155.díl, Margit: Kterápak to byla z těch mých lásek...

Končí nám lásky čas, měsíc máj, začíná období blíženců a povídala Silvie, ta moje oblíbená kartářka, že máme vzpomínat na své lásky. A že na ně máme vzpomínat s vděčností. A tak vzpomínám.

Na Jiřího s modrýma očima, uhrančivým pohledem a černočernými vlasy. Jiřího, který mi psal básně, dělal mi ostudu, připravil mě o panenství a miloval mě za všech sil svého bouřliváckého adolescentního já. 

Na Pavla, který mi hrával, že "...byly krásný naše plány, byla si můj celej svět..." a pak mi psal z vojny. 

Na Jirku, co jsem mu říkala Janku, který mi vyznával lásku na španělských plážích, říkal mi Markytánko, jezdil za mnou do Brna a v dopisech psal o historii, filosofii a taky básně a do každého dopisu nakreslil slona, kterého jsem mu v tom Španělsku tenkrát dala. 

A na jiného Jirku, který mi hrával do noci na kytaru a pak ukazoval na nebi hvězdičky, spával se mnou pod širákem a bral mě na vesnické zábavy. I na svého úplně prvního Jirku, ještě na základce, který mi vyprávěl o srpnu osmašedesát, tenkrát, ještě před koncem totality, koukal se mnou do cizích kočárků, kupoval mi nejlepší jahodovou zmrzlinu na světě a o pár let později se mnou tančil valčík v Lucerně a když mi to pak dělal, zavázal mi oči a svázal ruce a hrál si se mnou až do rána. 

Vzpomínám na Bohuša, kterej byl trochu buran a trochu pijan, ale měl mě rád a vzal mě na hody a představil mě celé své krojované famílii od mamy až po stařenku. 

Vzpomínám na Martina, kterej měl penis špičkou zatočenej dolů a bylo to s ním nejlepší zezadu a miloval se se mnou v jeskyni u velkýho ohně. 

Myslím na Oldřicha, který mě maloval a fotil nahou a psal mi v dopisech o permonících, co rozkrádají mé poklady, zatímco já mu musela odepisovat do práce, aby jeho žena nevěděla. 

Vzpomínám na Žanka, svého Hanyska nejmilovanějšího, se kterým jsem poznala, co je to Láska, která nezná hranic - v čase ani v prostoru. 

Myslím na svého manžela, který mě naučil, že dokážu milovat, nenávidět i odpouštět, a který mi dal dvě děti, ty nejmilovanější bytosti v celém širém světě, a podílí se tak na mém kousku nesmrtelnosti. 

Myslím na svého milého, který je někdy v lásce neohrabaný a někdy neomalený a někdy potřebuje být daleko, aby se zas mohl vrátit a jeho láska je pevná a někdy drsná jako neotesaný kmen stromu. 

A myslím na modeláře, kterého jsem dlouho neviděla a dlouho neslyšela a přesto, že se mým životem mihnul poměrně krátce a nevýznamně, naučil mě dotknout se vesmíru. A vzpomínám na lásky, které se v tomto světě zatím neuskutečnily, jen prošly mými sny či představami...

Říkala Silvie, že se nesmíme bát, že láska bude bolet, protože láska bolí často, protože když jsme otevření, jsme zranitelní, ale když se neotevřeme, nikdy žádnou lásku nezažijeme. Povídala to teď, v neděli. A já to přitom vím odevždycky. Pamatuju se, jak už tenkrát na základce, když mi nadbíhal Jirka, o kterém se říkalo, že je děsný děvkař, a kterého mi všechny holky vymlouvaly, jsem prohlásila, že je mi to jedno, jestli to bude trvat jen chvíli nebo celé věky, jestli to pak bude bolet až to skončí, protože já to chci prožít, tu lásku, ať to stojí, co to stojí. A když mi pak moje maminka vždycky říkala: "Hlavně se moc nezamiluj, ať tě to pak nebolí," vždycky jsem se tomu smála a smát se budu. Protože takhle to prostě v lásce chodí - buď to riskneš a pak můžeš získat (prožitky, zážitky, splynutí, plynutí, doteky, vzdechy, básně, dopisy, vzpomínky...), a nebo se budeš bát a nedostaneš nic. 

Za mě tedy rozhodně - Carpe diem!

Jak to máte vy, bojíte se? 

Nebo hltáte lásky plnými doušky?