459. díl, Baru: Dělat Berlín

Pět dní volna. Velikonoce. Vysněná meta. Jak s ní naložit? Výlet? Zájezd? Zahraniční nejlíp. Ještě před tím nechat přezout auto na letní. Aha tak ještě je třeba vyměnit brzdové destičky a kotouče … Kdy? Co nejdřív. Ok, tak po Velikonocích. Jo a velikonoční zajíček by si měl připravit tak desítku … kdo chce mít opici, musí mít na banány … hmmm … Aha, tak to bych s tím autem možná neměla jet do Berlína… stejně si půjčím od Margit klíče od BBho bytu v Berlíně. Máme kvůli tomu s Margit metro rande v 7:20, kdy přisednu na Muzeu do jejího vagonu na cestě do práce, předá mi klíče, řekne základní instrukce (ty podrobné mi poslala mailem, kam se hrabe booking.com), potlacháme a pak se zase vracím domů. 

A zarezervuju saunový svět na pátek večer.

Sejdeme se s Drahoušem doma ve čtvrtek po poledni. Plán je po konzultaci a AI jasný.

Čtvrtek: Cesta do Berlína

14:00 – 15:00: Odjezd z Prahy. Cesta trvá přibližně 3,5 hodiny (350 km) po dálnici D8 přes Drážďany (A17, A13).

Vpodvečer: Příjezd do Berlína, ubytování a volný program.

Pátek: Berlín & Vabali

Den: Procházka městem nebo odpočinek.

20:00: Vabali Spa Berlin – relaxace v luxusním saunovém světě v asijském stylu

Sobota: Nákupy & Satama

Dopoledne: Nákupy v Berlíně (např. Kurfürstendamm, Mall of Berlin nebo Alexa).

Odpoledne: Přejezd do SATAMA Sauna Resort & SPA (známá svými divadelními ceremoniály v sauně).

Neděle: Spreewald & Návrat

Dopoledne: Tradiční plavba na loďce (Kahnfahrt): Vyjížďky z přístavu v Lübbenau nebo Burgu. V dubnu již probíhají pravidelné plavby bludištěm kanálů. Výlet do vesničky Lehde (skanzen a malebné domky na vodě).

Odpoledne: Odjezd směr Praha (cca 2,5 – 3 hodiny cesty).

Večer: Návrat do Prahy

Takový pěkný plán na zájezd. Klidně si ho někdy zkopírujte, garantuju exklusivní zážitky.

A pak se to stane.

Moje tělo ztěžkne. A bolí různými nečekanými způsoby, tu kotník. Tu bedra. Záda jsou evergreen. Zalévá mě smutek. A úzkost. Nečekaně. Na volno nezbyla energie. Jsem prostě vyčerpaná. Jak to nedávno popsala Margit. Jako stará baterka. Nedokážu už sílu ani předstírat. Jsem lítostivá. Bojím se, co by se mi mohlo stát a jak rychle bych nebyla. Obraz mrtvé kolegyně mě straší. Nejsem sexy. A přestanu se o to pokoušet. Nemůžu sednou za volant. A možná to stejně nebyl dobrý nápad s brzdovými kotouči na výměnu. Připadám si celá zralá na výměnu. Úplně se rozložím.

Drahouš nás zachrání.

Řekne, že nikam nejedeme. Pustí rodinnej seriál. Neguje všechny moje náznaky, že možná zítra.

Už nemůžu. Prostě nemůžu. Bolí mě svaly všeho druhu. Zaplavuje mě bezdůvodná úzkost. Jsem podrážděná a lítostivá … chvíli se pokusím vynořit, ale moc to nikam nevede. Přece nejsem tak stará, ne? Rozhodnu se sundat chytré hodinky, make-up, čočky, oblečení … čtyři dny zůstanu bez mobilu, z pohledu na něj se mi jenom zvedá žaludek, po 10 minutách na Instáči mě zaplaví nevolnost. 

Jsou světlý chvilky, ale není to o moc lepší.

Pleníme zásoby v lednici, ve špajzu, v mrazáku …. věci, co jsou v zásobě na někdy …. teď je někdy …. televizní seriál podrobíme analýze … koukneme na kus reality show …. bordel mi nevadí … postupně procházka a povídání … nákup na benzínce …. ulovíme thajské masáže …. Zajdeme do místní sauny … Ležíme na fakýrských podložkách, co jsme si nadělili k Vánocům a Drahouš pouští autogenní trénink … a hlavně je tady. Nikam nejde. Dojímá mě to a lítostní. Na víc nemám sílu.

Drahouš se raduje, že každým momentem, kdy nejsme v Berlíně, výrazně šetříme.

Uvaří.

Ano umí vařit špagety s boloňskou a po čtyřech letech vztahu mi vážně uvaří. Budu to jíst ještě týden.

Jsem statečná. Ani bordel v kuchyni není tak velký, jak jsem se bála.

Flákáme se. Bez hodinek. Bez make-upu. Bez cíle.

Sem tam se pomilujeme.

Děláme Berlín.

Tak tomu teď říkáme.

Bez Braniborské brány, zato s branami lednice dokořán.

Já sleduju, co se to se mnou děje. Dopoledne jsou horší. Kolem poledne to povolí. Podvečery bývají klidné. Únava, kolísání, bohužel nemizí ani druhý den ani třetí ani čtvrtý … Ráda bych to uměla vypnout, ale neumím, tak se alespoň se snažím, aby mě to nevláčelo. Můj plán byl wellness, ale moje tělo vyhlásilo komplexní systémovou odstávku.

Na Velikonoční pondělí jede Drahouš za dětmi a já si beru to svoje. 

Hledání vajíček se neomrzí, ani když je vám nad 15.

Následující týden plyne. Všichni žijeme přijímačkami. Moje dcera se nespokojí s ničím menším než 50 body z matiky. Obdivuji její tah na branku a bojím se o ni, protože vím, jaké je si na sebe nakládat. A nejvíc si přeju, aby byla šťastná. Body nebody. Podle posledních odhadů to vážně dokázala. Jsem na ni hrdá. Dokonce opravila chybu webu Todáš a chatu GPT. Oba měli chybný výsledek u otázky 16.2. Zkoušela jsem to spočítat taky, ale marně. Veřejně se omluvili. To byl ten poslední padesátý bod. Z češtiny možná o dva méně. V tom je k sobě velkorysá.

Nekončí to. Půjde si přijímačky, jako všichni deváťáci, ještě v pondělí zopáknout a v úterý ještě musí na test z přírodních věd na vysněný gympl. Držme jí palce.

Já se se svým tělem pořád nějak lopotím. Furt mě něco bolí. Furt mě zalévají úzkosti. Budu si muset dojít k doktorce na odběry. Možná je to od nervů a možná mi někde něco chybí. Kdo ví. 

Nejlíp je mi s knížkou. Nebo v tichu. Nebo s kočkou. Nebo když koukám na sýkorky. Když mě nikdo neboduje. Když soutěžím o nejlepší matku, milenku, psycholožku, dceru. Když neusiluju. V ty momenty se na chvíli rozhostí klid. Ticho uvnitř mě. Nevím, o čem nelže moje tělo. Nevím, jak věci udělat líp. Dobře. Dost dobře.

Zažili jste někdy vyhoření?

Vybité baterky?

Co říká vaše tělo, když už nemůže?

Děláte Berlín?

A jste někdy bez chytrých hodinek a bez telefonu?