20.díl Margit: Velký holky nepláčou

Sedím naproti ní a nevím, co mám dělat. Říká, že má ze mě strach. Že ji ponižuju tím, jak se k ní chovám. Že neví, jak to zvládne. Pláče. Je zraněná, rozbitá, vyčerpaná, unavená... A mně je to líto a nevím, co s tím... Omlouvám se, nechtěla jsem, neuvědomila si, nemyslela to tak... Nemyslela... Prostě jsem se jen rozmáchla a řekla nebo udělala něco, co ublížilo. Jako už tolikrát... Domlouváme se, že to spolu zkusíme spravit a obě nás to stojí spoustu sil - mluvit o tom, čelit těm velkým emocím, svléct se až na kůži... Ona si odchází zalézt a odpočinout a já dodělávám všechny úkoly, které jsem na ten den měla v plánu... A pak se doplazím domů jak zbitej pes, utahaná, smutná, naštvaná, osamělá, nepochopená, zraněná a cejtim se jak kráva nebeská. A do toho mi píše moje platonická láska, jestli jsem šťastná. Pche! No, obvykle bych ti milej zlatej napsala, že jo. Nebo aspoň, že jsem spokojená. Nebo spíš "převážně spokojená". Což teda jsem. Převážně. Akorát teď, teď zrovna bych potřebovala, aby mě někdo obejmul, hladil po zádech, na nic se neptal, nechal mě vybrečet, zabalil mě do deky a uvařil mi čaj. Ale on tady nikdo takovej není. A i kdyby byl... Vlastně jsem to potřebovala už před pár hodinama - akorát já, kráva nebeská, musela dodělat všechny ty povinnosti. Prostě velká holka. Silná žena! Nasrat.

Kdysi jsem byla na takovém ženském setkání, kde jsme byly vedeny k imaginaci svého ženství, své ženské podstaty. A já viděla samu sebe, jak jdu, v červené sukni a bílé haleně polem a táhnu za sebou pluh. Potím se, protože ten pluh je sakra těžkej. Ale někdo to pole přece zorat musí. A tak táhnu ten pluh tou zeminou a nechávám za sebou úrodné brázdy. Zpocené vlasy se mi lepí na obličej, ze slušivého kroje se stávají zabahněné hadry a najednou z nebe přiletí věneček pampelišek, nakřivo mi přistane na hlavě a zaduní božský hlas: "Tak teď jsi krásná!"

Tak takhle já to mám s tím svým ženstvím. Moje křehkost je pampeliškový věneček nakřivo nasazený na zpoceném čele. Moje nastavení je táhnout pluh, když je potřeba zorat pole. Žádná květinka. Selka. Ta kámoška, co jí je kluk schopnej poprosit, aby mu pomohla chvíli nést jeho batoh, aby mohl pomoct té drobné křehké blondýnce... A já (kráva nebeská) bych mu ho samozřejmě vzala...

Nedávno bylo výročí bitvy na Bílé hoře. Hodně se kolem toho mluvilo o smíření a odpuštění. Slyšela jsem i podcast jedné paní, co při té příležitosti měla vizi o odpuštění žen mužům. Zasáhlo mě to. Přemýšlela jsem, co jsem ve svém životě dokázala mužům odpustit a co ještě ne. Poctivě jsem rekapitulovala... Odpustila jsem svému manželovi, že mě tolik let ponižoval (upřímně věřím, že to jinak neuměl), odpustila jsem svému bývalému ne-příteli, že se mnou chtěl jen spát (i když jsem ho milovala) a nakonec sbalil moji nejlepší kámošku, odpustila jsem svému tátovi, že se zachoval jako baba, když nás jeho nová žena vyštípávala z domu... Jednotlivcům nějak odpustit dokážu. Uvědomila jsem si ale, že mi nejde mužským obecně odpustit, že se tak často chovají jako sráči. Jako zbabělci a slaboši, nebo nafoukaní sobci. Že neumí být tou klidnou a sebevědomou silou, o kterou se můžeme opřít a do které se můžeme schovat. A my, silné ženy, pak taháme pluhy, aby bylo kde zasít... Nasrat!

A pak se divím, že jsem sama! Shánějte chlapa - s takovýmhle nastavením! Půlka lidí má ze mě strach, protože mají dojem, že jdu přes mrtvoly a druhá půlka ke mně obdivně vzhlíží, protože jsem silná a nikoho nepotřebuju (o vrtání do zdí ví jen zasvěcení). Koho by napadlo, že uvnitř toužím po pevném objetí, po někom, o koho se můžu opřít, po rytíři na bílém koni, který mě zachrání... A navíc vlastně už dopředu očekávám, že ten chlap bude potřebovat podepřít, opečovat a zachránit mnohem spíš, než já, protože já jsem velká rozumná holka, která všechno zvládne, nebrečí, nestěžuje si, nehysterčí...

A tak jsem si ten čaj uvařila sama, přitulila se k polštářům, hladila kočku a brečela o samotě. A zavolala kamarádce, která mě podržela a obejmula aspoň slovy (a to se rozhodně počítá!). A taky jsem si dovolila odepsat, že přesto, že jsem "převážně spokojená", jsem momentálně v prdeli - a dostalo se mi dalšího obejmutí na dálku... Ale já pořád věřím, že on se jednou objeví. Mužskej, co bude víc chlap než já. Rytíř na bílým koni - a ne jen nějakej otrapa v bílejch podvlíkačkách... Jednou, až si dovolím být křehká... A přestanu vyhlížet bílé rytíře i černé myslivce.

Můj první kluk byl mým prvním černým myslivcem. Exot a vyvrhel našeho prestižního gymnázia. Tupíroval si své černé vlasy, nosil dlouhý kožený kabát, podmalovával si oči, chlastal, hulil, pogoval a psal poezii. Napsal mi básničku, kde každý verš začínal písmenem z mého jména: "Má půjčený lístek na svítání, aťsi to nebude za moc stát, ráno je rosa přece jen pro zasmání..." Češtinářka se mi ho nejdřív snažila rozmluvit a když neuspěla, nechala si ho zavolat do kabinetu a hrozila mu, že jestli mi ublíží, postará se, aby ho vyloučili ze školy. Jednou za mnou přišel do tanečních zlitej jak hovado a s kravatou uvázanou na čele pogoval na parketu, dokud ho nevyvedli. Dlouho mě uháněl (teda na moje tehdejší poměry dlouho) a poslední kapkou bylo, když vedle mě seděl v cukrárně, v křiváku, tváře pohublý, pohled krhavý, hleděl kamsi do dálky a vykládal mi, že by mě hrozně moc chtěl, ale bojí se mě dotknout, protože má strach, že by mi ublížil... "Ne, NE, NEBOJ, neublížil!" chytala jsem ho okamžitě za ruku. A hned z toho byla líbačka jak v romantickým filmu. Asi týden poté mi zahnul s kámoškou z intru... Odpustila jsem mu. Samozřejmě. A po prvním sexu (který pravda trval celý prodloužený víkend) jsem skončila na gyndě se žádostí o Postinor (byli jsme uprostřed hor a došly nám všechny prezervativy...).

Ale těch černých myslivců v mém životě bylo daleko víc. Těch destruktivních mužských, o kterých víte, že vás ničí, ale nemůžete si pomoct a necháváte se k nim přivábit jejich výjimečností a svou představou, že právě vy jim rozsvítíte život a ukážete jim, že "all you need is love" a to ještě jen ta MOJE love! Jeden takovej mi zmizel časem v kriminále, jinej se po pár letech scházení a rozcházení, pláče po nocích, nevěr, omluv a lichotek zabil v autě. Když jsem si brala svého muže, byla jsem přesvědčená, že těm temným mužským odzvonilo a že si beru hodnýho kluka. Pche. Asi si to dělám sama...

Když jsem pak za pár dnů Barunce napsala, že můj příští příspěvek na blogu se bude jmenovat "Velký holky nepláčou", psala, že o mě má starost... A já jí musela odepsat, že nemusí. Protože já se hojím rychle. Jsem přece velká silná holka... Ale ten divný pocit zůstal. Jako by mě přešla ta spokojenost, kterou jsem donedávna cítila. Tou plačtivou příhodou jsem se zhoupla do zvláštního bezčasí. Není mi špatně. Není mi ale ani dobře. Je mi tak nějak nijak. Takové zvláštní bezemoční bezčasí. Jako by se svět motal kolem mě, ale tak nějak mimo mě. Jako v oku hurikánu... Klid uprostřed chaosu, o kterém mluvila moje oblíbená kartářka. Pevný bod ve Vesmíru - moje vnitřní bezčasí. Jako semínko, ze kterého nikdo neví, co vyroste. Jsem zvědavá...