150. díl Margit: O stárnutí
Pořád přemýšlím, jestli ta šílená vyčerpanost, která na mě v poslední době padla, je zapříčiněna stářím, jarem, covidem nebo přepracovaností. Nejspíš směsí toho všeho, ale stejně je zajímavé sledovat, v jakých chvílích u mě převažují které důvody. Když se ráno hrabu z postele a bolí mě záda, může za to stáří. Když se mi nechce otevřít notebook, je to přepracovanost. Když mi děti musí nějakou historku vyprávět třikrát, než ji pochopím, je to kombinace stáří a přepracovanosti. Když usínám v osm večer, je to postcovidový syndrom nebo jarní únava. Když se mi nehojí zranění a přibývají podivné zdravotní potíže, je to postcovid. I když u toho ucha, co jsem na něj přestala skoro slyšet, to bylo určitě i přepracování - už jsem nechtěla poslouchat další příběhy, další pracovní úkoly, nic... Každopádně jsem si naordinovala méně práce (což vyžadovalo čtvrt roku úsilí), lehké ranní taj-czy rozcvičky a více nestrukturovaného flákání ve volném čase.
Bavily jsme se tuhle o stárnutí s Barčou. Ona takto označovaný jev tvrdošíjně odmítá pustit do svého života. Pravidelně cvičí, chodí na kosmetiku, používá vychytané kosmetické přípravky, stará se o svůj jídelníček, drží půsty, pravidelně vkládá nějaký stravovací detox či dietu, barví si vlasy, pracuje s mladými lidmi, čte odbornou literaturu a i jinak se vzdělává, nosí barevné oblečení a samodržící punčochy (což mimochodem nechápu a obdivuju - já je nosím kvůli trombóze a děsně mi v tom mrzne zadek a při špatném výběru spoďárů mi lem punčoch odírá pičku), používá Apple výrobky a pečlivě se líčí. Dokonce znovu začala nosit boty na podpatku. Ona prostě stará není. A nebude. V žádném případě. Dokud se to neřekne nahlas, tak se to nestane! Cítí se moudřejší, zralejší, to ano, ale stará opravdu ne. A opravdu byste jí rozhodně nehádali tolik, kolik má napsáno v občance.
Já na to jdu obráceně. Otužuju se. Myslím tím, že se otužuju v procesu stárnutí. Zvykám si na to, že už nejsem mladá a krásná. Že jsem zralá a krásná. Skloňuju stáří už pár let. Mluvím o stárnutí a o tom, jak je po čtyřicítce mnohem obtížnější dospat probdělou noc, rozhýbat po ránu ztuhlé klouby, naučit se cokoli nového. Jak jsem ráda, že mi nakonec Vesmír nenadělil třetí dítě, po kterém jsem ještě nedávno tolik toužila, protože bych teď vstávala k batoleti a netuším, jak bych to prtě mohla chovat a nosit v šátku a na rukou, jako jsem nosívala svoje první dvě děti. Já se nemaluju, na obličej napatlám nějaký přípravek jednou za uherák, maximálně si vytrhám neposlušně trčící obočí, oholím nohy a ostrouhám ztvrdlé paty. Cvičit se snažím, jdu na to ale velmi jemně, tělo netýrám, tudíž ani moc neposiluju. Je to znát. Do schodů funím jako sentinel. Na rukou mám pigmentové skvrny, které podezřívám z toho, že fakt nejsou od sluníčka, ale spíš takzvaně stařecké (babička měla přesně takové). Vyhlížím šedivé vlasy, ale zatím jsem jich moc nenašla. Takže si vlasy nebarvím a s oblibou vítám módu šedých kštic. Mluvím o svém stáří (s vědomím, že tohle je ještě prd stáří, tohle je jen taková předehra) a stárnutí, protože se tím ladím na to, aby to mě nebyl šok. Protože si chci dovolit žít tak, jak to mám ráda, bez ohledu na věk. Jsem stará, ale klidně budu tančit v klubu na prázdném parketu, i když na mě ostatní návštěvníci valí bulvy. Jsem stará, ale klidně si na hlavě udělám dva drdůlky jako školačka a budu v nich chodit mezi lidi. Jsem stará, ale klidně budu blbnout na jevišti nebo kdekoliv jinde. Je mi to fuk. Polibte mi šos s číslem v občance, dělením na staré a mladé, určováním toho, co se pro který věk hodí či nehodí. Nezajímá mě to. Budu dělat, co mi moje tělo a duše dovolí a co budou chtít, dokud se tělo nerozpadne v prach a duše neodpluje do jiné dimenze. Stáří není pro sraby, říká moje tchýně a já, zakleknutá ve startovních blocích přikyvuju a s odvahou a lehkovážností sobě vlastní, vyrážím stáří vstříc. A můj věk mi taky většina lidí zdaleka nehádá.
Tatínek jedné mé známé slavil nedávno 70. Nadělil si k té příležitosti komplet nový chrup, několik tanečních kurzů, představení improvizovaného divadla a velkou rodinnou oslavu. Prohlašuje, že tu bude do sta a ta investice do chrupu se mu rozhodně vyplatí - a že to snad už vydrží až do smrti. Tanečních kurzů má několik, protože do každého z nich chodí s jinou dámou a jelikož je džentlmen, nechce riskovat, že by některou z nich pohoršil taneční nevěrou. Kromě tance ještě studuje jazyky a kulturu, což je láska z jeho let v diplomacii a také cestuje a z cest si vede obsáhlé deníky plné obrazových materiálů. Moje skorosedmdesátiletá tchýně vzdoruje zubu času taky cestováním a vedením deníků. Plus se věnuje vztahům. Sice jen přátelským, ale i to se počítá. Zato jeden můj klient, který už má sedmdesátku taky na dohled, objevil nový preparát, s nímž se jeho sexuální život vrátil o X let zpátky a teď má několik "kamarádek s výhodami" a čeká na tu pravou. Do toho cestuje, lyžuje, fotí, jezdí na koni a létá na padáku. To mi přijde lepší, než krémy a plastická chirurgie. Prostě radost ze života.
Moje padesátiletá, šťastně rozvedená kolegyně Káča by o tom mohla vyprávět. Koncem zimy si stěžovala, že má nějaké zdravotní potíže v oblasti břicha a že je to určitě tím, že nemá žádný vztah a že by chtěla potkat nějakýho chlapa, se kterým by jí bylo dobře. Poslala přání do Vesmíru a od tý doby choděj. Nejdřív si psala s mým kamarádem, který jí přišel velmi fešný, ale musela mu dát košem, protože se jí v životě objevil muž, kterému nemohla odolat. U toho se bohužel ukázalo, že by jí taky velmi rád neodolal, ale má doma manželku a tři děti. Ukončili to. No a teď si vemte - máj, lásky čas, třesně a sakury kvetou jako pominutý, Káča, duše romantická, si vykračuje do práce alejí rozkvetlých stromů a říká si, jaký by to bylo krásný bejt zamilovaná a líbat se pod těma kvetoucíma sakurama s nějakým fešným pánem, kterej má doma maximálně kočku. A jak si tak sní, ozve se za ní funění. Uhnula pomyslnému běžci, ale on za ní sympaťák v džínách a polotričku a udýchaným hlasem na ni volá, aby počkala... "Uf, já už jsem asi starej." dofuní za ní. "Prosimvás a kolik vám je?" ptá se otevřeně Káča. "Sedmčtyřicet." vydýchává chlapík. "Tak to jste ještě mladej. Mně je padesát." kontruje na férovku Káča, aby si chlapík hned uvědomil, že je paní v letech a jestli ji chce unést do tureckýho bordelu, moc na tom nevydělá. "Vážně? To teda VŮBEC nevypadáte!" diví se chalpík a navazuj konerzaci: "Neznáme my se odněkud?" začne chlapík. A jéje, myslí si Káča, ten se chce seznámit: "To teda neznáme." a aby ho hned neodradila, dodává: "ale jestli chcete, můžeme se seznámit." A chlapík se s ní hned dal do řeči. Prozradil jí, že jel kolem autem a viděl ji, jak jde tou alejí a tak moc se mu líbila, že zaparkoval v zákazu zastavení a utíkal za ní, aby mu nezmizela. "Nezlobte, že jsem tak hrrr, ale nešla byste se mnou někdy na kafe? Víte, můj dědeček mi vždycky říkal, že když něco opravdu chci udělat, nemám to odkládat, protože pak se mi taky může stát, že už k tomu nebudu mít příležitost..."
Na to kafe samozřejmě šli, protože Káča věří na Osud a Vesmír a není blbá, aby nevyužila příležitostí, které jí nabízejí. Navíc dědečkova rada byla určena tak trochu i pro ni. A vlastně pro nás všechny. Neodkládejme to, co chceme udělat, na někdy. Udělejme to hned, pokud to jen trochu jde. Každý okamžik našeho života může být křižovatkou a jak řekl C.S Lewis: "Možná se nemůžete vrátit zpět a změnit začátek, ale můžete znovu začít tam, kde právě jste, a změnit konec." Není sice ještě jasné, jestli ten chlápek není třeba fašista, rasista, násilník nebo sběratel lidských lebek, ale to si Káča určitě rychle zjistí. A pokud to nebude ono, poděkuje Osudu za lekci a půjde dál.
A v tom je možná moje stárnutí nejlepší. Nic nečekám, všechno vítám a s nějakou životní zkušeností a snad i moudrostí a trénovanou intuicí třídím to, co ve svém životě chci a co nechci, co si mám nechat a co mám poslat dál, co ovlivnit můžu a co se mám naučit přijmout... A cesty jsou různé, jen si vybrat tu svoji.
Co vy? Jak se stárne vám?
Bojujete nebo se otužujete?
A šli byste na rande s neznámým?