45. díl Baru: Bejby nebude sedět v koutě

Moje drahá Margit. Všechno nejlepší k narozeninám. Které letos nemáš. Jsem šťastná, když slyším, že se máš dobře. Jsem klidná, když čtu, jak dobře zvládáš všechen ten marast. A jsem nesmírně vděčná, že mám ve svém životě přítelkyni, která je ochotna se mnou sdílet ledasco. (Tím teď nevzpomínám na onen kubánský mejdan na přelomu tisíciletí, kde sdílení nabralo specifickou podobu. ;-) Tím myslím třeba to, že jsi byla ochotna se podělit o mateřské mléko, když moje dítě řvalo hlady. Letos to není sáňkování. Letos je to meditační zvonkohra. Meditace je třeba. Doufám, že najdu způsob, jak Ti jí ilegálně předat. Zrovna dnes totiž začíná lockdown. Znovu a teď už doopravdy s omezeným pohybem a kontakty.

Poznámka pro budoucí generace: 1.3.2021 se Česká republika znovu propadá do pandemického marastu. Loni tohle dobou zavřeli všechno. Ještě to mám v kalendáři. Letos jsem totiž nebyla schopna pořídit nový rodinný kalendář, tak recykluji tem starý. Prostě jsem přepsala dny v týdnu a jedeme dál. A vidím to tam napsané. Co bylo loni touhle dobou. Jenže touhle dobou se hrůzy v podobě přeplněných nemocnic a lidí umírajících v opuštění na chodbách oddělení intenzivní péče děly jinde. Děly se v Itálii. Děly se v Číně. Teď jsou přeplněné nemocnice u nás. Příhraniční okresy žádají o pomoc sousedy. A sousedi se neposmívají, nevytahují staré křivdy, ale podávají ruku. Vedení státu selhává, protože mediální obraz už nestačí. Protože je třeba pokora a požádat o pomoc. Evropskou unii i občany. Takže vyhlásili zákaz pohybu dál než 5 km od obce svého trvalého bydliště. A pokud jste chalupáři, si klidně jeďte, ale zůstaňte tam na vždy. Sem zvědavá, zda se Praha vylidní. Už jsme byli všichni trochu otrlí, ale teď se nám do srdcí, hlav i dechu znovu vkrádá strach a úzkost.

Můj milovaný muž to vyřešil po svém. Ráno kolem sedmé, venku 2 stupně celsia (díkybohu nad nulou) si oblékl běžecký obleček, ve kterém vypadá jak robokop a povídá: "Bejby nebude sedět v koutě..." A teď si romantická duše vzpomene na Hříšný tanec, který jsem jako jeden z prvních zasvěcovacích filmů viděla ve svých třinácti. Velká slavnost. Patrik Swayze jako mladičký svalnatý tanečník zvedá hlavní hrdinku od stolu rodičů, aby spolu všem na očích předvedli sen každé puberťačky (a nekecejte, byl to i ten Váš J). U nás doma to znamená: "Koukej vstát z toho gauče, je sobota, nemrzne, je potřeba uběhnout pár kilometrů." Blééé. Muž se se mnou laskavě rozdělí o nějaký utrejch, co si s klukama míchají, ale tělo lépe běželo a necítilo únavu. Oni jsou vůbec ochotní si dávat všechny ty karnitiny a protejny, doufaje, že snáze přežijí. Chlapy totiž vždycky běhají na výkon. Měří si časy. Kyslíky. EKG. Máme kamaráda, který když nemá naběháno, tak radši závod neběží, než by si pokazil čas. Tak tedy zvednu prdel z gauče a po dvouměsíční pauze, kdy teda rozhodně natrénováno nemám, obléknu několik vrstev funkčního prádla (hlavně neběžet nabalená, tak se poznají začátečníci) a uvádím tělo do pohybu. A jde to. Povídáme si. Tedy co tempo a dech dovolí. Jsou to spíše útržky rozhovoru než plynulý dialog. Přistihneme se, že oba myslíme na běh v Portugalsku. Muž vzpomíná na cestu nad útesy k Majáku. Pustina, každé ráno 8 kiláků po opuštěné silnici, jen pár surfařských aut kempujících na parkovištích. Já si zase pouštím v hlavě pláž s tvrdým pískem u Alghera, kde bylo možné si sundat boty a letět. A dojímat se sluncem, mořem, prázdnotou, křikem racků a v dáli sledovat chlápka, co učí aportovat labradora. Moře mi bytostně chybí. I ten indonéský ostrov, co měl po obvodě 5 kiláků a já ho obíhala každé ráno za pokřiku místních: Hi, runing mama. How are you, pink mama. Go Go Go!!! Ten utrejch způsobuje, že mi celé tělo brní. Budou v tom určitě nějaké drogy. Můj muž je galantní, běží se mnou, krouží okolo. Běží dopředu, pak se pro mě vrátí. Dřív mě to dost sralo. Ať se nevytahuje, ať si běží sám, ale dneska je to vcelku milé. Odpustím mu i tu záležitost se sprchou.

Naše koupelna je malá, ale v celku normální. Naše sprcha není bůhvíjaký produkt moderních technologií, neovládá se telefonem, nebliká a nehraje písně. Dá se pod ní ale docela obstojně osprchovat. Tedy dalo.

Můj muž zatoužil po změně. Má podobu hlavice s 300 dírkami vyřezávanými laserem. Objednávka, potvrzovací e-mail, fronta v Alze. Máme hlavici.

Mně ta stará nevadila, ale jako osvícená žena se jdu podívat na novou hlavici, připravena obdivovat všech těch 300 díreček.

Prddd .... Přítok nové hlavice nevydržela hadice. Steskem praskla!!! Ohodila mého muže. Vynořil se z koupelny, mokrý: To mi neuvěříš! Tak to jsem na nejlepší cestě dostat se do blogu. (Pravdu měl)

Objednávka, potvrzovací e-mail, fronta v Alze. Máme hadici. Promo už neprobíhá tak velkolepě. Spíše v tichosti. Zapomenu.

Obarvím si hlavu. Chci smýt barvu. Ale nemáme ani hlavici ani hadici.

S jogínskou praxí nacpu hlavu pod baterii. Opláchnu a snažím se nenadávat. Taky není komu, jsem sama doma. Přijde muž: ... a to jsem ti zapomněl říci. Napasovalo tam těsnění k baterii.

Objednávka, potvrzovací e-mail, fronta v Alze. Máme baterii. Potřebovali jsme jen těsnění, ale máme celou baterii, teď už není nic, co by mohlo chybět.

Ale to sprchování, to je Vám teď úplně jiný kafe. Každá z těch 300 dírek vyřezávaných laserem, jako jarní deštík ... jsem dobrá žena, chválím. (Ale stejně si dám vanu :-)

Celá tahle pandemie je jeden dlouhý maraton. Nejde se chovat jako sprinter a nebudeme to mít brzy za sebou. Nemůžu Vám vyprávět zážitky z maratonu, protože ten nikdy neuběhnu, ale můžu se podělit o zkušenost z půlky. V půlmaratonu, který má něco málo přes 21 kiláků, nastane zhruba na 17 kilometru krize. Prostě už toho máte hodně za sebou. Začátek byl endorfinový. Vybíhali jste dojatí za zvuků Vltavy, po deseti kilometrech jste si připadali jako bozi, po polovičce se tetelili, že to už prostě dáte. A pak ten zkurvenej sedumnáctej kilometr. Nohy jako konve. Tuhne celé tělo. A cíl je ještě daleko. Každá stovka metrů se vleče. Nejhorší je představa toho, co vidíte na druhém břehu řeky. Tam je konec závodního proudu. Posledních pár zápasících o přežití. A za nimi sběrný autobus. Ať nejedu tím autobusem! Ať nejedu tím autobusem! Něco mi říká, že pandemie v naší zemi je na sedmnáctým kilometru. Už nás to sere. Nemáme sílu. Jsme opotřebovaní a bolaví. Endorfiny a radost z výzev došly. Ale už za chvilku to přejde. Někdo z nás pojede autobusem. Někdo to doběhne. Bude to ještě bolet. Ale věřme, že to dokážeme. Ještě jednou zatnou zuby. Zavřít se do vnitřního světa. Pouštět si láskyplné obrazy. Vzdát se některých radostí. Přežít. V cíli čeká očkování a postupný návrat k normalitě života bez přidušenosti rouškou. 

Run! Run, Forrest! Run!

Běháte? A co by Vás zvedlo z gauče?

Tak zase v pondělí a Margit samozřejmě ve středu. Ale to už víte. Ale stejně to budu říkat, dyť víte, že jsem trochu úča.