214. díl, Margit: Svoboda, kreativita a láska nejen na prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly hned posledního června a udeřily plnou silou. Měla jsem volno a jen co jsem dětem pogratulovala ke skvělým studijním výsledkům, naložila jsem postupně dvě své bývalé spolužačky a vyrazily jsme směr Haná. Herci a herečky, s nimiž jsem začínala svá vysokoškolská studia totiž pořádají každoroční spolužácký sraz, na kterém já jsem dosud chyběla a teď, po pětadvacáté, se ho konečně zúčastnila. Mnohé tváře jsem neviděla opravdu celé čtvrtstoletí. Skoro všechny jsem ale poznala! Kromě dvou motorkářů, z nichž se ale nakonec vyklubali kamarádi jednoho z nepřítomných spolužáků, kteří (na rozdíl ode mne), na dané srazy pravidelně už roky jezdí, do školy s námi ale nechodili, tudíž jsem je neměla odkud znát.

Cestou jsme ještě s pajdající spolužačkou vyzvedly obsílky na poště a psychicky ji pak cestou podpořily, že vyhazov z práce, zlomená noha, 8 pokut za dva týdny a přítel, kterej má tendenci ji vychovávat v duchu "miluju tě, ale", není nic, co by průměrná ženská nemohla přežít. Takže už nějak za Brnem přestala plakat a na Hanou dorazila skoro s úsměvem na rtech. 

Sraz byl veliký a skvělý. Spousta povídání, trocha ezoteriky a hraní a zpívání skoro do rána, spaní pod hvězdami, ruku v ruce, a procházka na jedno z mnoha slavkovských pohřebišť, polema se zrajícím obilím a kolem aleje třešní, bosa, s kytkama ve vlasech. Připadala jsem si jako mimozemšťan mezi mimozemšťany - obvykle na mě lidi koukají trochu jako na excentrického blázna, tady jsem byla naprosto v normě. Jaká úleva!!! Magor mezi magory - paráda! Byli jsme ale děsně civilizovaní. Vzorně jsme používali zahradní čůrobudku jen na malou potřebu, nechodili do patra, kde spí rodiče, dojídali jídlo, které nám uvařil skvělý Václav (až budete v Brně, určitě navštivte jeho Bufet Václav!!!), dopíjeli pivo, nerozbíjeli sklenice, odnášeli nádobí do myčky a před každým vstupem do bazénu se vzorně osprchovali. Jen ty sousedy jsme trochu vyprudili – pravda, hrát na cajon do tří do rána asi nebyl dobrý nápad. Housle, kytara a štěrchátka do dvou ten další den jim totiž zdaleka tolik nevadily...

Vzpomínali jsme na všechny profesory, kteří už nežijí, sdílely (my ženy) tipy na menopauzu, povídali si o dětech, co se nám narodily i o těch, které se nám nenarodily, o divokých dcerách divokých matek (" A ja taka jako mac, cingilingibom") i o potomcích, jimž být matkou je radostí i velkou výzvou, vykládali karty, blbnuli v bazénu, zpívali, povídali, pili, jedli, kouřili a zase povídali a smáli se a smáli, a i když tenhle sraz určitě nebyl nejdivočejší za to čtvrtstoletí, byl moc moc MOC fajn! A hlavně odstartoval letošní prázdniny.

...

V neděli pak za mnou přijel Dáreček a byli jsme tančit latinu – i když to ani jeden neumíme, velmi jsme si to oba užili. A pak jsme šli v noci z Výstaviště pěšky přes Stromovku a kolem botanické do kopce, houkali sýčci a svítil úplňkový měsíc, byla to krása! Velký kus pondělí jsem měla ještě volný, užili jsme si blízkost, snídani na balkóně a výstavu. V úterý jsem zaskočila na chvíli do práce a pokračovala v potkávání a tančení a radování a ve středu už opravdu odjela z Prahy. Na Loutkářskou Chrudim a k tátovi a do lesů kolem Toulovcových maštalí a za kamarády...

...

Ležím na kládě u potoka v centru Chrudimi. Nade mnou lítají ptáci a mraky, poslouchám šplouchání potoka a povídání loutkářské omladiny. Jedna skupinka zkouší Hamleta přepsaného jako sportovní zápas, jiná skupinka si porovnává, jak má kdo dlouhý nohy a vysoký pas a kolik si kdo dokáže čím vydělat - za jeden beat prej až pětikilo! Z dálky zní tahací harmonika a melodie Radúziny písně. Jednou to pomine... Dneska ale ne. Dneska je mi o deset let míň a mám prázdniny. Ležím bosa u potoka, byla jsem na loutkovém divadle, plkala s kamarády od divadla, dojela jsem sem sama a nikam nemusím, nikam nespěchám... Mám prázdniny. Cestou sem mi to naplno došlo. Jela jsem 160 po dálnici, pouštěla si nahlas oblíbený písničky a snad ještě víc nahlas s nima zpívala, větrala okýnkama a užívala si tu SVOBODU! Svoboda, kreativita, láska - moje tři základní životní potřeby. Plnými hrstmi si je užívám!!!

...

Spím v domě svého táty a jeho ženy. Macechu jsem neviděla nejmíň rok a trochu jsem vyšla ze cviku. Když jsem sem chtěla jet zhruba na šestou, dozvěděla jsem se, že jsou v hospodě, a protože ji znám, jak je po alkoholu nepříjemně rýpavá, radši jsem v Chrudimi zůstala ještě na jedno představení a dorazila až před desátou. Nepomohlo to. Hned mi zkritizovala dárek, co jsem jí přivezla a vzápětí nastoupila s tím, jak je zhnusená touhle dobou, kdy vítězí konzum a populismus a člověk nemůže říct vlastní názor, že je to hrozný, jak si teď všichni hrajou na hrdiny a jsou proti Rusům, když jen díky nim nás, Slovany, neposlal Hitler na Sibiř a že bychom měli být za mír a ne se skládat na tanky... A že ta dnešní mládež je taky hrozně zdegenerovaná, samý problémy s genderem a proklamace o environmentálním žalu a přitom si vozí zadky v autech a jedí z plastu a vůbec jsou hrozně zhýčkaný a slaboši a konzumenti.

Pokusila jsem se namítnout, že mladí lidé, se kterými se potkávám já, často velmi inspirativně a do hloubky přemýšlí o světě a myslí na ostatní a komunitu, ve které žijí daleko víc, než jsem znala od svých rodičů... A že doba sice určitě není ideální, ale když se ohlédnu na posledních sto let, nepřijde mi, že by se svět řítil do ďáblovy řiti, ale že je podle mě pořád o fous a zas o fous lepší... Nesouhlasila.

Pak jsem zkusila převést hovor na vnoučata - na ty její, samozřejmě, o svých dětech mluvit nemůžu, to bych byla sepsuta za ješitnost, chlubivost a sobectví. Nepomohlo to.

Nakonec jsem raději prohlásila, že jsem hrozně unavená a jdu spát...

I takhle můžou vypadat prázdniny.

...

Ráno spím fakt dlouho. Pod péřovou duchnou je vedro ale útulno. Jdu si dát probouzecí sprchu na zahradu, aby mě mohl okukovat z vedlejšího domu farář, dám si snídani a pojedu. Naši už zas někoho pomlouvají - spiklenecký tón se mísí s cigaretovým dýmem. Jen šepot nelze použít, macecha si po ránu ještě nenasadila naslouchátko. Těším se do lesa na vůni borovic, na borůvky a ticho.

Snídani zahajuju čerstvě natrhanýma malinama. Stojím u keříků a cpu si do pusy ty sladké plody. Hlavou mi proletí myšlenka, že bych měla myslet i na ostatní a nějaké zralé plody jim nechat. Ovšem v konkurenci s chutí těch plodů nemá morálka sebemenší šanci. Sežeru všechno, co je zralé a dosáhnu na to. Ochutnám i rybíz, jahody, šalvěj, orgáno a petržel.

I když mě maceška spoustou věcí štve (v takových chvílích se stává macechou), musím uznat, že má skvělý vkus. Krom toho, že si za muže vzala mýho tátu, má dům i zahradu naprosto přenádherné - čistý prostor se spoustou zákoutí a krásných předmětů. Opukové solitery, pítka pro ptáky, skleněné baňky na stromech, zvonkohry, kytky, byliny a ovocné stromy... A pod stromy živý stůl - deska stolu je ze starých prken a ubrus tvoří vrstvička mechu a lišejníků... A taky umí bezkonkurenčně skvostnou Pavlovu.

…

Toulám se skalama. Vyrazila jsem o hodně později, než byl plán, protože cestou jsem stavěla u hrachoveho pole a u kamarádů a taky od táty jsem vyjela hodně pozdě odpoledne, ale kdo mě zná, toho spíš překvapí, že jsem vůbec vyrazila v plánovaný den... Prý tu mám být sama se sebou a offline. Sama se sebou jsem, ale offline mi moc nejde, jsem děsně ukecaná a tady je taaaak krásně, že mám potřebu pořád někomu posílat fotky... On tu ale naštěstí není moc signál a do rána se mi nejspíš vybije mobil, tak bude klid (bylo fakt chytrý vzít si s sebou powerbanku a fakt hloupý nevzít si k ní kabel).

Podařilo se mi najít jednu z místních studánek (což nebylo takový umění, protože jsou všechny v online mapách) a pěkný single převis na přespání poblíž. Dokonce se mi podařilo i rozdělat oheň (to už byla větší výzva!). Břicho mám nacpané borůvkama, koupala jsem se nahatá v potoce, poslouchám praskání ohně a zurčení potůčku a užívám samotu. Trochu se teda takhle sama v lese bojím, lhala bych, že ne, ale snažím se sama sebe uklidnit, že úchylové v lese neloví a divočáci lidi nežerou. Vlci a medvědi tu nežijou, to mám ověřený. Jediný, co tu žere lidi, jsou komáři.

Teď to teda vypadá, že možná sama dlouho nezůstanu - opodál znějí nějaké hlasy a je vidět světlo baterky! doufám, že jsou to jen táboroví vedoucí chystající stezku odvahy nebo jiní trampové a ne místní policie - když už se mi podařilo ten oheň tak pěkně a bezpečně rozdělat (hezky na skále, aby pod ním nic nechytlo, obestavěný kameny, takový milý malý roztomilý ohýnek pro jednu bosorku), nerada bych za něj platila tučnou pokutu... No a kdyby mě tu přece jen někdo zamordoval, napište mi na náhrobek "umřela šťastná, svobodná a s vlasy vonícími kouřem".

…

Další den se toulám lesy bez mobilu. Na Verandě u Toulovce si dávám skvělý guláš a malý pivo a vzpomínám, jak jsme sem zamlada jezdili. Piju vodu za studánek, trhám borůvky a na mechové pasece prospím velkou část odpoledne. Kde to jde, jdu bosa a snažím se vyhýbat lidem. Ke kamarádům na chatu dojdu o hodně později, než jsem slibovala, přesto dostanu kupu topinek s tatarákem. S jejich pětiletou dcerkou hrajeme loutkové divadlo, a pak už společně hrajeme na kytaru a zpíváme jako za starých časů.

Druhý den vyzvedávám své děti na táboře (je příjemné poslouchat, jak byli skvělí a milé vidět, kolik lidí je tam má rádo) a sousedovic děti u dědečka a tradá do Prahy! V bytě je vedro jak v sauně, dokopat děti k tomu, aby si vybalily je nadlidský výkon. Tak aspoň to, co potřebuje nejnutněji vyprat... a najíst a ochladit v přilehlém obchoďáku a hurá na narozeninový evčírek. Vymýšlíme bláznivý nápad s výměnou triček a sdílením rtěnky a všechny se postupně fotíme v tričku s nápisem Porno napsaným tak, že vypadá jako Brno, na prsou – no jo, Brno, to je nebezpečný město! A tak zaznívají výkřiky: "Vystrč Brno!" a my se smějeme a chlapi nás okukujou a popíjejí whisky. Následný nápad s fotkama v oslavenčiných úchvatně zelených šatech už takový úspěch nesklidil, fotím se jen já a Baru, ale stejně se řehtáme jak pominutý, jako bysme v sobě neměly jen trochu cideru, ale nejmíň půl lahve whisky. To je ten duch prázdnin, jsem opilá legrací a přátelstvím a je mi dobře. Skoro zapomínám na to, že mi Dáreček nepíše a že mě to štve.

V noci se budím horkem a vztekem. Musí to ven. Píšu úplně iracionální smsku a neřeším, že budu za hysterku. Udivená reakce druhý den mě ani nepřekvapuje. A následný začátek menstruace už vůbec ne. Navzdory horku prázdniny utlumují. A já si zase ladím svou poptávku adekvátně k nabídce. Zítra zas nástup do pracovního procesu. A emoce pěkně do normálu! Ale já se nedám. Aspoň trošku té svobody, kreativity a lásky si vyškrábnu i v neprázdninovém životaběhu!

...

P.S.

Pondělí. Prázdninovou euforii minulého týdne vystřídal prudký propad nálady. Začalo to vztekem na D., že nepíše. Pocit zrady a opuštěnosti, vztek, že jsem jen potěšení, který se odkládá a ne žena, se kterou počítá. A ten vztek musel ven, protože mu nedal spát. Ukázalo se, že byl umocněný posledními okamžiky PMS, ale on by tam byl i bez hormonů. Jen by asi nebyl tak intenzivní. A nespustil takovou reakci. Něco se rozbilo. Nebo aspoň poškodilo. Jen nevím, jestli je to to spojení, co se poškodilo, nebo jen jeho iluze, která se demaskovala. I když navenek vše běží dál, jen opatrněji. Mně ale na plný pecky došlo, že si maluju, že mám nějaký vztah. Mám jen milence, který mě může jednou za čas přijet potěšit. Stejně jako všichni ti ostatní. Nic víc, nic míň. Ale hlavně nic víc.

Jsem svobodná. Teď si teda připadám hlavně sama. Ale v tom je taky svoboda. Pláču. Možná zas hormony. A taky trochu očista. Odchází ze mě krev, pot a slzy. Chce se mi i trochu blejt, ale to fakt nerada dělám, tak to asi neklapne... Zas jedno období, kdy nevím kudy kam. Nevím, co chci, mám dojem, že nic nedokážu - nedokážu ani přimět svoje děti, aby si uklidily v pokoji, nedokážu vytvořit dlouhodobý naplněný partnerský vztah, nedokážu si vydělat tolik, abych mohla žít bez starostí, nedokážu neřvat na svoje děti, nedokážu si pořádně uklidit ani udržet pořádek doma, nedokážu vydržet u žádný činnosti a ani ty pitomý rajčata nedokážu vypěstovat. Pláču a lituju se.

Myslím na Silvii a její vzkaz - posilovat vděčnost a najít si totem, který nám bude připomínat, za co jsme vděčný. Možná až dopláču...

Jak to máte vy – taky vás prázdniny vždycky někam vystřelí? 

A bez čeho byste v životě nemohli žít? 

A dokážete si to v životě udržet i bez prázdninového režimu?