215. díl Baru: Svět nemění jmění. Svět mění snění.

Takovej verš, co ze mne vypadl. V tom vedru. Sedím nahá u počítače v prázdném bytě. Kočka celý den pospává a já taky, protože jsem si na včerejší návštěvě francouzského trhu přivodila pořádnou letní kocovinu. A protože už prostě nic nevydržím, dostávám se z ní jen pomalu. Jak jsem stará, tak bych mohla vědět, že míchání různých druhů vína se šampaňským a ochutnávání vína i od spolustolovníků není dobrý nápad. Nebyl. Objímaje v noci záchodovou mísu, ano, i v mém věku se to přihodí, jsem sama sobě lála, ráno zresetovala všechny své plány, a dopoledne se nechala zachránit opáleným navrátivším se mužem, co přinesl vývar, zdvihl mne do výšky (jen jsem ho prosila, ať se se mnou rozhodně netočí), nosil mě v náručí, byl ke mně něžný a pouštěl mi skvělý filmy o mužském vzteku, plkal se mnou o hagioterapii, a taky říkal, ať se nevyčerpávám mluvením (… a to už jsem ho podezřívala, že jsem vyčerpala jeho naslouchací kapacitu, která činí max cca 3 minuty v kuse, takže když něco vyprávím, musím být stručná a mít to dobře vypointovaný).

Zvláštní. Potkala jsem muže, co je nejvíc muž, co znám, a je to v něčem fascinující a v něčem nesnesitelný. A v moment, kdy píšu tyhle slova, tak prostě blikne sms, že mě hrozně rád nosí na rukou. Takže mi možná čte i myšlenky nebo je to furt ta kocovina.

Teď už se té kocovině směju.

Zažila jsem strašně zajímavých 14 dní. Prvních 14 dní prázdnin. Téměř žádná práce, skvělá kniha Nahá žena na střeše o využití biblických příběhů v terapii kombinovaná s Hebrejkami (famózní příběhy biblických žen). Obě doporučuji všema jedenácti.

A dopsala jsem román o 3 ženách a jejich snech. Denních i nočních. Ještě nevím, jak se bude jmenovat, možná Snící ženy. Anebo úplně jinak. A rozesmála a rozplakala několik svých testovacích čtenářek.

A potkala se s různými milovanými ženami: s mámou, s dcerou (nově, protože i ona v tomto období prošla svými prvními ženskými narozeninami), s Margit, s jinou drahou přítelkyní a její dcerou, a s další ženou mého života a jejími pěti dětmi a se švagrovou.

Neuvěřitelně plný čas.

Čas plný ženskosti a přemýšlení nad ní.

14 dní plných dojmů, střídání emocí, vzdoru a následného padání na prdel.

14 dní různých malých cest ve starým autě se staženou střechou a naplno puštěnými Svěrákovými písněmi.

A každý den jako by mi přinesl alespoň jeden malý zázrak nebo inspiraci.

Podělím se alespoň o několik z nich.

Jeden den toho prvního týdnu jsem byla v práci.

Trochu jsem se nudila a pěkně se vztekala, že ten, koho mám tak ráda, je někde v dálce u moře a beze mne, a tak jsem se rozhodla pro malý průzkum. Průzkum, který byl pro mne sakra exotickým výletem. Já jsem, no dobře trochu těžce se mi to přiznává, já sem se zaregistrovala na jednu on-line seznamku, abych se podívala, jak to vypadá ve světě mužů, jak vypadají naši vrstevníci, kdo koho hledá, jak to funguje a jestli se já budu někomu líbit. Přiznám to, štval mě, že není se mnou a taky se mi stýskalo, tak jsem si řekla co, jsem svobodná (tedy v rozvodovém řízení), nikomu nic nedlužím, tak se teda rozhlédnu okolo.

Profil jsem udělala zcela seriózní, se skutečnou nějak nevylepšovanou fotkou, křestním jménem, věkem a pravdivými informacemi.

Holky, počet liků v prvních 30 minutách přesáhl stovku!

Tak to mi rozhodně zalichotilo.

Jenže, mužům nikdo zřejmě neřekl, že fotit se v následujících pozicích žádnou ženu neosloví:

• Na stadionu
• S pivem
• Na stadionu s pivem (neuvěřitelný podíl fotografií)
• S odhaleným břichem (kluci, chápu, dost jste cvičili, ale tohle nenaláká)
• S motorkou, na lyžích (lepší, ať všichni vidí, že jste aktivní)
• U moře (odtamtud máme fotky všichni, jasný)
• Selfee na poslední chvíli u hnusný zdi (ne, prosím, poproste kámoše, ať vás vyfotí, bude to mnohem lepší)
• Selfee ve vánoční čepičce (nikdy, úchylárna), horší už je jen selfee ve vánoční čepičce na stadionu s pivem …

Během dvou hodin (v zaměstnání, omlouvám se…) jsem vedla dvě docela zajímavý konverzace, s jedním chlápkem, co na profilu citoval Nietscheho a byl dříve učitelem chemie a teď má stavební firmu a loď (a taky ženu a dvě děti, 4 a 7) a jedním rozvedeným CEO, který se mnou udělal rychlý profesionální pohovor na téma, jak to mám ve vztazích a zda trvám na propojení sexu se vztahem či dokonce láskou.

Obě zkušenosti zajímavý.

Oba chlápci docela fešný s jasnými očekáváními.

Děkuju jim za tu zkušenost. Bylo to otevřené a bez jakýchkoli vulgarit.

Ani jeden z nich se nevyfotil na stadionu s pivem (doporučuji).

S oběma jsme si celou dobu vykali, zatímco pivaři šli ve svých osloveních rovnou na tykačku.

A pak se to stalo.

Po dvou hodinách se mi zablokoval krk na levé straně. Můžu si říkat, že to bylo přeleželý a nějak se to během dne zhoršilo, můžu si říkat, že to bylo z toho kabria (maminka mi říkala nos do auta šátek), zkoušela jsem to rozcvičit …. Bohužel to bylo furt horší a horší … Byl pátek 17 hodin. Před tím dva svátky. Zoufale zkouším někde najít prodejnu zdravotních potřeb, jestli by neměli takový ten límec …. Viděla jsem 6 zavřených lékáren. 4 otevřené, ale nikde nemají, vzdávám to, nacpu se nějakýma práškama.

V Poslední lékárně seděl chlápek, který měl ten límec na krku, potřebovala bych to z něj sundat …. Je to nějak směšný a taky příznačný. Vlastně si říkám, co mi to říká o mým životě…

Jdu z poslední lékárny a v Dejvicích před jednou kavárnou na ulici potkám úplně cizí upravenou ženu, tak mého věku nebo malinko starší, která mi říká:

Vidím, že máte starost, ale sluší Vám to.

Já se otočila celým tělem a odpověděla se slzami v očích, protože to bolelo jak svině a vystřelovalo do hlavy: Já mám totiž hnutý krk.

A ona na to: Tak to je blbý, koukněte se do psychosomatiky, něco si o tom přečtěte …. Ale jste krásná, a to je dobrý….

To se mi snad jenom zdá. Připadám si, jako bych potkala zjevení.

To nevymyslíš.

Přečetla jsem si to. I když i intuitivně nějak vím, o čem to je: tvrdošíjnost, netrpělivost, co mi leze krkem, touha se rozhlížet.

Vesmír.

Takhle s námi mluví Bůh.

Můj profil žil méně než 24 hodin.

Pokorně a vlastně nějak s úlevou jsem ho smazala.

Fixační límec jsem nakonec sehnala až za tři dny v pondělí ráno ve Vrchlabí.

Límec, límec, co drží moji hlavu vzhůru i ve chvílích, kdy ji chci sklonit.

Mohu jen doporučit.

Od té doby se to začalo rychle zlepšovat.

Poselství jasný: Jasná zpráva nebuď kráva.

Barčo, ty se prosím tě nikam neohlížej a nerozhlížej, a bacha na to, v čem jsi tvrdošíjná.

A mám ještě dvě zvláštní historky z týdnu následujícího.

Jednu noc jsem měla po opravdu dlouhé době tři barvité sny za sebou.

Jako by si moje nevědomí udělalo inventuru.

Prvním byl o mém manželství jako vzpomínce, kterou někdo pouští jako film na třídním srazu a já ho vidím z dálky a prohlížím si nás s mužem s vlídností, ale taky vím, že to je minulost.

Druhý byl o mém partnerovi a jeho rodině a byl hrozně symbolický.

A třetí o mé dceři a spoustě stoupající vody. Cestovaly jsme spolu a náš parník se potápěl. Věděla jsem, že je zachráněna, ale nebyla se mnou, byla s jinou ženou, volala jsem ji a věděla, že ji musím najít mezi evakuovanými, ale že je v bezpečí a přežije i beze mne.

A pak to ráno moje milovaná dcera dostala svou první menstruaci.

Tak jí gratuluju k ženství a oslavíme to nákupem, otevřeným hovorem a obědem.

Jsou to takové skutečné ženské narozeniny. ❤️

A do třetice ještě jedna.

O záseku ve výtahu.

V rámci rozvodového vypořádání, je potřeba odhadnout byt, kde žiju, abych mohla vyplatit manžela. Je objednaný makléř pro odhad bytu. Přijde seriózní mladý muž, všechno měří a vyptává se. Manžel je u toho a všechno se děje v klidu. Díkybohu.

Poslední položkou je kontrola sklepů, tak už s makléřem zůstáváme sami a manžel odjel pro dceru na tenis, aby ji tam vyzvedl než si ji odveze na dalších 14 dní k sobě.

Mám jen klíče, nemám telefon.

Dcera nemá ani klíče ani telefon.

Makléř naštěstí telefon má.

Konec prohlídky.

Chci jet s makléřem zpět nahoru. Problikne mi, že jet to jedno patro výtahem je blbina, ale já pak budu pokračovat výš….

Nastoupíme.

Zásek jak z filmu.

Zvoníme. Nic.

Makléř volá na linku a tam nám přislíbí, že do půl hodiny někdo přijede.

Dělá se mi trochu nevolno, omluvím se a sednu si na zem.

Makléř záhy uzná, že je to dobrý nápad, a spolu si gratulujeme, že je super, že jsme tam zaseklý jen dva a ani jeden z nás nesmrdí.

… a tak jsme půl hodiny seděli na zemi ve výtahu a vyprávěli si historky, aby se nám nedělalo blbě, než přijede vyprošťovák.

Vyptávám se, jaký to je, prodávat a kupovat byty, a on vypráví o tom, jak jsou lidé různí a jaký největší kuriozity viděl.

Uteče to.

Mezi tím se vrací dcera s manželem, já nemám telefon, oni klíče.

… tak jsem zase vyvedla něco nepředloženého.

Ale pokřiky se nakonec dorozumíme a všichni uznají, že za tohle vážně nemůžu.

Náhoda.

Ale už jsem osvobozena. Doma. Muž a dcera odjeli.

Je mi trochu blbě, ale rozdýchám to…

Věříte na náhody?

Psychosomatiku?

Co Vám říká Vaše tělo?

A zasekli jste se někdy s někým ve výtahu?