200 dílů spolu

Díl dvoustý. Díl dva-sta, jak by řekl tatínek z Pelíšků. Dvěstě dílů spolu. My dvě a vy s námi...

Tenkrát v Brně mě ani nenapadlo, že by nějaký blog mohl vzniknout, to jsem jen do Barči, která pořád opakovala, že to snad není ani možný, co se nám to všechno děje, rýpala (jako už roky předtím několikrát), aby o tom začala psát a nápad na blog pocházel od jednoho mého klienta, který potřeboval v rámci terapie psát a chtěl, aby to lidi četli, ale v žádném případě to nesměl číst nikdo, kdo ho znal... A když Barča napsala povídku a vyprovokovala mě, abych k tomu napsala svoji povídku, svůj pohled, napadlo nás ty texty proložit. A pohnul se vesmír a Barča začala psát a mně to nedalo a posléze jsem se přidala. Psaly jsme pod pseudonymy a poslaly to do světa a pár kamarádkám. A on to někdo četl a sem tam někdo zareagoval a pro nás to byl obrovský ventil. Pro mě obzvlášť. Byla jsem nezadaná, poměrně čerstvě rozvedená i rozejitá, svět byl jako ve dvaceti, jen s tím rozdílem, že některé týdny jsem se vracela do mateřské role. Doma se mi střídali milenci a život byl jedna velká jízda. Občas mi bývalo smutno, často veselo, zážitků byla spousta. I v práci jich byl dostatek, ale o těch jsem se ostýchala většinou psát, abych nepropálila někoho z klientů... A pak mi přišel do života můj milý. Poznávání jeho dosud stromládeneckého života přineslo také nejednu vtipnou historku, ale psaní začalo být ošemetnější. Blog už četli i jeho kamarádi, občas i on sám. Postupně začala blog (alespoň občas) číst i moje dcera, moje šéfová, všechny moje švagrové, moje máma i moje bývalá tchýně. Kdesi už i Barča propálila naše skutečná jména. Anonymita je v řiti. Občas mi to je ukradený - jsem, kdo jsem, nemám se za co stydět - občas zvažuju, o čem psát a jak, aby to někoho nezranilo, neprozradilo něčí tajemství nebo mě to neukázalo v nějakém totálně nepřijatelném světle pro někoho ze známých čitatelů. Ošemetná situace. Ještě že mám tolik kamarádek, jejichž zážitky se dají vhodně promíchat, ještě že jde fikci s realitou navzájem obohacovat a věci domýšlet, posouvat, nafukovat, upravovat. Někdy je to tanec v porcelánu. Ale pořád mě to baví. Přemýšlet o životě s prstama na klávesnici... Nebýt Barči, už dááávno nepíšu. Jsem nedůsledná. Nebýt upomínek v Googlekalendáři, většina příspěvků nevznikne včas - tedy "včas" podle Baru, ta totiž potřebuje řád a chce ho dopřát i vám, čtenářům, kdyby byl blog jen můj, najdete tu příspěvek jednou za uherák a možná ani to ne a jindy zas x-krát za sebou. Bývám živelná, když jedu na vlně emocí nebo ve svém flow. Baví mě si i číst, jak se Barča má - sice se často vídáme, povídáme si, píšeme, ale v jejích příspěvcích je vždycky ještě další level, který se do kamarádského povídání nevejde. A tak si vždycky každé druhé pondělí otevřu tuhle stránku a čtu si, jak se žije mojí nejlepší kámošce a jak o tom sama smýšlí a jak to smýšlení formuluje pro ty, kdo si to čtou. Vlastně mě baví číst si i ty vlastní příspěvky, obzvlášť ty historické - dozvídám se tak něco i sama o sobě? Asi ano. Navíc mi to ukazuje, v čem jsem konzistentní, v čem se posouvám a to je celkem fajn. Musím se přiznat, že jsem na nás obě dost hrdá - těch mouder a hlubokých vhledů, co tady v těch příspěvcích člověk občas najde! Samotnou mě to překvapuje. Asi je to fakt vesmírný záměr, abychom psaly, protože tohle člověk jen tak nevymyslí...

Margit díky. Taky mě bavíš a zajímáš.

Dvoustý díl mě zastihnul v podivném období. Jsem ze všeho hrozně vyčerpaná. Je neděle. Pokračuje nekonečná deratizace mého bytu. Čistím i prostory virtuální na různých svých úložištích ve snaze optimalizovat svůj rozpočet. Přemýšlím, bez kterých platforem můžu žít a za co chci dál platit. Vlastně je to trochu metaforický. Bolí mě pravačka od všeho toho uklízení. Moje ruka je symbol. Začne vypínat, když nemůžu. Takhle mne kdysi potkal můj muž. S ortézou. Cokoliv teď na blog napíšu, může být použito proti mně. Protože historky jsou různé, ale většina obsahu je autobiografická. Přesně jak píše Margit. Ale dneska Vás nechci zatěžovat svými životními peripetiemi. Toho si ještě užijete dost. Slibuju.

Dneska jsou narozeniny. Kulatý. Wau.

Když jsme blog začaly psát, chtěla jsem někomu něco říct. Chtěla jsem se podělit o kouzla v životě, protože v ně věřím. Chtěla jsem sdílet, protože sdílení je největším kouzlem ze všech. Tenkrát byla pandemie covidu-19. Úplně jiná realita. Minulý život, zdá se mi teď. Pravěk. Vydržely jsme to. I Margit vydržela, na což bych si na začátku rozhodně nevsadila.

Prošly jsme bujným středověkem a počaly novověk.

Psaly jsme s nadšením, psaly jsme z donucení termínem, psaly jsme zalykající se smíchy, psaly jsme v slzách, psaly jsme po písmenkách levačkou jako právě teď.

Psaly jsme vdané, svobodné, rozvádějící se.

Psala jsem doufaje, že si moje sdělení přečte a rozšifruje ten, kdo má. Psala jsem, i když to nikdo nečetl, psala jsem, i když jsem věděla, že můžu být pranýřovaná, psala jsem doufaje, že to někoho osloví, potěší anebo mu to dá sílu.

Někde jsem četla, že součást našich partnerství a rodinných vztahů je, že chceme mít svědky našeho života. Takže máme s Margit už tři roky vztah s Blogem. Je to chlapík, co nás nechá vykecat a je svědkem našich životů. Vy jste jejich svědkem. Díky za to.

Za těch předcházejících 199 dílů bylo na blogu 66954 návštěv unikátních.

107671 zobrazení stránek celkem.

Technicky moc nevím, co to znamená, ale ukazuje to statistika, takže to asi někde někdo čte.

A vrací se.

Náš blog pro mě znamená tohle:

Přátelství

Relax

Okouzlení

Gramatický trénink

Radost

Amorovy zásahy

Mateřské pocity

Naděje

Anonymita (zdánlivá)

Oslí můstky

CHandra

Rajc

Amore mio

Neukázněnost

Umíněnost

Sdílení

Víra v dobré konce

Emoce

Důvěra

Komický situace

Umění

.

Cáklý nápady

Zase v pondělí.

A co vy - píšete, když máte přetlak? Když se vaše pocity a myšlenky valí přes okraje vašeho srdce a mysli a vy je musíte někam poslat, aby vás neroztrhly? A čte vás někdo? Máte nějaké svědky těchto vašich kousků životů? Kdo z vás by si chtěl na zkoušku napsat něco na blog a pustit to do světa, můžete nám napsat jako host/hostka a když se nám to bude líbit, rády se o prostor tady na blogu podělíme.