30. díl Margit: Nový začátek

Tak tu máme nový rok. Rok jedna. Teda dvacetjedna. Na počest těch dvacátých let jsme si v pandemicky úzkém kroužku rodiny a promořených blízkých udělali večírek ve stylu dvacátých let století minulého. Jen ten kokain chyběl - jinak šaty, tanečky, ohňostroje, pera, svůdné pohledy i šampaňské jako u Gatsbyho. Skoro. I tak to bylo krásné.

Akorát hned hodinu po půlnoci jsem se dcerou chytla tak, že přede mnou utekla na balkón a pak tajně plakala do polštáře. Mrzelo mě to, ale byla jsem v právu. Co má co čumět ve dvě v noci do mobilu a ještě mi drze říkat, že ona si to teda rozhodně dokouká! Když už má dávno spát... Takže se asi i letos máme na co těšit - jak na nový rok... Naštěstí nevěděla, že ji slyším plakat a ráno vstala s poměrně dobrou náladou. Dokonce i na výlet šla bez řečí. A to je VELKÁ VZÁCNOST! A nechala se tam i vyfotit. Dokonce i se mnou. Takže asi dobrý. Ke konci teda už brblala, že kolem rybníka ONA teda ROZHODNĚ NEJDE, ale vzhledem k tomu, že to byl třetí autovýlet v týdnu, jsem na tom moudře a velkoryse netrvala.

Vzpomínám, jak já se ve dvanácti hádala se svými rodiči. Jak jsem se s mámou při balení na školní hory do krve pohádala kvůli tátovu vytahanému svetru. Máma tvrdila, že v takovém hadru budu dělat ostudu. Ale já tenkrát ten svetr milovala! Byl z bavlny, ne moc teplý, krásně splývavý, vůbec v něm nebylo vidět, že už mám prsa a nějaké tvary připomínající ženskou a taky jsem v něm působila drobně a křehce - což pro takové bidlo, jakým jsem byla, byl dar... Nakonec jsem si vymohla alespoň kompromis - sice tátův, ale slušně vypadající svetr (kousal, nelíbil se mi, ale bylo to malé vítězství). Ten svůj milovaný jsem pak tátovi zabavila natrvalo a dlouhé roky poté utopila s Bongem na Vltavě. Taky mikinu jsem mu zabavila (tátovi, Bongova by mi byla tak tak). Obarvila ji na černo a nosila ještě na vejšce. Tátovu obří mikinu a hedvábnou sukni. Jedno léto jsem procestovala s batohem, ve kterém jsem měla jen spacák, karimatku, teplý ponožky, náhradní spoďáry, kartáček, elasťáky a tuhle mikinu, na sobě tu po kotníky dlouhou sukni a černý tričko. Tančila jsem tenkrát na zábavě, kde hrál jeden z mých tehdejších lásek a opilý místní starosta mě oblboval komplimentem: "Slečno, vy jste jako plachetnice, pojďte na panáka!" To už mi ale bylo nejmíň osmnáct. Ten kytarista mi pak zpíval: "Svlíkni si košilku..." a milovali jsme se u plápolajícího ohně v polorozbořených barácích u opuštěného lomu, kam jsme se chodili koupat. Ach to byla krása!

Zas bych chtěla někdy být jako plachetnice. Ale většinou si připadám jako obtloustlá obchodní bárka přetížená nákupy pro rodinu a povinnostmi, momentálně ztracená na otevřeném moři. Barunka mi k vánocům nadělila motivační odznáčky s hesly: "PROUD MUM", "RODIČOVSKÁ AUTORITA" a "Mluvím vážně!" Hned jsem se tím ověsila, ale nepomáhá to - asi jsem nepronesla tu správnou zaklínací formuli, aby ty amulety začaly dělat, co mají. Pořád si připadám v tom rodičovství ztracená a bezmocná. A čím víc jdou děti do puberty, tím je to horší. Najít tu neustále se proměňující křehkou hranici mezi výchovnými požadavky a zraňujícím pruděním je horší než luštit hádanky ze Smrtonosné pasti! Vždycky se jen modlím, abych to moc neposrala, abych je nezlomila, aby tam neruplo něco, co už se nespraví. Mívám obrovský strach, vnitřní hrůzu z toho, že jednoho z nich ztratím, zradím a už nikdy to nebude jako dřív. Modlím se k bohu, aby mi dal moudrost a trpělivost. Někdy to ale nestačí. A někdy to ani nestihnu. Nedávno jsem své dceři dokonce dala na holou. Po letech. Strašně mě vytočila. A přitom šlo o úplnou blbost (jak jinak), ale ona si tak tvrdohlavě, drze, vyzývavě a neoblomně stála na svém! Že mě moje bezmoc zahnala do kouta... Strašně jsem se pak styděla, a když se pak dcera zavřela v pokoji, vzpomínala jsem na to, jak se na mě tenkrát táta dobýval krumpáčem (to byl další z nezapomenutelných zážitků mého dospívání - ono takových ale naštěstí bylo jen pár). A modlila jsem se, aby to dobře dopadlo. Sebrala se pak, že se jde projít a já se modlila ještě víc, aby se vrátila a neudělala nějakou blbost. Když se pak vrátila, znovu zavřela v pokoji a na dveřích se objevila výhružná cedule, že do jejího pokoje nesmíme do rána nikdo vstupovat a že mi nemohla ustoupit, protože ONA NEPROHRÁVÁ, musela jsem se smát a plakat zároveň. Úplně jsem viděla samu sebe! Kočička moje!!! Ráno jsem jí udělala oblíbené kafíčko a šla ji vzbudit s tím, že je to blbý, protože já taky neprohrávám, a že asi budeme příbuzný, a že ji mám ráda a mrzí mě, jak to den předtím dopadlo...

Naštěstí mám asi dost vysoký kladný kredit (některé teorie o výchově tvrdí, že je důležitý, abyste jako rodič měli vysoký kladný kredit, to znamená hodně těch pozitivních zážitků s dítětem, aby vědělo, že se na vás může spolehnout, jste tu pro něj, máte ho rádi, je s váma legrace a tak, a pak když zajedete někdy do mínusu, jste na něj protivný, uděláte nějakou rodičovskou botu, nějak ho zradíte, ponížíte, ublížíte mu, tak se to tak nějak odečte z toho pozitivního kreditu a může se odpustit a jet dál). Doufám, že mi vydrží celou její pubertu. Bude to ale fuška. To je jasný už teď.

Od jiné kamarádky jsem dostala pro změnu motivační nálepku NIC NENÍ MOC, kde je písmeno O nakresleno jako píča. Krásná. Velmi mě potěšila. Nejradši bych si ji obkreslila na nějaké tričko, aby bylo všem jasno, s kým mají tu čest. Ale to by se za mě moje děti asi styděly... Možná by mi to ale odpustily. Jsem ovšem zvědavá, jestli mi odpustí tu ostudu až na mě praskne, že občas tančím po sídlišti se sluchátky na uších. Jako plachetnice...

Tančíte si někdy pro radost, i když u toho můžete být viděny/viděni? A jaké zázračné nápisy byste si chtěly/i připnout na kabát?