56. díl Margit: Jaro budiž pochváleno

Velikonoce. Svátky jara, další z pohansko-křesťanských pokroucenců. Míchají se tu pohanské zvyky oslavující vejce jako symbol nového začátku, zajíčka jako zvíře bohyně Oštary, síla zelených proutků přecházející do těla dívek a žen, svěžest studené vody omlazující na oplátku muže, na druhé straně ukřižovaný boží syn a jeho zmrtvýchvstání. Staří Slované prý na zelený čtvrtek nosili do svých obydlí mravence jako symbol nového života, činorodosti a požehnání. No, do mého obydlí teď s jarem začali mravenci lézt sami - já je ale na rozdíl od starých Slovanů vyháním či zabíjím. Také prý koncem velikonočních, resp. jarních svátků, slavili svátky mrtvých, Provodu (odtud ono Hody, hody, do Provody...). Jako ostatně ještě několikrát v roce - vzdát hold předkům, toho není nikdy dost. Slavilo se prý na hrobech společnou hostinou a tancem. Tak, Martinko, můžeme hodovat a tančit na počest tvé babičky, která je tam mezi nimi čerstvým nováčkem. Zatím si na její počest nalévám panáčka a zapaluju svíčku. Oslava plodnosti, nového života i kořenů, z nichž ten život vyrůstá - jaká krásná komplexnost! Jako život sám.

Letos navíc připadly Velikonoce na přelom března a dubna, kdy se mění energie nebeské. A taky nám všem nějak docházejí síly, zdá se mi. Z covidových omezení, zavřených škol, neprostupnosti okresů, nemožnosti vídat své blízké, scházet se s přáteli, nemožnosti dělat spoustu věcí, které nás dřív těšily, z nedohledného konce... Je té únavy kolem mě přehršel. Náročné období. Dokonce jsem ani neměla sílu na nějaké rituály. Pekla jsem jen mazanec (prej že fuj, z celozrnný mouky), barvila vejce (hezky bio, v cibuli a punčoše) a milý mi na procházce nařezal pár olistěných proutků, na které jsem navěsila vejdunky na ozdobu (synek jeden namaloval jako Deadpoola a druhého jako Venona - to už moc bio nevypadá, ale co by člověk neudělal pro děti).

Minulý týden bylo skoro letní počasí. Užila jsem si sukni pleskající o holé nohy, obličej vystavený slunci, grilování na balkóně, procházky podél řeky, pivo do kelímku, chůzi naboso, oběd na náplavce i odpolední chrupku v houpací síti ... A pak přišly volné dny a s nimi ochlazení. I přesto jsme vyrazili na výlet. Dokonce dvakrát. Poprvé jsme vyráželi ve sněhové vánici. Kupodivu ani děti moc nebrblaly, jen pronesly něco v tom duchu, že i ta vánoční procházka byla za příznivějšího počasí. Naštěstí už za lesem chumelit přestalo a vysvitlo sluníčko. Mohli jsme tak projít lány medvědího česneku i po lávce mezi bažinami a v rybníce s poetickým jménem Terezka absolvovat první letošní koupel (pouze nožky, s otužováním mám v plánu začít v létě). V neděli jsme vyrazili na výlet lodí (no a co, že to byl jen přívoz!) až na hranici okresu. Děti pečlivě odměřovaly metry, které můžeme ještě popojít, aby nás nezavřeli za překročení hranice. Snad jim to nezůstane. Dali jsme si cestou několik piknikových zastavení. Jeden u hnízdící labutě, další s pivem, klobásou a zmrzlinou a poslední u těch hranic. Dostatek jídla a nízký počet kilometrů naladily dobře i mou milovanou pubertální dceru. Dokonce se mnou nasdílela jedno ze svých sluchátek a mohly jsme tak po břehu řeky jít v družném objetí a společném tancování na společně poslouchanou hudbu. Krásné to bylo! Láskyplné. Skoro jako rande. Málem jsem se rozplynula štěstím.

Hned druhý den ráno to samozřejmě přešlo. Hned po probuzení zlila velikonočně svého bratra ještě v posteli a ten jí vynadal do debilů a idiotů. Vzápětí jí seřezal starou pomlázkou. Po bytě poschovávaná čokoláda je trochu zklidnila. Když se ale vzápětí ukázalo, kolik restů do školy zas nashromáždila, dostala sprďáka ode mě. Řvala na mě, jak jí nikdo na světě nerozumí a nikdo ji nemá rád a že nikoho nezajímá, že jí bolí hlava a břicho a má krámy!... Krámy. Ach jo. Moje dcera. Dcera někoho, kdo oslavuje ženskou cykličnost a svou krví uctívá bohyně a hnojí kytky. Já se picnu! Měla jsem pro ni vymyšlený rituál přivítání mezi ženy. Takový červený stan. Slavnost, kde by jí mé drahé přítelkyně, ženy, kterých si vážím, předaly moudrost svého ženství a přivítaly ji mezi nás, ženy. No, lockdown mi to zkazil. Nemůžeme se potkávat ve větším počtu. Naštěstí pro ni. A asi i naštěstí pro mě. Asi by mě ještě dlouho proklínala. A možná mi to ani nikdy neodpustila. Šperk z rudých korálů, který jsem jí k první menstruaci vyrobila za úplňku a nabila měsíční energií, ale neodmítla, dokonce se jí líbil. A můj nápad nechat své kamarádky napsat jí něco o menstruaci jsem zavrhla hned poté, co holky začaly hlásat moudra jako "bolí to a je to nahovno až do tý doby, než budeš stará a hnusná". Korálový náramek je asi nejlepší řešení.

Mateřsko dcerovský vztah je teda vůbec velká věc. Nejen v době první menstruace. To, jak se střídají chvíle, kdy jsme si blízko, patláme si na obličej stejnou pleťovou masku, koukáme spolu na filmy a ukazujeme, který herec se nám líbí (ten s těmi dokonalými lícními kostmi, co podle mého milého vypadá jak vydra, je the best!), chvíle, kdy můžeme poslouchat stejné písničky a bláznivě na ně tančit bez ohledu na udivené publikum, chvíle, kdy si ta ještě nedávno malá holčička oblékne nějaké moje oblečení, které jí děsně sluší a vypadá v něm jako zatraceně pěkná mladá žena, chvíle, kdy se mi svěří s nějakým svým trápením nebo okamžiky, kdy jí inspiruju. Jako třeba před pár dny, kdy začala psát svůj blog! Sice je v něm spousta sprostých slov a hatů, ale moje dcera píše! Jako já! Jsem hrdá matka. A to mě drží ve chvílích, kdy bych ji nejradši roztrhla jako hada, protože lajdačí, je drzá a protivná na svého bratra.

Kdy jste na své děti hrdé vy? A jaké bylo vaše přivítání do světa žen?