75. díl Baru: Sloní trus

Tohle bude vypadat jako zahrádkářský příspěvek. Ale není. Věci, na které nastal čas, měl by se jmenovat spíš. Byli jsme s dcerou v ZOO. A koupili dědovi na zahrádku sloní trus. Báječné. Jak originální dárek. Trus jsme pak nechali do druhého dne v autě. Trochu jsem trnula. Kdo znáte mého muže nebo čtete pravidelně, přeci víte, jak to má s čistotou vozu. Vozu! Měla jsem noční můru, že sloní trus v noci vybouchl a pokryl vnitřek vozu. Šmankote.

Klídek. Vůbec nic se nestalo. Ale ta představa. To by mě zřejmě stálo manželství.

Apropax sloni! Díky Margit, za vtip o sloníkovi. S tím už jsem potěšila desítky lidí. A co teprve moje dcera. Ta má teď vtipové období. Sloník a Jak si zvířátka stavěla kadibudku. To jsou dva evergreeny.

A teď vážně. Napsali mi ze zahradnictví. Že si mohu vyzvednout květiny, které jsem si objednala skoro před třemi měsíci. Mám oči na vrch hlavy. Na balkon se více zeleně už asi nevejde. Nebo jo? A co sem si to vlastně objednala? Bože, je to tak dlouho.

Zlato. Není to dlouho. Jsou to necelé tři měsíce. To je přeci nedávno. Říká moje klidnější já.

Tři měsíce? Tři měsíce je pravěk. Křičí moje zrychlené já. 

Víte, co jste dělali před třemi měsíci? Po čem jste toužili? Co jste si objednali v e-shopu.

To byla přeci úplně jiná realita.

Svět běží strašně rychle.

Když jednou řeknete tuhle větu, znamená to, že jste starý.

Asi jsem stará.

Prožívám nadupané dny. Aktivity. Činnosti. Příležitosti. Výzvy.

Život je roztočený kolotoč. Můj diář praská ve švech.

Chvílemi se mi z toho chce blinkat. A to jsem hodně otrlá.

Naučili jsme se dělat věci rychle. Mít věci rychle. Dostat informace rychle.

Narodila jsem se v druhé polovině sedmdesátých let. Odmaturovala v roce 1995.

Už si ale vůbec nepamatuju, jak se komunikovalo bez mailů. Jak jsme to dělali? Psali jsme dopisy. A čekali týden na odpověď. A jak to dělali instituce? Jak to, že dříve měli všichni tolik času. Čím jsme ho to sakra zaplevelili?

Při studiích jsme dělali rešerže v knihovnách, nechali si připravit staré články v Klementinu a lovili informace. První seminárky jsme psali na stroji.

Jako dítě jsem žila v domě, kde nebyl telefon.

Když jsem dospívala, měli telefon sousedi. Takže bylo možné zavolat k nim, a oni pro mne doběhli. Vzpomínám na momenty v jejich umakartové kuchyni. Na stoličce. Šeptajíc. Protože sousedka vždycky poslouchala.

S opravdovými vztahy už to chtělo intimitu.

Půl kilometru od domu byla telefonní budka.

Dohodnutý čas. Ta budka byla mým útočištěm. Svědkem mých vzdechů, chichotání i slz.

A taky to šlo.

Teď sms, která se napíše dříve, než chcete, a v mžiku se taky odešle. Takže z nás občas padaj pěkný kraviny. Hlavně v opilosti. Informace hned. Návody hned. Nákup hned. Jídlo hned. Film hned. Jiné podnebné pásmo hned. Partner hned. Láska hned. Jen mít správnou appku.

Hlavně žádné prostoje a žádný nevyužitý čas.

Žádné mezery. Zaplnit. Hned.

Některé věci nás doženou až časem.

Na některé musí nastat čas.

Děkuju Bohu, že těhotenství trvá devět měsíců a nejde urychlit. Má svůj čas.

Děkuju Bohu, že čas měří všem stejně. 24 hodin. Víc den nedá. Zaplať kolik chceš.

Děkuju Bohu, že kytky rostou tak pomalu, jak chtějí.

A letos se příroda opravdu loudá.

Jednou se mi ozval bývalý milenec, že by se stavil. Já ale mezitím byla skoro vdaná. Jemu to trvalo prostě jinak dlouho. Než se rozhoupal. Pro něj to bylo včera, co odešel z mojí ložnice. Pro mě to byl dávnověk. Různé rytmy různých lidí. Různé životní tempo. Říká se, že mužům trvá někdy až čtyřikrát déle, než si všimnou změny. Žena změnu cítí. A partnerovi to dojde čtyřikrát později. Možná, že žijeme v úplně jiných matrixech.

Některé věci trvají léta.

Dozrají a vtrhnou Vám do života.

V obou polaritách.

Go slow. Go slow.

Říkám si poslední dobou. Snažím se sledovat listy, co se právě rozvinuly. Všechny jejich žilky. Vnímat zem pod nohama, když chodím. Tuhle jsem v metru viděla chlápka, co měl fantastickou barvu očí. Jako mléčná čokoláda. Asi jsem zírala trochu nevhodně.

Jindy jsem zkoumala tvar hlavy jedné krásky. Zezadu. Taky v MHD. Každý ten krátký vlásek na její hlavě měl své místo. Nádhera.

A jedla jsem. Jedla jsem táááák pomalu. Sousto za soustem. Vůně a chuť.

A dotýkala jsem se srsti naší kočky. Je tak hebká. A v proudu světla z ní létají šedivé jemné chloupky...

Škoda, že nemůžu mít uklizeno. Hned!

Kdy vás něco doběhlo s časem?

V čem byste rádi zpomalili?

A zíral na Vás někdy někdo v MHD?

A Vy? Zíráte?

Btw. Znáte ten Jak si zvířátka stavěla kadibudku? Tak příště, jo.