125. díl, Margit: Padla hubou do candáta

Nestíhám.

Nepíšu.

Ironlady docházejí síly.

Byli jsme s milým před dvěma týdny na procházce předvánoční Prahou. Pohodička, volný den... sedneme do restaurace, objednáme jídlo, u vedlejšího stolu právě obědvá Mirek Topolánek, milý vypráví o tom, jak v téhle hospodě skvěle vaří a jak sem chodívá s klukama na pivo už přes čtvrt století... přinesli mi čerstvý zázvorový čaj a lahodně vypadajícího pečeného candáta s citrónovým přelivem a šťouchanými brambory, milý si dal "dívčí sen" (jak on nejapně říká španělskému ptáčku)... pouštíme se do jídla, protože milý to nerad studený, dávám do úst první sousto šťouchaných brambor... cítím, jak jsou horké, putují dolů trávicí trubicí a pálí... zavírám oči, abych vydržela, než doputují do žaludku, tam už se to snad utopí v trávicích šťávách a pálit to přestane, plně si uvědomuju sestup horkého jícnem... a v ten moment, kdy sousto doputovalo do oblasti solaru, moje tělo se vypnulo. Pak už jen volání: "Margot, Margot...!!!" a někdo mi strká prsty do pusy, proč se ten můj magor na mě tak sápe? Proč mi strká do pusy ubrousek? A kdo mi tu rozlil ten čaj? A proč je všude po stole ten candát s bramborama?? A proč chce Mirek Topolánek volat sanitku???

Ano, uhodli jste správně, prostě jsem padla hubou do candáta. Odpojila se. Zkolabovala. A protože jsem u toho zaťala zuby, vytřeštila oči a zaklepala rukama, domnívali se lidé kolem, že je to epileptický záchvat. Když jsem se po chvilce probrala, a cítila se v pohodě, trochu je to uklidnilo. Nicméně milý mě i zbytky candáta naložil do taxíku, odvezl domů, uložil do postele (mě uložil do postele, candáta uložil do ledničky), odvedl moje děti k mému bývalému muži a se slovy: "Jak že se jmenuje ta tvoje šéfová?" si půjčil můj mobil a jal se mi vyřizovat uvolnění z víkendové služby. Já pak prospala mnoho hodin a on rozdýchával svůj skoroinfarktový zážitek. Hlídal mě pak bedlivě celý víkend. "Jak ti je?" se ozvalo pokaždé, když jsem otevřela oči po probuzení, nějak divně se zatvářila nebo nahlas vzdychla.

Já si rozhodně nechci na milého stěžovat - staral se o mě přímo ukázkově! A na Vesmír si taky stěžovat nemůžu - chtěla jsem zastavit, vypnout, odpočinout si nechat o sebe pečovat. A to se mi rozhodně splnilo - téměř jsem prospala víkend, staral se o mě milý, dcera mi udělala koláž z fotek, kolegyně mi poslala několik odkazů na svou oblíbenou čakrovou hudbu, jiný kolega mi nabídl nakoupit, další mě objednal ke kamarádovi neurologovi... Takže se mi to všechno splnilo. Akorát mě vždycky překvapí, jak to pokaždé dopadne trochu jinak, než to původně myslíme. Bůh má prostě smysl pro humor.

Teď už je tenhle zážitek jen vtipnou historkou, obzvláště po neurologickém vyšetření, které vyvrátilo jakýkoli náznak epilepsie a po slibu, že toho v práci budu mít méně. A já zas nejsem hlupák - potřebuju sice výrazné signály, ale zas mi to stačí říct jednou. Proto taky tenhle příspěvek píšu až ve čtvrtek (dřív jsem nestíhala a nechtěla to hrotit), proto jsem psaní na dva týdny vynechala (odpočívala jsem), proto za chvíli vypnu počítač, nechám neumyté nádobí a rozházené oblečení v pokoji, vmezeřím se do postele mezi syna a kočku a půjdu nabrat síly do nového dne.

Příští týden nás čeká zimní Slunovrat a Štědrý večer. Už loni jsem tu psala o zvycích a symbolice, které se v mnohém překrývá. Snažím se zastavit kolotoč svých povinností sama, bez kolapsu, zklidnit se a naladit, přemítat a chystat se v myšlenkách na tyto velké svátky. Zatím mi to moc nejde. Ale budu to zkoušet dál. Ovšem s laskavostí. Nikdo nejsme dokonalý. Já tedy rozhodně ne. A tak asi zase letos nebudu mít uklizeno, dárků bude poskrovnu, cukroví ještě méně, ale hlavně, aby byl klid a pohoda.

Mějte se krásně a zase za týden (pokud to zvládnu).

Jak vám dává vaše tělo najevo, že máte zvolnit? A do čeho jste padli hubou naposledy???