97. díl Baru: Akademický superman

27.09.2021

Konec září: Těstoviny pátý den v řadě. Nic jiného nestíhám vařit. Obědové nádobky, co si v nich denně nosím oběd do práce. Opravdové štěstí je, když najdu pasující víčko. Chystá se zahájení mého posledního semestru na fakultě. A budoucího odchodu nelituji. Dneska Vám přiblížím proč. Může za to Boloň. A samozřejmě plat. Nevím, kdo z Vás by byl ochoten dvojjazyčně učit a zkoušet na vysoké škole za 140 Kč za hodinu. (Ps. Na základce je to cca dvojnásobek, a ani to není žádná hitparáda.) A předpokládá se, že taky publikujete, chodíte do médií, vedete práce a tak. Ale o těch financích nikdo nemluví. Je to společenské tabu. Být akademikem často znamená být inteligentní, ale velmi skromný a pracovitý. Být rád za každý přivýdělek, co Vám někde nabídnou. Hnát se za projekty ("teror příležitostí", říká moje kolegyně), abyste se uživili, ale pak pracovat 16 hodin denně. Odbývat své děti, blízký i sebe. Chodit pořád ve stejném oblečení, pracovat v centru, ale nikdy tam nechodit na obědy do hospody, protože na to prostě nemáte. Ale máte tři až čtyři tituly. Náš stát si těchto lidí vůbec neváží a je to opravdu velká škoda. Asi jsem už vyhořelá. No jo, napsali jsme o tom tu knihu. Když se dlouho díváš do propasti, podívá se propast do tebe.

Neztrácím soucit s druhými, ale někdy si říkám, kdo má soucit se mnou?

Korektnost mě pomalu zabíjí.

Stále více se obávám, že naši společnost nakonec zahubí to, na čem byla založena. Snažím se být chápavá, korektní a otevřená, ale někdy už opravdu nemůžu.

Tak třeba ty speciální vzdělávací potřeby našich univerzitních studentů: Někdo se bojí na hodinu přijít, protože je neurotický nebo autistický. Někdo nepoužívá své jméno a musím se ujistit, jak přesně studenta/studentku/studentko oslovovat. Někdo potřebuje zesílit zvuk a kvůli tomu si mám pověsit na krk zesilovač. A jiný potřebuje zvětšit písmo. A někdo častější přestávky. A někdo zase úplně nerozumí česky. Všechny chápu, ale nevím, zda to všechno zvládnu. Zda to udržím. Se vším respektem.

A opravdu všichni chtějí být učiteli či psychology? Jsou to přeci studenti, ne klienti. Vždyť budou pečovat o druhé. Vědí to vůbec?

Může mít budoucí neurochirurg individuální vzdělávací plán?

A asistenta?

Může být dyspraktik?

A chcete, aby pak operoval právě Vás?


A teď ta tabulka!

V mailu. Jmenuje se to deskriptory.

Tabulka, kde přísahám, kolik času zabere studentům každý můj kurz.

Musím přesně napsat, kolik času budou na přednášce, kolik času budou číst, kolik času stráví seminární prací a kolik se budou připravovat na zkoušku. Je na to Boloňský protokol. Garance toho, co se skrývá za 4 kredity za předmět.

Docházka na výuku?

Ve skutečnosti to bude asi takhle: budou chodit, protože je to bude zajímat. Pár z nich najde několik důvodů, jak se omluvit nad rámec povoleného a já jim to odpustím. Páč jsem chápavá.

Doba očekávané přípravy na 1 hodinu přednášky? Doba očekávané přípravy na 1 cvičení? Oni se na to připravují? Na to snad připravuji já, ne? Píšu, že na každé setkání se mnou se chystají 40 minut. Zahrnuje to líčení, oblékání, čištění zubů (doufám), nákup kávy a snídaně.

Samostudium literatury za semestr? Knihu nepřečtou ze seznamu žádnou, a to ani na státnice. Přečtou si mojí prezentaci, protože jim řeknu, že to bude v testu. Budou ji tahat s sebou v batohu a nad ránem po kalbě si ji budou číst v noční tramvaji, protože se jim vybil telefon a nudí se. Počítá se i tahle půlhodina? Plnohodnotně? I když se nad tím pozvrací?

Práce se studijními materiály? Tak tady už vážně nevím, co si vymyslet. Budou to vyndávat z tašky a znovu to tam balit. Kolik to tak zabere času?

Plnění průběžných úkolů? Tohle je trest pro mě!! Ano, něco jim nachystám. Aby nad tím mohli strávit čas.

Příprava na zkoušku?

Vzpomínám si matně na svoje studia. Počítá se výroba taháku?

Snažím se vytvořit vzoreček, který by zohlednil inteligenci, rychlost čtení, momentální motivaci, aktuální zdravotní stav a časové dispozice mezi jednotlivými brigádami. Píšu dvacet hodin, aby mi to vyšlo, ale je to kravina. To by nikdo nevydržel. Dají tomu maximálně 4 hodinky. Protože jsou děsně chytří a mají skvělou paměť, jinak by se k nám vůbec nedostali. A budu doufat, že nebudou opisovat. Většinou jsou čestní, takže ty 4 hodiny bohatě stačí.

Celek jednoho mého předmětu: 4 kredity, 106 hodin. Čtyři dny života, proboha! Myslíte, že na mě budou dohlížet? A na ně? Budeme si na to psát výkaz? Bude na vykazování této tabulky nějaká tabulka?

Moje milá kolegyně statistička komentovala mé pochyby takto:

Vychází to zhruba tak, že Reálná Očekávatelná Hodnota (ROH) aktivity studenta v semestru mimo vlastní přednášku musí být násobena konstantou 20, aby vyšla Hodnota od Reality Odkloněna - CHtěná (HROCH)

HROCH = ROH x 20, pokud ROH =0, potom HROCH = ROH + 20.

Je to opravdu jednoduché!

Co budu studenty ve svém předmětu skutečně učit, to nikoho nezajímá. Jestli jim to bude v životě k užitku, taky ne. Jestli z nich pak budou empatičtí psychologové? Na to Boloňský proces nepomyslel.

Po pravdě: z Boloně mne tedy daleko více oslovily špagety. Pardon.


Jakou nejhorší tabulku jste v životě vyplňovali?

A jaký je váš vztah k administrativě?

A jsou pro Vás hovory i financích tabu?

PS: Tady, kdyby si někdo myslel, že kecám: Časový rámec a příslušné kreditové ohodnocení vychází z Boloňského procesu jehož hlavním cílem je vytvořit a rozvíjet Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (European Higher Education Area - EHEA). https://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/bolonsky-proces-2