9. díl Baru: Máma má Covid. Program trvá.

12.10.2020

Moje máma má Covid. Má Covid, zápal plic a je v nemocnici. Zatímco my se v Praze snažíme fungovat, oni na venkově se straní většiny dění a stejně to takhle dopadne. Strach mě ochromuje. Stahuje mi krk, zvedá mi žaludek a krabatí čelo. Moje máma je bojovnice. Určitě jí bude lépe v péči doktorů, něž doma.

Jedna modlitba za ní. Poctivá, v kleče.

Je to skvělá ženská. Bojuje s úzkostí, která jí jde celý život po boku. Držím jí palce, věřím jí. To je jediné, co na tu dálku můžu dělat.

A táta. Tátu trápí, kdo mu vypere. Kdo ho přijede otestovat? Kdo mu uvaří? Kdo ho vyslechne? Kdo se o něj postará! ... a aby se nezapomnělo: on je vážně nemocný člověk, třebaže je bez příznaků. Neví, kolikatery trenýrky potřebuje na 14 dní. Neví, jak se používá pračka, myčka a diví se, že bordel v bytě se sám nevypařil. Po 44 letech manželství. Vlastně se nedivím, že mámě se záhy ulevilo, a její jedinou starostí je, aby ji z infekčního jen tak nepustili. Pokud jí někdo nabídne karanténní hotel, určitě neodmítne. A ty si, milý tatínku, vzpomeň, jaks to dělal s trenkama na vojně - jednou zepředu, podruhý zezadu, pak naruby...

Děti ve školách se začaly horšit. Nepohoda, psychický obtíže, konflikty. Musíme hodně mluvit o tom, co prožívají. Mluvení pomáhá. Objednávka střídá objednávku. Slečny s děsivými sny, kluci, co chodí za školu, malý holky, co nemají kamarády, protože bonzují spolužáky. Žáci, kteří děsí paní učitelku tím, že si chtějí povídat o rodině. Jsou toho plní. Terapeutické skupiny jsou narvané. Rodiče, které chtějí svým dětem pomoci najít cestu, a přitom přiznávají, že sami bloudí. Světlo na konci. Drobná světélka, která v našich životech osvětlují temnotu.

Učitelé se fakt snaží. I ti, do kterých byste to vůbec neřekli. Distanční výuka mnohdy opravdu připomíná spiritistickou seanci. Adélko, jsi tu? Jsi tu ještě s námi? Vzývána je temná obrazovka. Pomalu pronikáme do vlastních domácností. Na jednu stranu jsme si vzdáleni a na druhou stranu se zveme k sobě domů. V distanční výuce studentů psychologie se jich ptám, kdo před on-line výukou uklízel? Samozřejmě jen ten výsek, co bude vidět. Kdo má jen vrchní šatstvo? Z jakého místo z bytu by nikdy nikdy nevysílali? Kdo se to tam míhá za jejich zády. Takhle můžeme vzít na výuku i domáčí mazlíčky.

Můj manžel mě miluje.

Naši povídku četly i holky z mého oblíbeného podcastu Buchty z Českého rozhlasu. Jsou fakt vtipné, a tak jsem jim ji poslala. Napsaly, že se líbila. Můj muž proto doufal, že by se mohli zmínit o blogu ve svém pořadu.

A tak si jeden aktuální díl poslechl (samozřejmě předtočený dlouho dopředu a taky vůbec nevím, zda holky někdy něco zmíňí ....)

Tento díl byl překvapivě o kosmetice. Třicet minut tam vyprávěl cizí muž o způsobech odličování, mytí obličeje, krémících ... krouživé pohyby, tahavé pohyby ... fixace obličeje ... hlavně nešmrdlat ručníkem ...

Můj muž byl zděšen až konsternován, pořád opakoval, "ty krávo" (a to je u muže znak rozrušení), co všechno na sebe lidé mažou a v jakém pořadí - tonikum, emulze, balzám .... Ta slova zřejmě slyšel poprvé v životě. Jestli jsem mu do teď přišla jako pěstěná žena s jedním denním a jedním nočním krémem, tak teď jsem vyloženě šmudla ....

Mohla jsem se potrhat smíchy.

Vítej hochu v realitě. A to ti neřekli, kolik ty serepetičky stojí. To bys koukal. Kam se hrabe cena za speciální olej, na který si stěžuješ, protože ho naše auto žere ve velkým. Cha chá.

Poprvé v životě se pokusím upéct vánočku. Už je čas. Už jsem velká. A taky se něčím musím zabavit, zaměstnat ruce, zklidnit mysl. Vůně kynutého těsta, teplo v bytě, trocha až vánočního ticha.

Dcera je nadšená. Motá jako divá. Nic se nespálilo.

Jsme fakt dobrý. Máma z nás bude mít radost.

A pak taky někdo musí v rodině udržet rodinný recepty, protože nikdy nevíš.

Co jste naposledy dělali poprvé Vy? A z jakého místa v bytě byste nikdy, ale nikdy nevysílali?

... tak zase Margit ve středu ... a já v pondělí ...