228. díl. Margit: Podzim, podzim přichází...

Před pár dny se ještě dalo chodit venku v krátkém rukávu a sukni bez silonek, dneska aby člověk vytáhl minimálně softshellku a kulicha. Podzim je tady. Pravda, takhle v polovině října vlastně celkem pozdě, ale zato teda pěkně fofrem. Žádné štráchy s tím, pěkně z nuly na sto (nebo teda spíš z pětadvaceti na deset) během chvilky. Brrr, tfuj tajxl, kosajaxviňa... I když na sluníčku je ještě pěkně. A ty barvy, ty teda opravdu stojí za to, to se tomu podzimu zas musí nechat! I světla umí moc hezky. Baru se raduje, že vytáhne svůj stylový římský křivák s šosy a já se těším na své vysoké červené botky a šály, šátky a čepice. A taky na svařák nebo nealko punč a rukavice bez prstů a objímání pod záminkou zahřívání, dýňový latté a šustění spadaného listí pod nohama, hladkost kaštanů v dlani a hořkost čerstvě vyloupnutých ořechů, dny, kdy člověk fakt nemusí vylézt z postele, protože ven by psa nevyhnal a může jen zůstat zachumlaný v peřinách vedle svého milého a stříhat si o to, kdo uvaří další čaj, pustí další film a objedná čínu.

A moje dcera se těší na rande. Jo, má dneska rande. Teda, jedna babička netuší s kým a ta druhá z toho měla málem infarkt, ale já jsem ráda, že je holčička moje zamilovaná a vypadá šťastná a těší se a píše si s někým, kdo jí s láskou odepisuje a kdo se na rande s ní taky těší a ani jedna kolem toho nemají žádné pochyby. Kočičky moje! Tak ať se jim to, holkám, vydaří.

S letošním podzimem nám nejspíš vznikla nová tradice - pečení halloweenských perníčků. Moje děti žertují, že Barča potřebuje mít byt plný lidí vícekrát do roka, a že má asi moje geny, protože já taky ráda do svého bytu zvu hodně lidí (proto tu taky máme samé roztahovací postele a dvakrát víc matrací, než tu spává lidí), takže kromě tradičního pečení vánočních perníčků, kde tradičně děláme s Kačenkou a strejdou Bobrem ostudu a kde se děti fotívaly v houpacím křesle do té doby, než přerostly nosnost křesla, vymyslela ještě pečení předhalloweenské. Což o to, na mejdan my se sejdem vždycky rádi, stačí říct. Udělala jsem tradiční česnekovou pomazánku - ne, nikoli na perníčky, ta se konzumuje mimo, letos jsem přidala ještě novinku, pomazánku hermelínovou a Barči kluk dovalil skvělou terrinu s výtečnou hořčicí, bouchli jsme k tomu poslední okurky od Verčiny bývalé tchýně. Vznikly nádherní netopýři s černu polevou, zkrvavená srdce, hrobečky s bílými kříži, oranžové dýně, bílí duši i hrozivé lebky, ale i spousta dalších tvarů a patvarů, včetně pičky na přání. Ostuda nebyla, všechny Kaččiny děti byly, pomazánka chutnala a všichni si to užili (ha - verš! Vidíte, zase poezie 😀).

Dalším neklamným prvkem podzimu je festival světelně-vizuálního umění Signál. Miluju ho. Moje děti ne. Každý rok (krom roků, kdy byly ještě tak malé, že je blikající světýlka fascinovala a to, že byly venku v nočním městě, pro ně bylo vítaným dobrodružstvím) brblají, že nikam nejdou, nebo že tohle už viděli už stokrát a tohle je blbý, nudný, případně daleko, případně všechno dohromady. Letos jsem invalidizovaná (bolesti zad a kyčle přešly v přiskříplý nerv a chodidlo, na nějž nejde pořádně došlápnout, takže poslední týden chodím o berlích), takže jsem ani moc nenaléhala. Navíc jsem ukecala na slavnostní zahájení Signál festivalu Šermíře, který se jen zlehka podivoval, že se chci někam pajdat o berlích, ale vzhledem k tomu, že původně plánovaná varianta společného večera byla lekce tance, takže asi usoudil, že tohle zní daleko rozumněji. Takže jsem letos viděla alespoň Karlínský kostel, laserovou animaci a svítící kruhy. Aspoň něco. Šermíř to teda pak prý v sobotu obrazil všechno, ale hlásil, že kromě Městské knihovny a instalace u Technického muzea, nemám čeho litovat – tak se mu snažím, s nohou nahoře a berlema opřenýma v rohu, věřit a nelitovat.

Koneckonců, ono nám stejně nezbývá, než brát, co život přináší. Podzim, jenom kousek Signálu, rozchody i zamilovanosti, sexuální orientaci svých bližních i tu vlastní, stárnutí i umírání...

Máte rádi podzim? A na co se se snižujícími teplotami těšíte nejvíc?