55. díl Baru: Vejce a já

Duben 2021. Reálie: Ve všech firmách, i těch nejmenších je povinnost se pravidelně testovat. Moje kamarádka personalistka (... tedy v řeči jejich korporátu vedoucí HR - čti ejdž ááárr ...) mi volala a stěžovala si: Tolik let jsem studovala, pak všechny ty výcviky a školení. A víš, co teď dělám? Sedím v místnosti a kontroluju, jestli se lidi správně šťouraj v nose a zanáším to do tabulky. Chápeš to? Jestli nám zavedou ty testy ze slin, tak se vážně pobliju. Vážně.

Většina učitelů a pedagogických pracovníků už je naočkovaná, tedy alespoň jednou vakcínou. Zprávy jsou různé. Někomu to nedělá nic. Třeba našim seniorům. Od mladších ročníků slýcháme, že to tělu pěkně zatopí. Moje tělo je evidentně bojovné a aktivně vytváří protilátky. Takže mě kurevsky bolí ruka, moje nohy byly po očkování jak z olova a v noci mě budila zimnice. Můj muž prohlásil, že je to tím, jak se mi do těla rozlézají ti nanoroboti. Závidí. Ale třetí den: cvak. Přesně 7:11. Jako když někdo přepne program. Už je mi dobře. Tak ještě jednou za měsíc. Druhá hlava mi teda zatím nenarostla, ale možná po druhé vakcíně. Ale stojí to za to. Snad to pomůže vrátit věci do normálu.

Ale co je to ten "normál"? Když vidím film, kde lidé cestují autobusem bez roušek, už mi to nepřipadá normální. Když spolu dva randí v kavárně, říkám si, aha, kdy to asi točili? Někteří odborníci a ekonomové již mluví o konci pandemie. Že už jde jen o čas. V podstatě je vše vyřešeno. Vyřešeno? Přistihuji se, že vlastně už nevím, jak a co bude dál, až to všechno přejde ... myslím, že nikdy nic už nebude stejné. Některé věci už se nevzkřísí. Zároveň ale udělají prostor novému. Nic neplánuju. Nemám žádnou letenku a nemám plány. Ono něco přijde. Netlač řeku, teče sama. Říkával Fritz Perls. Je to divný pocit.

O čem dnes? Dnes je Velikonoční pondělí. Bude to tedy o Velikonocích a o vejcích. O křesťanském či pohanském významu Velikonoc ať píší ti, kdo tomu rozumí. Já Vám napíši o jejich výtvarném rozměru. Mám ráda design. Jsem hodně vizuální a tak tvoří různé aspekty mého života. Mám ráda výtvarné tvoření. Což nutně neznamená, že jsem výtvarně nadaná. Ba právě naopak. Ale baví mě to. Těší mě to a někdy si naběhnu na vidle.

Tak třeba ty vejce.

Od dětství miluju jejich zdobení. Poctivě. Voskem. Tak, jak mě to naučila maminka. Jako dítě jsem se pokoušela udělátkem složeným ze špejle a špendlíku nabírat kapky rozpáleného vosku. Dodržet ten pomalý a zároveň svižný rytmus. Ťuk to vosku, ke dnu, nahřát. Ťuk na vejce, zadržet dech vteřinu a pak roztáhnout do tvaru elegantní kapky. Pak kapka za kapkou. Linie, vlaštovky, srdce a květiny. Cvičená ruka mojí maminky. Výsledek: kraslice. Moje netrpělivá a roztřesená ruka. Výsledek: vejce s ohňostroji.

Po letech mi mamka vyprávěla, jak strašně Velikonoce nesnáší. Hlavně tu představu, že může zazvonit nějakej vožrala z okolí a zcela legálně nás zmlátit. A že vlastně nemá ráda ani to zdobení vajec. A že to dělala kvůli mně. A když jsem pak byla starší, dělala jsem to zase já kvůli ní. Trvala jsem na tom, že budeme barvit. Poctivě. Voskem. Žádné samolepky. Žádné alternativy. Pěkně barva, vosk, barva, vosk.

Letos jsou uzavřené okresy, a tak si můžeme akorát poslat fotky svých produktů.

A jak vnímám význam předání generacím, maluji teď vejce i se svou dcerou.

A když to jde, přiberu i její kamarádku.

Letos dostalo mé výtvarné ego zase pěkně zabrat.

Začalo to slibně. Z dovážkového obchodu jménem Nůše mi dovezli krásná, obří bílá vejce. Takové by v obchodě jménem Houska určitě neměli. Řidič byl moc milý, pomohl mi s nákupem až do výtahu. Nevím, zda jsem mu byla tak sympatická, nebo jsem po tom očkování vypadala tak zuboženě. V každém případě plato bílých vajec v bezpečí doputovalo k nám do lednice.

Již vaření vajec zredukovalo použitelné množství o čtvrtinu.

Svině. Krásné, velké, ale zjevně křehké. Takže k večeři bude vajíčková pomazánka. Obvykle bývá až po Velikonocích. Letos již na Velký pátek.

75 % ale přežilo a bylo uvařeno v celku.

Plán: včelí vosk, barva, stažení vosku, barevný vosk, leštění.

Osazenstvo: jedna dospělá osoba, dvě děti.

Děti se těší.

Dětská produkce je velmi rychlá.

Než dotvořím poctivě naučenými pohyby v nostalgické náladě své vejce, zjišťuji, že polovina vajec již byla vyzdobena hnusnými a odfláknutými ohňostroji. A děti v produkci nepolevují. Jejda, teto... teď jim jedno spadlo. Béééé.

Pere se to ve mně. Nechci jim bránit v kreativitě. A taky to nechci mít hnusný. Tajně si schovávám tři vejce, doufaje, že je neobjeví. Děti brzy zhanobí i zbytek.

Dám jim sváču a tajně si voskuji své úlovky. Jé teto, ty ještě máš. Nééé. Ach jo. Nechci vypadat jako nelida.

Barvy. 

Nevím, co je letos jinak. Vosk? Barva? Teplota? Kombinace?

Vosk podivně pustil. Většina vajec připomíná mou pubertální batiku.

Jedno modrý jsem dokonce s barvou omylem vylila do záchodu. Tak to už je úplně vyblitý. Děti se ho štítí. Blééé.

Odstraňuji zbytky včelího vosku z vajec i z částí kuchyně.

Barevný vosk. Nepodařilo se mi ukrýt své produkty a už je vidím v dětských ručkách. A už jsou na nich ohňostroje. Jedno poslední vejce úzkostlivě chráním.

Naštěstí se každé z dětí co chvíli spálí, a tak je to za plynulého pláče a vzlykání přestane bavit a přesunou se se do pokojíčku do společnosti Minecraftu a youtuberů. Zůstávám sama. Vůně přepáleného vosku. Auuu. Taky jsem se spálila. To by jinak nebyly Velikonoce.

Kolem mne spousta batikovaných ohňostrojů.

A spousta nakřáplých vajec, která se úplně náhodou ťukla.

Pokusím se některá vylepšit.

Nakonec vyndám z lednice ještě 4 vejce, co měly přijít do mazance.

Tajně je uvařím. Trochu se stydím. Doufám, že mě děti nevyhmátnout a nebudou mi chtít pomáhat. Jen ať paří. Jen ať jsou na sítích.

Nebarvím je. Jen nanáším barevný vosk na čistě bílé vejce. A malou chvilku si připadám jako malérečka. Ten pomalý a zároveň svižný rytmus. Ťuk vosk, ťuk vejce, vteřina zadržení dechu, kapka.

A další a další plní plochu.

Tři vejce mi stačí k tomu, abych měla pocit zadostiučinění.

Nakonec všechna hotová vejce vyleštím.

Udělám dvoje fotky.

Na první dám dopředu ty svoje a tuhle fotku pošlu mamce.

Pak svoje schovám pod hromadu ohňostrojů. Ohňostroje vystavím a tvářím se jako pyšná matka i teta. Děti pochválím a vyženu od počítačů.

Co odpouštíte svým dětem? Co před nimi tajíte? A, jak chválíte jejich výtvarnou produkci?