111. díl, Margit: Prokletí závisti
Závidím, závidíš, závidí. Porovnávání se a závist z toho plynoucí je prokletí lidstva. Vyrůstáme v tom ale všichni - rodiče sice nezajímá, že ostatní měli horší známku než vy, zatraceně je ale zajímá, že sousedovic Klára měla známku lepší. Lepší a horší jsou kategorie, na nichž stojí náš současný západní svět. Kluci si porovnávají velikosti pindíků, rychlost běhu, holky prsa a modely oblečení. A nebo naopak, teda až na ty genitálie. I když v dnešní gender korektní době bych asi měla spíš napsat, že "mladí lidé si porovnávají velikost pohlavních znaků". Ale ten princip zůstává. Vyrůstáme ve společnosti založené na porovnávání. A často se pak neubráníme závisti. Je to trochu prokletí.
Já už si dávno neporovnávám s nikým prsa a pindík k porovnávání jsem nikdy neměla, ale prokletím porovnávání trpím každou chvíli. Teď jsem například na cestě do Třeboně se svým milým. Vysněný výlet, vybojovaný prodloužený víkend bez dětí a dlouhé volno v práci. Tolik jsem se těšila! A pak si Baru klidně koupí jízdenku do Benátek a bratr s rodinou se vypraví lyžovat na Stubai a zkazí mi celou radost. Místo abych se kochala krásami Jižních Čech a užívala si nicnedělání se svým miláčkem, budu teď vystavena přívalu fotografií prosluněných sjezdovek a kanálů s gondoliéry. Čert aby to spral. Je to hnusné a přízemní, ale závidím jim. A ta závist pramenící z porovnávání mi nedovolí prožívat naplno radost z mé vlastní cesty. Nedovolí mi radovat se z barevného listí podél železniční trati, slunečních paprsků, před kterými milý mhouří oči, z drsnosti jeho dlaně, která mě hladí po tváři, když se se mnou vítá... Čert aby to spral!!!
Závist je ošklivá vlastnost. Někdy si ale nemůžu pomoct. Porovnávám se s kolegyněmi, které mají větší znalosti či zkušenosti a závidím jim, že toho za živost stihly víc než já. Porovnávám se s Barčou, která má vyšší vzdělání a dovede si sehnat lepší kšefty a závidím jí. Porovnávám se s kamarádkami, které mají šťastné manželství a víc dětí a domek se zahrádkou a závidím jim. Porovnávám se se spolužačkami, které začaly žít v zahraničí a jsou tam úspěšné a dávají na Facebook zajímavé barevné fotografie a závidím jim. A přitom jsem se svým životem vlastně spokojená. To jen občas ta mrcha závist zakrouží kolem a bodne svoje jedovaté žihadlo do mého srdce
Ale já se nenechám. Já to překonám. Já SE překonám! Přestanu se porovnávat a budu si užívat. Vypuštěné třeboňské rybníky, kapří speciality, lázeňské procedury, vůni spadaného listí, chuť třeboňského piva, objetí milého paží i koláče od jeho maminky.
Nebudu se porovnávat. Ani s Barčou, ani s bratrem, ani s nikým jiným. A budu užívat plnými doušky, co tento víkend i zbytek života mého přinese 😊
A co vy, taky někdy závidíte? A co? A komu?
Mimochodem - za pár dnů bude Samhain. Halloween. Dušičky. Prostě čas, kdy hranice mezi světem živých a světem mrtvých jsou nejtenčí, místy prostupné. Různé kultury tento svátek slaví různě, často ale vzpomínají na své zemřelé. Moc se mi líbí mexický svátek mrtvých, kde rodiny slaví, večeří, zpívají a tančí na hrobech svých mrtvých předků, vzpomínají na ně, vystavují jejich fotografie a povídají si s nimi a svým veselím, svým životem oslavují životy, které už skončily. Krásná představa, krásný zvyk. A ty duše, které nikdo nenavštíví, na které nikdo nevzpomíná, rozplynou se v zapomnění.
Co myslíte, závidí nám mrtví, že můžeme žít?
Jak slavíte životy svých předků vy? A jak a čím slavíte své vlastní životy?