19. díl Baru: Bukowski a Němcová v Programu

Advent v plném běhu, ale i věci světské ... Třídní schůzky on-line. Pohoda, sklenička portského, oba rodiče přítomni, tedy jeden šmíruje z postele. Naše úča je skvělá. Zvládá. Učí skupinky. Je kreativní. Tyká si s dětmi i rodiči. Zajímá se. Chce vědět, jak to prožíváme/přežíváme. Obohacuje naši rodinu o tvůrčí dílny. Doufám, že zvládneme i tu urbanistickou studii a na příští týden. A není to trochu brzo ve čtvrté třídě?

Venku se ochladilo. Stromy jsou holé. Když jsem byla dítě nebo mladá (no jo no), tak jsem nikdy nechápala, co lidé vidí na té fascinaci jarem. Čím jsem starší, tím více mi listí chybí. Už v únoru budu šmírovat stromy, jestli někde nemají pupeny. Ale teď je i do února daleko. Teď je začátek prosince, předvánoční čas. Temno. Tma ráno. Tma večer. Sníh jen na obrázcích.

Ve státě máme systém PES (vládní čokl tomu říkáme). Tabulku, co říká, co se smí a nesmí. Předchází tomu tak složitý vzoreček, že se to nedá předvídat. Za podzim se několikrát se změnil ministr zdravotnictví (teď to všichni víte, ale za čas to bude působit neuvěřitelně). Jako by mi to ale všechno bylo jedno. Něco se prý uvolňuje ... něco se smí a něco ne a nikdo to neví přesně. Jednoho dne se ve škole objevily děti, tak jsem poslala i to svoje. Služby se posunuly do podzemních hnutí. Štasten, kdo zná osobně nějakou kadeřnici, má vztah s masérkou, nehtařkou nebo kosmetičkou.

Proslov dítěte ke kočce:

"Elvíro, zvykej si, tohle je rejstřík (kde to slovo vzala?) života. Ty ulovíš hmyz, já ulovím tebe, mě uloví máma, mámu uloví táta, tátu uloví jeho šéf, šéfa vláda a vládu uloví Bůh..." Co dodat? Připadám si vyhasle. Pořád si říkám: Tohle není normální. Takhle to nebude pořád. Tohle není normální ...

Snažím se upínat ke všem těm, co se z krize neposrali a proměnili ji ve výzvu.

Komenský - koho všeho pochoval, dílo mu shořelo a stejně to nevzdal. Byl geniální učitelský talent a dodneška se dá číst.

Frankl, co našel smysl na místech za hranicí naší představivosti. Dokud máš smysl, žiješ. Dokud jsi schopen ho hledat, máš naději.

Když mi bylo dvacet, milovala jsem Arnošta Lustiga a Ditu Saxovou. "Život není to, co chceme, ale to, co máme", říká Dita Saxová. Jedna z mnoha Lustigových ženských postav. Kateřina Horowitzová, která vstává a běží, protože i v největším pekle je důležité udělat alespoň něco. Cokoliv. Čin. Stokrát poplakaná kniha. Jednou jsem potkala Lustiga s jeho americkou manažerkou v kavárně u Vojtěcha. Vyznala jsem se mu ze své lásky. Američanka prohlásila jen: "Poor girl...."

Charles Bukowski, který píše, že doplňování toaletního papíru, bylo jedno z jeho nejsmysluplnějších povolání. Není nic horšího než vykonat potřebu a pak nemít....

Bukowski kdysi napsal, že je lidé se upínají k různým věcem. Lidé cvičí a šukají a rodí děti a jedí bio a nejedí maso a jedí maso a modlí se a běhají a vykládají karty a čtou moudra a píšou moudra a kupují akcie a žijí v lese a pijí a hulí a meditují a platí hypotéky a milují telefony a zahazují telefony, šijí roušky a odmítají roušky, schovávají se a demonstrují, cestují a toulají se, prokrastinují a investují, mažou si na obličej věci, anebo se pyšní tím, co nikdy nedělají. Tohle neříká Charles, tohle říkám já. On ale tvrdí, že je důležité mít na vybranou. Kéž máme brzy zase na vybranou. 

App. Svět patří těm, co se neposerou (taky Charles).

A nakonec Němcová. Její Babička, kterou nám povinná četba poněkud zhnusila. Ale není to příběh o Viktorce? Viktorka a Černý Myslivec, to je story. Holky, tohle čtěte, protože tohle Vás jednou potká. Každá někdy potká Černého Myslivce. Tak iracionální. Tak silné, že šijete škapulíře, vykládáte karty, modlíte se, ať to dopadne, jak má, protože nevíte, co je správně. A někde tam uvnitř se nelze ubránit. Všechny racionální argumenty, veškerá inteligence a vzdělání. Je jedno, že smrdí tabákem, je jedno, že je neperspektivní, je jedno, že byl/je alkoholik, je jedno, že víte, že Vás možná ani nechce a rozhodně Vám nic nenabízí. Jen se dívá. A dívá se až na dno. A z našeho dna vytahuje nitky, které si namotává na zapěstí. Tak klidně, tak pevně. Tak neodolatelně. Možná najdete nůžky a odstřihnete se. Možná se osvobodíte a Váš život dál bude dávat ten logický smysl. Ale tam uvnitř někde mezi žaludkem a duší jsou vlákénka, která se čas od času citlivě zachvějí. Proniknou do snů. Zhmotní se v touze po moři, pohledu na nebe, tajné slze, které skane uprostřed rodinné pohody. Pořád tam jsou. Nekrvácí. Bolí jen jako stará jizva, když se změní počasí...

Kdo je váš Černý Myslivec? A vaše literární modly?

... Tak ve středu Margit a já zase v pondělí ... :-)