40. díl Margit: We can be heroes

Můj milý je hrdina. Přežil oslavu trojnarozenin zcela střízliv. A ještě oslavencům přinesl drze místo lahví alkoholu lahve mléka - no, to už možná hraničí se šílenstvím, ale chápu, že když balíte adiktoložku, jsou některé hraniční činy potřeba. Já jsem ovšem taky hrdinka. Vydržela jsem s úsměvem na rtech bodovat krkací výkony svého synátora. V této oblasti se hodnotí délka, hlasitost, zabarvení zvuku a celkový výraz (pach z úst naštěstí v bodovaných kategoriích nefiguruje, takže jsem mohla sedět v bezpečné vzdálenosti). Synáček se potřeboval po týdnu, kdy se mnou nebyl, pochlubit a předvést, a tak mu to krkání vydrželo skoro půl hodiny. Nechápu, jak to mohl fyzicky zvládnout, ale evidentně poctivě trénoval. Když pak tedy přesedlal na skoky do dálky a akrobatické skákání do peřin, vlastně jsem ani neprotestovala a dál bodovala. Nejlépe hodnoceným skokem je třistašedesátka s přistáním superhrdiny. To se rozeběhnete, vyskočíte, ve vzduchu se otočíte o 360⁰ a s patřičně superhrdinským výrazem dopadnete do podřepu na jednom koleně s rukou v pěst opírající se o zem. Sousedi hrdinsky přežili ty děsné rány do jejich stropu a dcera hrdinsky nekomentovala bratrovo počínání a věnovala se povinné školní četbě (což bylo další moje hrdinství - donutit ji k tomu čtení). Takže je to tu teď samej hrdina.

Ono vůbec přežít tuhle dobu je dost hrdinství. Hrdinkou školství není jen Říďa, o které jsem psala minule, ale i spousta dalších pedagogů a pedagožek, kteří se snaží vytrhnout děti z letargie a vtlouci jim do hlavy nějaké vědomosti. Například synova třídní uměla před coronou sotva zapnout interaktivní tabuli. Na jaře se s pomocí svého manžela naučila natáčet edukativní videa a teď už bravurně zvládá online výuku v Teamsech. Pravda, dělení dětí do pracovních skupin v online prostoru, jako to dělá učitelka Bářiny dcery, to ještě neumí, ale ještě tak půl roku, rok online výuky a ona to dá. Hrdinka.

S obrovským hrdinstvím zvládá poslední měsíce má milá kamarádka Martinka. Nemá to co dělat s coronou, ale s jejím těhotenstvím. Nejdřív si myslela, že je těhotná krátce poté, kdy se v jedné práci domluvila na odchodu, aby přijala náročnější pracovní nabídku. Nějak se s tím vyrovnala. Poté to vypadalo, že těhotenství skončilo. Tak se s tím taky nějak vyrovnala. Nakonec se ale ukázalo, že těhotenství pokračuje, jen s polovičním počtem miminek, než původně. Taky se s tím srovnala. Jak s očekáváním jednoho potomka, tak s tím, že do žádné nové práce nenastoupí. Záhy se však začalo ukazovat, že ne všechno ve vývoji miminka běží, tak jak má. Chvíli to bylo hodně dramatické, ale nakonec došli lékaři k tomu, že bude stačit operace hned po porodu. Který bude kdoví jaký. Kvůli jejím zdravotním rizikům ji moc nechtějí nechat rodit přirozeně. Martina je ale hrdinka a přesvědčila svou gynekoložku i svého muže, že to zkusí. Má to teda asi stopadesát podmínek a několik bezpečnostních pojistek. A samozřejmě nutnost operačního sálu pro prtě za rohem. A ona o tom vypráví, jako by to byla úplná brnkačka. Drží se při tom za narůstající břicho a usmívá se. Uf. Já brečela jak želva, jenom když jsem se dozvěděla, že musím rodit císařem! Můj muž mi tenkrát děsně vynadal, protože se lekl, když jsem mu přes slzy sotva zvládala odpovídat, že se stal nějaký průšvih s naší toužebně očekávanou princeznou... Martinka předpokládá, že její muž bude s ní. A kdyby náhodou nemohl, tak jestli bych s ní nešla k porodu já. A to já zas půjdu velmi ráda - na cizí porod mám odvahy dost. Teda pokud corona nezařídí, že na to Martina bude úplně sama. Všechny jsme tak trochu hrdinky - už jen jít do toho dobrodružství a nechat si ve svém těle růst malého vetřelce, od kterého se pak ani po porodu už nikdy v životě neodpoutáte. Ale některý z nás jsou hrdinky neskutečný.

Moje babička byla taky hrdinka. Když už jednou měla po krk toho, že její tehdejší muž chlastá, tříská ji i děti, nenosí domů peníze zato si tam občas přivede nějakou jinou ženskou, rozhodla se od něj odejít. A protože neměla nic, co by si odnesla, zabila psa, maso naporcovala, naložila do kýble, vzala za ruku ty dvě malý děti a vyrazila do světa. Nějak se protloukla. Nebylo to jednoduchý. Dřela od nevidím do nevidím ve špitále, kde uklízela na operačních sálech. Bydleli ve sklepním bytě. Tekla tam jen ledová voda z trubky ve zdi. Moje máma prý říkávala, že mají doma křišťálovou studánku. Styděla se za to, že jsou chudý, a tak si to přikrášlovala. To dělá dodnes. Moje máma. Vidí všechno lepší a růžovější, než to je. Zároveň ale mívá občas černé myšlenky a velké strachy, že se stane něco špatného. Asi tu svou růžovobrýlatost musí něčím vyrovnat. Zároveň je to hezký dar, vidět sklenici poloplnou. To mám určitě po ní. Ale zpátky k té babičce. Prý jsem jí dost podobná. Vždycky měla nezdolný smysl pro humor. A milovala sex (jo, jo, je to ta, co jsem o ní už několikrát psala). A svoje děti (měla jich pět a to nejmladší z nich bylo mladší než její první vnouče). A život vůbec. Scházeli jsme se u ní doma vždycky na její narozeniny. Sedávala uprostřed těch desítek svých dětí, vnoučat a pravnoučat, plácala si radostně do stehen a skandovala: "To je všecko moje, to je všecko moje..." Chtěla jsem mít taky hodně dětí. Abych se ke stáru taky mohla takhle plácat do stehen. Když jsem chtěla já odejít od svého manžela, Barča mě vždycky zadržovala, abych hlavně neodcházela jako moje babička - s kýblem psího masa a holým zadkem. Takže za to, že mám se svým bývalým manželem dobré vztahy a alimenty k tomu, vděčím vlastně Barunce. Jako koneckonců za mnohé.

Hrdinů a hlavně hrdinek mám kolem sebe víc než dost. Nechám si je ale do dalších příspěvků.

Jaké máte ve svém životě hrdiny a hrdinky? A co je vaším vlastním hrdinstvím?