118.díl Baru: Pod rouškou noci

Óóóó, má drahá velká Margit, díky za Tvou podporu v příspěvku z minulého týdne. Vážně mě potěšil, až jsem z toho trochu povyrostla. I když se zdá, že mou nejsilnější stránkou je umění uvařit svíčkovou omáčku :-). Teď se ale převracím v posteli a nemůžu zabrat. No, v posteli... máme návštěvu, které jsme přepustili ložnici, takže se převaluji na matraci v obýváku.

Néééé, nebij mě, nééééé.

Nech toho, ty hajzle! Jseš hnusnej zloděj, ty smrade zkurvenej!

Já, já nekradu. Nekradu, rozumíš.

Nechte toho!

Nech ho, říkám ti nech ho!!!!

Pomóóóc. Pomóóóc!!!!

Sousedi.

Tak dneska začali brzy. Jejich obvyklá hodina je třetí ráno. Teď ještě není ani deset.

ÁÁááá. Nebij mě! Nedělej to.

Ale pes neštěká. Ne, Baruna je klidná, neštěká, je asi zvyklá stejně jako my.

Nemám zavolat policajty? Říkám svému muži. Dneska se mi to zdá nějak výživnější.

Prosim tě, dyť je to furt stejný. Odpoledne venčili psa, máma se synem, a byli úplně v pohodě. Beruno, sedni. Pamatuješ?

Naši sousedi. Bydlí pod námi. Dva senioři a holohlavý syn, co podle oblečení pracuje v nějaké bezpečnostní agentuře. Přes den se jejich obraz ničím zvlášť nevymyká. Dáma, co drezúruje psa s mým jménem. Chlápek, který hlasitě zdraví a vždycky se ptá, zda mi nezbylo trochu tý barvy, co si dávám na vlasy. Že by si své tři vlasy, co mu zbyly, taky obarvil. A nevýrazný, řekla bych spíše ošklivý, otylý pětadvacátník, co žije s rodiči a pomáhá mámě s nákupem. Idylka.

Ááá'.

Nech toho!

Nedělej to!!!!

Pusť ho.

Jejich noční koncerty jsou denním obšťastněním celého domu.

Ostatní sousedi si mezi sebou šuškají, jak se jejich děti bojí, když řev v noci slyší.

Ale policajty ještě nikdo nezavolal.

Ty hajzle, zkurvenej!!!!

Říkám ti, nech toho!

A nic.

Ticho.

Je tam ticho.

Hrobové.

Ježišmarja. Je tam ticho. Instinktivně se dívám na hodinky. 21:30. Kdyby se zítra vyšetřovatelé ptali, co jsme slyšeli. Koukám přece na kriminálky, ne?! Ticho. Několik dlouhých minut. Tak kdyby posouvali mrtvolou, to bych asi něco slyšela, ne? Všechny noční zvuky jsou tak podivné.

Vyprávěla mi kamarádka, o které jsem se zmiňovala posledně (velké srdce, čtyři děti, páté na cestě), že v noci nemohla spát. Furt chodí čůrat, konec těhotenství, přecitlivělost, nespavost, klasika.

A tak se v noci přitulí ke svému muži. Asi spal chudák.

Co bys dělal, kdybys nás neměl? Ptá se rozněžněle.

Jak neměl? Zavrčí muž ze spánku.

No, neměl.

Jako, že byste všichni umřeli? Ptá se logicky profesor matematiky.

No, třeba. Kámoška už natahuje z té představy a doufá, že ji muž přivine, uchláchojí a řekne něco ve smyslu, že takovou hrůzu si vůbec nedokáže představit.

A byt by mi zůstal? Zeptá se muž věcně.

Jak byt? Zúzkostní žena.

No, tenhle náš byt v Dejvicích, ten by mi zůstal?

No, asi jo. Zazní dotčeně.

Muž se posadí na posteli a zbystří. Zdá se, že se právě probudil.

Jako že bych tady v tom našem bytě byl úplně sám? Táže se nevěřícně.

No, ano. Odpoví těhotná žena fňukajíc.

Ježiš, to by byla paráda!

A otočí se na druhý bok a v mžiku usne. Musí. Otec pěti dětí nesmí plýtvat časem na spaní.

Zespoda se pořád nic neozývá. Ticho je podezřelé. Vzpomínám na sousedy nad námi a období, kdy se jim rozrůstala rodina. Nejdříve byl pravidelný bujarý sex. První dítě. Dětský pláč. Poměrně brzy zase sex. Poměrně brzy druhé dítě. Občas sex. S odstupem pěti let třetí dítě. Myslím, že jeho početí jsem nezachytila. Skoro ani sousedčino těhotenství, už měla dva kluky a byla stále v pohybu. Třetí, holčička. Strašně uřvaná. A léta žádný sex. Nebo jen tak potichu, po sousedsku. Hmmm. A pak se odstěhovali. Asi do většího. Teď nad námi bydlí mladý kluk s exotickým jménem. Zdraví. Podrží dveře a na balkoně má lucerničku. Nějaká holka za ním chodí, ale nežijí spolu. A jsou tišší. Není to škoda?

Můj muž si sousedy pamatuje zejména podle vozů. Kdo čím jezdí. Podle toho taky dokáže bezpečně určit, kdo je v našem desetipatrovém domě doma a kdo odjel na víkend. Taky jim podle vozů říká: Ten s mazdou a Ta rodina s bavorákem. Noční můrou mého muže je sousedka zespoda, kde se možná právě před chvílí stala docela tichá vražda (žádná rána tupým předmětem nebyla slyšet). Dáma se psem Barunou má už třetí fabii a vždy během čtrnácti dnů ji někde nabourá či odře. Vesele jezdí dál, sbírá šrámy, neobtěžuje se jejich opravami, a za čas vůz vymění. Muž mne nabádá, abych zásadně nikdy neparkovala vedle ní. Ta ženská je určitě úplně slepá, říká. A víte, jak to má můj muž s vozem...

Na sousedech jsem si taky uvědomila, jak se ve třídě rodí šikana. Byly jsme takové poklidné družstvo, než se přistěhoval soused Kocourek. Kocourek dělá na finančáku a je to učebnicový příklad rejpala. Zatímco my ostatní družstevníci jsme šťastní, že je předsedou někdo jiný, nemusíme ten voser dělat, a téměř se vším souhlasíme a hlasování nikdy neprotahujeme, tak nově přistěhovavší se Kocourek začal mít dotazy. Spoustu dotazů. A spoustu nápadů. Schůze družstva v nepoužívané prádelně se začaly strašlivě prodlužovat. Nejdříve jsem to řešila rozhodnutím, že se obrním trpělivostí a vezmu si polštářek, aby mne nezábl zadek. Pak už to vopravdu nešlo. A co to udělalo se sousedy! Všichni svorně začali nenávidět Kocourka a jen málo chybělo, aby ho zlynčovali. Zachránil ho Covid a hlasování Per rollam.

Zavrtám se do peřin, matrace přestává tlačit, muž pravidelně oddechuje a kočka kmitá nožkama ze spaní. Pomalu mne dohání spánek...

Ráno se nasnídám, obleču a vybíhám z domu.

Baruno, lehni, nech to hovno na pokoji. Fuj je to! Ozve se od popelnic. Sousedka je tedy v pořádku.

Dobré ráno, nezbylo Vám trochu té barvy na vlasy? Aha. Soused taky žije.

A holý zátylek v uniformě bezpečnostní agentury vidím odcházet směr metro....

Uff.

Takže stav je kompletní, nálada dobrá a zítra nanovo. Pohodička a takhle si tu žijem.

Co si asi tak sousedi povídají o nás? No co, sociálku ještě nezavolali...

Posloucháte svoje sousedy?

A jste nahlas nebo potichu?