148. Díl Baru: Časová smyčka a postcovidový ples

Stojím ve škole ve své pracovně. Navštívila mne kolegyně, která je momentálně na mateřské. Páté, jen tak mimochodem. Chvíli povídáme, ale pořád musíme hlídat čas, protože přesně v 10:00 za mnou přijde další z potřebných dětí. Je den Země, 22.4.

Kolik je hodin? Ptá se Kačka. Ty hodiny nad stolem asi jdou špatně, ne?

Podívám se nad pracovní stůl. No, jo, už nějakou dobu se opožďovaly a teď se zřejmě zastavily definitivně. Aha, tak ty asi stojí. Konstatuji, i když ještě ráno šly.

Tak se koukni ven, za oknem nad autobusovou zastávkou jsou veřejné hodiny, já se taky většinou řídím podle nich.

Každý psycholog má specifický způsob, kterým hlídá čas strávený s klientem. Musíte totiž vědět, v jaké fázi sezení se nacházíte, a registrovat, když se blíží konec setkání. Protože v čekárně už zřejmě sedí další klient. Jenže je velmi neslušné a vypadá neuctivě, pokud koukáte na hodinky na ruce. (I když už mám grif v tom to dělat úúúplně nenápadně.) Tak většina z nás má někde v místnosti hodiny, které vidíme my, ale nemusí je mít před očima klient. A já ve škole sleduji ty veřejné za oknem. To jen pro info. Vraťme se ale k popisované scéně.

Hodiny nad stolem stojí.

Kačka se podívá ven.

Já se podívám ven.

Hodiny na zastávce se zuřivě otáčejí. Jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny ... čas plyne tak, že každá hodina je pryč zhruba za 20 vteřin.

Vidíš to? Ptám se nedůvěřivě a jsem šťastná, že tedy se mnou někdo v místnosti je, protože jinak bych se začala bát o své duševní zdraví.

Vidím, povídá Kačka a tváří se pobaveně.

Něco se stalo s časem. Tady stojí a venku za oknem letí.

Na mých hodinkách na ruce, na které upínám svůj zrak v touze po ukotvení v něčem normálním, je 9:47. Kačka hodinky nenosí.

Smějeme se, asi jsme uvízly v časové smyčce. Takový pocit mám. Je to hodně zvláštní.

Rozloučíme se.

Než do pracovny vkročí další dítě, kouknu na hodiny.

Oboje jdou úplně normálně, jako by se před chvílí nic nestalo.

Mrkám očima a nevěřícně zavrtím hlavou. Ještěže to Kačka viděla taky. Náhoda? Ano, chcete-li na náhody věřit. Samozřejmě, že určitě existuje úplně racionální vysvětlení. Nebo je to úkaz! Na filozofování nemám čas, ale zůstává ve mně pocit, že čas je nějak relativní. Možná právě dnes.

Přichází dvanáctiletá holčička ověnčená diagnózami jak vánoční stromeček. Jmenuje je úplně věcně, jako seznam toho, co má nakoupit. Panické ataky, deprese, sebepoškozování, disociace ... Nemůžu se zbavit touhy zakřičet: A kde jsi ty? Kde je ta holka, co přede mnou sedí? Kde je to dítě? Jak si hraje? Po čem touží? Nad čím se jí zatajuje dech? Kam zmizelo tvoje dětství? Za co jsi ho to vyměnila? Ježišmarja! Čeká nás spolu ještě hodně práce...

Pracovní pátek uplyne rychle.

Zavřu za sebou dveře od školy a razím do obchoďáku. Dneska jsou totiž ty Dny M., kdy si se slevou můžete koupit spoustu blbostí, které jste před tím nepotřebovali. Napakuju se šlechtícími prostředky a milé paní prodavačky mi přibalí spoustu rozkošných vzorečků.

Zítra jdu na ples, a tak to na sebe večer všechno napatlám.

Vezmu to z gruntu. Mezi dárky je tajemný balíček, kofeinový peeling. A pak taky maska s efektem sauny. Hmmm.

Zalezu do koupelny.

Co by viděl, kdyby teď někdo vstoupil? 

V skutku bizarní obrázek.

Ve vaně sedí rozložitá žena, obalená lógrem a s černým uhlím rozmazaným na obličeji.

Černé uhlí je samozřejmě čistící maska.

Hlavně ať nepřijde muž nebo dcera, ti by si ze mě ještě dlouho dělali legraci.

Když to všechno smývám, zase se modlím, aby nevstoupil můj muž. Tentokrát ne proto, že bych mu zkazila vizuální představu o mé kráse, nýbrž proto, že kdyby tohle viděl, vynadá mi, že určitě ucpu tím lógrem odpad. Tajně to pak proleju louhem, tak snad dobrý.

Poslední aplikuji termo pleťovou masku s efektem sauny. Šmarja. Jak je možný, že něco, co vyjmete se sáčku opravdu tolik hřeje. Plácnu to na sebe, efekt mimozemšťan. A relaxuji. Jsem jak malá. Těším se, ale nechci se těšit moc, protože na věci se přeci moc těšit nemá, ne? Aby se to nezakřiklo. To je zase blbina. Na netu brouzdám, jestli je nějaký alkohol, ve kterém není cukr. Kdybych nevydržela a zhřešila. Ale možná vydržím i na lehký kole.

Sobota. Den D.

Probudila jsem se s něčím, co u sebe neznám. Mám ledacos, dvě brady, občas uhry, pigmentové skvrny... ale co jsem neměla až do dnes, to jsou kruhy pod očima.

Ne ne!

Baset.

Ne ne!

Co to je? To je určitě ta saunomaska! Příště rozhodně radši jen obyčejnou saunu.

Co se dělá s kruhy pod očima?

Čím se to zatírá? Mám doma něco takového?

Teda fuj.

Snad to časem zmizí.

Ráno vyrazím s mužem na trh. A už cítím, jak ten den má úplně jinou atmosféru. Cítím to v kostech. Prodejci na trhu jsou samý cukrblik, muž chce vše platit, nést tašku, koupit mi květinu... připadám si božsky.

Vede hovory s olivářem, na téma, jo jo já jí jen doprovázím a hlídám.

A olivář na to: To teda dobře děláte.

Uchichtnu se. No, třeba jsou kruhy pod očima sexy trend...

Dorazí mě francouzský sýrař.

Muž se ho ptá žoviálně: Tak kdo zítra vyhraje?

Sýrař: Bochužéééél Markróón.

Muž: Ale Le Pen je ještě horší, ne?

Sýrař: Jóóó, Le Phen je chnusnááá. A kholik toho parmesánůů?

Já: Tyhle tři kousky. (už z toho mám taky skoro přízvuk)

Sýrař: Hmmm, panííí, tho je krásný, raklééét pro dva.

Já, věcně: Spíš pro tři. S myšlenkou na to že doma čeká dcera, která přeci bude obědvat s námi.

Sýrařovi spadla brada, vyvalil oči, a vážně nechci vědět, na co myslel. Ten člověk se určitě domníval, že doma pořádáme nějaké orgie (s jeho parmesáánéém) a možná, i že ho nenápadně zveme.

Slevu nám tedy nedal.

Ale ještě dlouho zálibně chleděéél naším směrem.

Co si vezmu na sebe?

Vyhrají snad nejlevnější šaty, co mám v šatníku.

28O Kč. Z výprodeje. Jednoduché černé, na vrchu tyl. Trochu dvacátá léta.

Podpatky? Zvládnu tančit v podpatcích?

Neodřou mne? Neměla bych mít něco pohodlnějšího? Dva roky jsem podpatky určitě neměla. Zpropadenej covid.

Baruno. Nebuď stará bába. Koukej si vzít podpatky a buď za dámu!

(A balerýnky do tašky, kdyby bylo nejhůř. A náplasti s sebou, teda.)

Co Vám budu vykládat.

Ples byl Na Lávce. Svítilo slunce. Bylo 17 stupňů celsia.

Koukala jsem na vodu a byla vděčná, že je ta hnusná pandemická doba za námi. Že s sebou nemám ani jedinou roušku (i když v MHD mám stále cuky a tendenci se cítit provinile), vlním se na podpatcích, jdu na ples. A vůbec mi nevadí, že sama.

Všude chodím hrozně brzy. A tak i tady v sále jsem první. Pán v šatně zašveholí, že jsem jeho dnešní jednička. Dám si lehkou kolu a ukořistím pět lístků do tomboly. Která je mimochodem úžasná. Vyhrává každý modrý los. Vyhraju pytel zrnkové kávy, mikinošaty s logem HBO Max, lístek na koncert, a dvě DVD, která si nemám na čem pustit. Ale jásám jako malá. Takových předmětů.

Kochám se výhledem na Hrad a na Vltavu. Postupem času se sál plní a já potkávám několik žen, které znám jen chvilku, ale protože jsou stejná krevní skupina, tak paříme, tančíme a bavíme se. Optička, herečka, masérka, učitelka angličtiny a psycholožka. Skvadra azura. Fotíme se ve fotokoutku. Tančíme jak o život. Kromě tedy dvou písní od Michala Davida, ty statečně bojkotujeme. Vyslechneme tři fantastické stand-upy.

Nejvíce mi utkvěl jeden z nich, kdy muž vyčítal ženám, o kolika barvách to v životě mluví.

Barev je dvanáct, milé ženy! Dvanáct jako pastelek. To nemůžete vzít tak random nějakou zeleninu a udělat z ní barvu. Hrášková, Lilková nebo dýňová? To nejsou barvy milé, dámy, to jsou polívky! Burácel z pódia a my se válely smíchy.

Boty mě neodřely.

Vypila jsem čtyři lehké koly a odolala, když se v jedenáct všichni ostatní sprasili pizzou.

Po půlnoci jsem si zavolala taxíka.

Vycházím ven a vidím frontu na disko párty v Karlových Lázních.

Ve frontě zní ruština, němčina, angličtina i dánština.

Děkuju Bohu. Když jsem si naposledy Karlovy Lázně fotila, bylo tu odběrové místo.

Zaplaťpánbůh.

Myslím na Margit, který je pořád ještě blbě, k únavě po covidu se přidala bolavá noha s trombózou a zánět ucha. Takže ples vážně nepřipadal v úvahu. Musíme pro ni zorganizovat nějaký sabat! Zahnat zlé duchy a všechny neduhy. Kššááá!!!

Ještě po příchodu domů jsem si vyzkoušela mikinu z tomboly.

Je mi. A je to esko! Wau, esko. Tak to bylo vážně kouzlo.

Mějte kouzelný týden.

A zase v podělí. Vaše Baru.

Kterým slevám podléháte?

Co na sebe mažete?

Byli jste někdy v časové smyčce?

A věříte na úkazy?

Ten ples rozhodně úkaz byl!