143.díl Baru: O moci a bezmoci

Tenhle týden jsem měla v supervizi psycholožku, která se rozhodla mimo svou praxi pomoci někomu z běženců, kteří by potřebovali odbornou podporu. Umí výborně anglicky, moc se omlouvá, ale je příliš mladá na to, aby uměla rusky. Oslovila jí pětičlenná rodina se dvou a půl letým autistickým chlapečkem, která uprchla z Mariopolu. Doma měli léky, rehabilitaci, nutričního terapeuta ... teď mají jen tlustý spis psaný azbukou. Zakázka byla zorientovat se v českém systému péče o autisty. Ehhh. Moje eeehhh má vyjádřit těch mnoho vrstev tíže, které na kolegyni padly. I naše rodiny s postiženými dětmi jsou velkým oříškem. Na odborné vyšetření se čeká rok a stojí deset tisíc. Rehabilitace jsou dosažitelné podle místa bydliště. Nutriční terapeuty mají většinou jen lidi na dietě. A teď ten obraz: maličký uprchlík s mentálním postižením z rozbombardovaného města se zásobou léků, které se u nás nepředepisují a vystačí už maximálně na čtrnáct dní a se spisem v tajemném kódu. A velká touha mé kolegyně pomáhat k tomu. Zavalila jí obrovská úzkost. A právě proto supervizi máme. Vlastně se ukázalo, že udělala dost, když obvolala pár organizací a předala kontakty. Na místech už byli profíci. A tak zajistili nezbytné: rodina teď má, kde bydlet, co jíst i léky. A ostatní pak půjde časem. A víc dělat nemusí. Ani ukrajinská maminka, která umí anglicky stejně dobře jako ona, ji k ničemu takovému netlačí. Psycholožce se ulevilo, že to mohla probrat. Bála se, že ji lidé odsoudí, že neudělala víc, třeba zázrak, je přeci psychoterapeutka, ne? Spousta lidí je v současnosti zavalena otázkou: A dělám dost?

Moje mamka se skamarádila s ukrajinskou babičkou, co je u ní s rodinou v nájmu, a lebedí si, že po třiceti letech ještě stále mluví rusky, přestože s angličtinou v posledních třech dekádách bojuje. Už spolu holky byly v bance, na úřadě i v zoologický. A máma jen kvete. 

Učitelky ve školách jedou ukrajinsko-české duolingo. V jedné škole v centru Prahy dělají svačiny na pořadník. Každý den někdo z učitelů a učitelek napeče nebo namaže chleby s pomazánkou pro třicet dětí. Zapisují se na seznam, aby to bylo efektivní. Kdo chce. O tři kilometry dál ve stejné čtvrti se do školy zapsaly tři ukrajinské děti a víc jich nečekají.

Jeden učitel, taky na supervizi (takový setkání, kde sdílíme profesní témata cca čtyřikrát ročně, kdyby ještě někdo nevěděl) to moc hezky reflektoval. Než se vrhnete do pomáhání, zvažte, zda máte přebytek. Energie hlavně. Pokud ano, je príma se rozdělit. Pokud ne, pak třeba pomohu jinak. Nebo jindy. Ale myslím na svoje zdroje. Když se tonoucímu vydá na pomoc neplavec, budou na konci dva mrtví. Tak moudrý neplavec podává větev, háže kruh a volá záchranáře. Někdo má sílu pomáhat, super, ať to dělá. A jiný má momentálně sílu chodit do práce, platit daně (a ano teď je právě ten čas, auuuuu ... ), starat se o své vlastní děti, rodiče, přátele. Vše z toho je v pořádku. A není potřeba se vinit. Není to soutěž.

Myslete na sebe!

Moji mysl ale zaměstnávají i jiné otázky než uprchlická vlna.

Jednoho mého kolegu z fildy, kterého jsem spoustu let neviděla, ale který byl v dobách dávných mým velmi blízkým přítelem, obvinili ze sexuálního a jiného obtěžování studentek. Nevím o tom nic, ale mocně to se mnou rezonuje.

Teď se hodí, a kdo čtete můj blok, tak to víte, že násilí (kromě toho na molech a mšicích, a i v tom se zlepšuju) je mi cizí. Nemám ho ráda. Asi se ho bojím, jsem prostě inťoš a srab, co se nepral ve škole ani jinde. Nutit někoho k tomu, co nechce (kromě vlastního dítěte, kde jako tyran trvám na čištění zubů a občasném stlaní postele, ano, kamenujte mne...), mi není vlastní. A souhlas k čemukoli, beru jako základ. Včetně samozřejmě sexu, polibků, dotýkání...

Jenže ono to není tak jednoduché.

Už jen to, že na začátku své promluvy mám potřebu se takto vymezit, ukazuje, jak je toto téma ošidné. Jak vyvolává strach a úzkost. Jak se o některých věcech nemluví, protože morálka.

Když jsem četla články o panu docentovi, mrazilo mne.

O jeho příběhu nevím nic a doufám, že to vyšetří ten, kdo má. To znamená Policie nebo etická komise.

Ale.

Představuju si jeho mámu, skvělou ženskou z domácnosti velmi otevřené, nexenofobní a láskyplné, jak čte Blesk, kde se dočte, že její syn je predátor. Že měl orální sex v kině před léty se studentkou v opuštěném kině, a to zvíře někomu dokonce lajkovalo příspěvek na Instagramu. Chápete to, ta zrůda naprala po Instáči zprávu své studentce!

Je dobrý si uvědomit, že nemluvíme o učiteli na základce, který by obtěžoval prvňáčky. Není to žádný úchyl. Vyučuje dospělé ženy a muže, ve věku většinou mezi devatenácti a šestadvaceti lety. Má nad nimi moc, řeklo by se. Rozhoduje o tom, zda jim dá zápočet nebo zkoušku. Ano, to má.

Kde je ta míra? Chtěl mě líbat již na druhé schůzce, hlásá titulek.

Myslím si, a vážně neznám detaily, že kolega se provinil tím, že se zamiloval a v minulosti měl nemanželský poměr se studentkou. A že vlastní manželství ani funkce na rektorátu ho nezachránili. Prostě tomu podlehl. Blbý. Neetický.

Zajímavé ale je, že zatímco oběti plní bulvár detaily, katedra vydala hromadné prohlášení a omlouvá se, za způsobenou bolest, docent přiznává, že se omlouvá za intimní vztah s dospělou ženou, který nebyl vhodný, ale hlavně píše, že nikdy nikomu nenadržoval. A to mu fakt věřím. Tak tolik predátor.

Kde jsou hranice naší korektnosti? V terapii je jasné, že je-li někdo Vaším klientem, je jiný druh vztahu nepřípustný, protože vznikl za velmi nerovných podmínek a intimita terapeutického vztahu je běžně provázena přenosy a protipřenosy, což laicky znamená, že city jsou silné, ale není s nimi možné zacházet jako v běžném životě. Nemůžu si to brát osobně a s klientem navázat milenecký vztah. To platí pro všechny psychology, psychiatry, psychoterapeuty. Amen. S tím do toho jdou, v tom jsou cvičeni a na to předem upozorněni.

A teď to školství. Ha. Základka, tam to smrdí kriminálem, o tom bych nediskutovala.

A střední? Už nikdy se svým třídním na pivo? A mladá holka, co nastoupí učit na střední, a zamiluje se do maturanta. Zakázat? A učitel a studentka? Klasické beletristické téma. Můj muž dodnes vzpomíná na svého spolužáka Hondurase, co mu u mladé ruštinářky vyjednal čtyřku z ruštiny a tím mu zachránil postup k maturitě. Honduras vyjednával s pedagožkou pravidelně a on ani mladá učitelka slovanského jazyka si nestěžovali. 

A na vysoký? Dospělí lidé? Plnoletí. Dobrovolně přítomní.

U nás na katedře jsou manželé, co už spolu mají tři děti, a na začátku ona byla studentka a on jí učil. Rozvést! Zákaz. Vyhazov. Neetické. Děti do děcáku!

Učitel je vždycky trochu svůdce. Svůdce ke vzdělávání. Dobrý učitel musí své studenty nadchnout, aby dělali to, co on. Láká je. Jedna postava, učitelka, o které píšu, vede tenhle rozhovor se svým milencem:

Doma si otevřou láhev těžkého madeirského vína. Sedí u okna, bosé nohy na parapetu, a povídají si.

Vyprávěj mi o tom, co děláš.

Jak, co dělám? Jako co dělám v práci?

No, co děláš. Co na tom máš ráda?

Mám ráda to nadšení lidí, co k nám přijdu studovat. Všichni jsou hrozně chytrý, mnohem chytřejší než já, a lační po tom tajemnu. Baví mě, když je dokážu svést.

Ty svádíš studenty? Ptá se on pohoršeně i pobaveně.

Ne. Tak to nemyslím. Směje se ona. Když se mi podaří svést je pro ty příběhy, pro vědu, pro to, že si opravdu přečtou knížku, kterou jim doporučím. A že je vidím, když se do těch příběhů ponoří poprvé. Když zažívají to okouzlení. Já už to všechno znám, ale je fascinující vidět někoho, kdo se nadchne poprvé.

Ty jsi voyeurka.

Jo, asi jo.

Taky bych chtěl, abys mě učila.

...

Jak křehká ta hranice je. Tak romanticky to zní.

Jenže na druhé straně může vzniknout zranění. Když si začnete se ženáčem, s velkou pravděpodobností k němu dojde. A je mi fakt líto všech zraněných. Jen přemýšlím, jestli je součástí úspěšné léčby prodat detaily tisku. Vyšetřování? Ano. Mediální štvanice? Pomsta? Nenávist? Závist spolužaček a snaha si teda taky vzpomenout na nějakou situaci, kdy se s docentem necítily dobře. Anebo je to vážně nenasytný prase? Bylo to zneužití? Vážně by někoho nenechal dostudovat, protože mu neprojeví osobní přízeň? A co když ten student prostě neplnil své úkoly? Co když je opravdu hloupý a na studium se nehodí?

Jak se to pozná?

Ze svých studií na psychologii si pamatuju na jednoho vyučujícího, co některé studentky nechal psát test desetkrát. Nás ostatní, geniální mimochodem :-), pouze čtyřikrát. Dodneška si detaily z vývojové psychologie pamatuju. Ale jo, asi to byl úchyl. Po mně nikdy nevyjel, ale divnej byl, to je pravda, a pak ho taky vyhodili.

Ženské časopisy se pyšní rozhovory v jinou váženou profesorkou, která je teď velmi trendy a je jí plná televize. Sama některé její výroky obdivuju, její morálku však ne. Mezi studenty se dobře ví, že lichotí klukům a na holky je poněkud neurvalá. Dokonce si jedné dovolila říci, že je hloupá. Ze zkoušek vyhazuje a vážně trvá na tom, aby studenti četli. Knihy. Nejen wikipedii! Osobnostně ta paní asi taky nebude úplně v pohodě. V tom jí pusa plná Platona neochrání. Ale kde je ta míra? Dá se rovnováha měřit pocity zúčastněných?

A je to jiné, když je to žena nebo muž?

S mocí a bezmocí na vysokých školách je to velmi křehký led. Obranou je šílená byrokracie a protokoly, které se snaží chránit obě strany, aby si někdo nestěžoval. Kam až půjde korekce? O některých už jsem psala (díl Akademický superman), a tak asi víte, že mne svou odlidštěností iritují. Myslím ale, že by se o věci mělo víc mluvit. Ne v bulváru a útočně, a nezachrání to ani specializované tabulky. Ale lidsky. Supervizi pro vyučující a možnost mluvit o tíze profese včetně těchto tabu. Mluvit s dětmi i se studenty a hranicích, vlastní zodpovědnosti a umění říkat ne. A o chybách, které se stávají, ale někdy přinášejí i růst. Když to dobře pojmeme.

Pro odlehčení na konec se přiznám taky k jedné svojí bezmoci.

Třpytky.

Kdysi jsem dítěti koupila set na výrobu třpytkových obrázků. Dlouho ležel zapomenut. Ale minulý týden dítě popadla opravdu kreativní jarní nálada. A tak teď mám třpytky v diáři, na notebooku, na většině oblečení, v jídle. Naše kočka je třpytivá... Jsem proti tomu bezmocná.

Jaro holt bude třpytivé. Óóóch.

Byli jste někdy za etickou normou?

Podlehli jste někdy zakázanému ovoci?

A může se Vám to stát?

(... tak Vám chci říct, že může. Je jen rozdíl, zda zůstane u myšlenek, slov nebo dojde k činům. Ale o tom jindy.)

Ta zase v pondělí. Vaše Baru.