. Můj plán přestěhovat se po maturitě svých dětí do Ráje, se blíží a já začínám váhat, jestli takovou změnu fakt chci a budu umět udělat.

Mimochodem - všem se vám omlouvám, ale neutopily jsme letos Moranu. V pátek jsme s Baru byly v divadle a předtím stihly jen avokádový toust a raw dortík v hipsterský kavárně na Smíchově. Měly jsme v úmyslu nějaký rituálek provést, když už jsme to loni kvůli mému výletu do Ameriky nestihly a Baru to musela zachraňovat sama. Ale hlad zvítězil. Říkaly jsme si, že bychom měly udělat přece jen alespoň něco. Sepsat, čeho se chceme zbavit a poslat to spolu se zimou a babicí Morenou po řece. Aspoň symbolicky. Nejdřív jsme chtěly z tramvaje na mostě nad řekou vyhodit z okýnka hořící vlaštovky popsané těmi věcmi, co mají z našich životů zmizet. Pak jsme si říkaly, že bysme ty papírky mohly roztrhat na kousíčky a spláchnout v Činoheráku do hajzlu - že by to stejně časem doteklo do stejnýho moře… Nakonec jsme si aspoň při čekání na tramvaj řekly, čeho bysme se chtěly spolu se zimou zbavit. Únavy, zamrzlosti ramene, úzkosti, hrozby války a idiotských mocipánů. Pustily jsme to do vzduchu spolu se slovy - do řeky a do moře to pak určitě spláchnul déšť, který se vzápětí začal snášet… tak snad to i letos zafunguje a jaro přijde a odnese chmury a trápení. Blíží se padleboardová sezóna, potřebovala bych svoje rameno fit!

Čeho byste se chtěli letos na jaře zbavit vy? Fyzických bolestí, nashromážděných věcí, nebo společenských jevů?