106. Baru: Neděle

Ráno je mrazivé a do hotelového pokoje pronikají zvuky mše z protějšího kostela. Posnídáme vajíčka v Cafe Placzek a pokusíme se sbalit svá zavazadla. Jak to, že se z jednoho zavazadla staly tři, ptá se Margit a následně jí rupne zip u kufru. Já to říkala! Nevydržel!

Zvažuje, čím kufr převáže, protože s ním musí vydržet ještě následující týden. Margit totiž plynule pokračuje na týden do Kroměříže na kurz hypnoterapie. Óóóó, ta se má. Celý týden se bude hypnotizovat s cizími lidmi. Ale nemá se, protože má rozpadající se kufr. Chvíli zvažuje, že čórne šňůru od hotelového závěsu.

Baru jí nabídne svůj růžový popruh od karimatky.

Margit jím šikovně spoutá kufr. A je to, libuje si.

A je to, pojedeš na kurz hypnózy jako Minnie. S růžovou mašlí na kufru. Můžu to říkat Minnie?

Ne ne. To není jako Minnie! Pohorší se Margit, jseš blbá.

Zavazadla si uložíme v kavárně a vydáme se další saunovací misi.

Včerejší večerní sauna se vydařila velmi.

Saunie na střeše s výhledem na hlavní nádraží byla rozpálená doběla. Finská sauna nás zpotila do pár minut. Anebo to byly ty pozůstatky Pálavy? V každém případě, když se z nás kouřilo a vychládaly jsme pod hvězdami, pořád dokola jsme opakovaly, jakou máme radost z výsledku voleb.

To jsme to včera pěkně zařídily. Všechnu energii jsme spotřebovaly na volební výsledky, se nediv, že jsme s nikým neflirtovaly. Povídá Margit.

Poslední nálev a následná koupel v ledové vodě mě vystřelí úplně mimo tělo. Je to tiché, spirituální a velmi mocné. Všechno se zklidní. Došouráme se domů a usneme jak špalci.

Sauny ale není nikdy dost a bez Maximusu není Brno, proto se ráno vydáváme Uberem na přehradu do saunového ráje. Veze nás bodrý muž, co má syna na Mallorce a bežem 15 minut jízdy nás provede celou svou rodinnou historií. Je okouzlující svým smyslem pro humor a jak tomu svému životu dává pozitivní perspektivu. V jakém žánru svůj život vypravuje.

Před hotelem si Margit povzdechne: Fajn děda, to jsem si ale nemyslela, že letos s námi budou mluvit jen chlapečci a staříci. Je to prostě takový poklidný víkend.

Maximus nezklame.

Horko, ledové jezírko a následné nahé opalování na přistavených lehátkách.

Pojď slunce do nás, pojď.

Říjnové se snaží a prohřívá naše obnažená těla.

Poslední květiny kvetou mezi travinami.

Poslední motýli, housenky a obrovský luční koník. Všechny vjemy jsou tak intenzivní (i bez Pálavy).

Mluvíme o tom, že jsme kdysi na studiích psali takovou zvláštní slohovku. Měli jsme popsat svůj život v budoucnu. Povídáme si o tom, co si ze svého zápisu pamatujeme.

Margit vypráví, že četla výzkum, kde tvrdí, že memorování snižuje pravděpodobnost Alzheimera. A tak se učíme shakespearovský závěr Romea a Julie zpaměti.

Tak, prevence.

Co myslíš, že budeme dělat za dvacet let?

Nevim.

Měli bychom si tu slohovku zopáknout.

Saunový ceremoniál je mocný. Slečna tančí s vějířem, ručníky a praporem. Pouští hudbu na počest přírody a provází ji slovem.

Jsem příroda, říká. Byla jsem tady a budu dál, i když vy už tady nebudete. Jsem dvacet dva tisíckrát starší než vy. Nakrmila jsem mnohem větší tvory, než jste vy. A mnohem větší tvory jsem nechala vyhynout.

Po tvářích se mi koulí slzy, tak mocné to je.

Občas jsem nevyzpytatelná, pokračuje tanečnice a začne po saunovém chrámu rozhazovat ledovou tříšť.

Wau.

V závěru ceremoniálu pouští Stinga a lidé potichu zpívají.

Desítky nahých zpocených lidí zpívajících v jedné vlně.

Ledové jezírko pak prožitek vyvrcholí.

Je to tak tělesné až jste mimo tělo.

Postupně se propadáme do klidu a ticha.

Na cestě zpátky do centra si stopneme kluka, co rozváží pizzu. Vážně sympaťák. Fousáč. Několikrát během rozhovoru pronese, že by chodil do sauny, ale není s kým, a že by spal pod širákem, ale není s kým. A pak se zeptá, zda jsme z Brna.

Tak vidíš Margit, nejen starci a děti.

Furt je to dobrý.

Zajdeme na fantastickou zmrzlinu s názvem "Ještě jednu".

Dávám si příchuť karamelového větrníku a krupičné kaše.

Óóóch a mňam.

A to je všechno.

Pac a pusu. Naše cesty se rozdělí. Margit se jede hypotizovat a já do denní reality.

Hezké to bylo.

Jdu pomalu k nádraží a v dálce vidím mizet paní v kulichu, s kufrem převázaným růžovou mašlí.

A je to Minnie!

Co budete dělat za dvacet let Vy?

A s kým vyrazíte na dámskou jízdu?