230. díl, Margit: Bez konce není začátku

Nastává Samhain, Dušičky, Halloween... Tento svátek je hlavně svátkem rodiny a našich předků. Čas, kdy hranice mezi světy je nejtenčí a kontakt s předky, kteří už nejsou v naší hmotné realitě, nejvíce možný. Na synově narozeninové oslavě jsme jim prostřeli alespoň symbolicky, vzpomínáme na ty, které jsme znali a věnujeme myšlenku i těm, které jsme osobně neznali, ale o nichž jsme alespoň slyšeli, i těm, o nichž nevíme zhola nic, ale kteří rozhodně museli někdy žít, protože jinak bychom se my nikdy nenarodili. Myslím vždycky na film Coco, kde mrtví mizí i ze světa zemřelých, promění se na prach a zcela vypaří, ve chvíli, kdy na ně přestanou živí lidé vzpomínat... Dostala jsem od mámy babiččiny vzpomínky, které před její smrti nahrál strejda. Praděda byl námořník a kurevník prej (je jasný, odkud ty toulavý a sexuálně aktivní geny mám - díky pradědo). A prababička měla několik nemanželských dětí. Tak to holt chodilo. Z exmanželovy strany to bylo daleko spořádanější. Kromě manželovy babičky, která se měla vdát domluveným sňatkem za bohatého statkáře a ve vlaku se zamilovala do chudého bankovního úředníka, kterého si vzala z lásky a do smrti s ním šťastně (prý) žila.

A v sobotu úplněk se zatměním, který nám prý má změnit životy, to jsem zvědavá. No, já jsem každopádně od soboty už 13 let dvojnásobná matka a právoplatná matka dvou teenagerů, ale to zas taková změna není. Ve zdraví jsme všichni přežili rodinnou oslavu. Předtím podzimní návštěva u kamarádů - děti větší než my a chytřejší než my se navzájem řežou a nadávají si do smradů, hajzlů a debilů, aby vzápětí hrály AZ kvíz, motaly sushi, debatovaly o moderních dějinách nebo dlabaly dýně. Vzpomínáme s kamarádkou na naše těhotenství, jak si naše první děti povídaly skrz břicha... a já pak večer, když už všichni spí, vzpomínám na synův porod, můj jediný vaginální, který bolel, ale kde se mi celkem (na nemocniční prostředí až neuvěřitelně) dařilo zůstávat v tom mimosvětě, v tom flow, v té důvěře ve svoje tělo a jeho tělo a celý ten proces, a i když to bolelo jako stádo krav, běželo to vlastně plynule a dobře, až ten prďousek vyklouzl z mojí vagíny a já si ho přitiskla na břicho s ještě tepající pupeční šňůrou a teprve pohmatem zjistila, že máme syna... A teď je ten "prďousek" skoro větší než já.

A hlavně doufám, že pak v neděli večer s holkama řádně začarujeme a (opět - toho není nikdy dost) spálíme a utopíme to, co chceme, aby z našeho života odešlo a budeme přivolávat to, co bychom si naopak přály, aby do něj přišlo, zakořenilo, zesílilo. Nechat odejít to nefunkční, aby bylo místo a energie pro to nové. Třeba ten smutek a stýskání, co mě svírá poslední týden, nebo tu otravnou bolest nohy, kvůli které nemůžu skoro celý říjen pořádně chodit a ani trochu tančit (ach, jak já závidím Barče její taneční kurzy i s partnerskými hádkami!)...

To stýskání by taky už pomalu mohlo odejít. Jsem zase sama. Říkala jsem celé léto, že jsem svobodná. Ale nebyla jsem sama. Teď jsem svobodná a sama. Sama a svobodná - takhle to zní líp. Je v tom naděje. Ale vlastně to vyjde nastejno. Teď teda ještě zůstávám v tom smutku z konce nadějí, že z potkávání roste vztah, že moje "mám tě ráda" se už už překlopí v "miluju tě", který občas vyčuhovalo na hladinu, a že jeho "jsi úžasná" se taky přemění na "miluju tě" a "co když tě nepustím" vyslovené žertem se stane "chci s tebou sdílet svůj život"... Mohla bych vám navykládat, že se to stalo proto, že měl malý péro a nebavil ho sex, smrdělo mu po ránu z pusy nebo mu smrděly nohy, nebo že trávil moc času v práci, s kamarádama, jinejma ženskejma a vlastně jsme přišli na to, že máme každej v životě jiný hodnoty, byl fixovaný na svoji mámu nebo mu nevoněla moje kundička... ale pravda je taková, že mě nechce. Že pro mě ve svém životě nemá místo a já nemám sílu ani chuť čekat, jestli tam někdy takové místo vznikne.

Pod vodou

Nemůžu se nadechnout

a do očí se mi dere voda,

nemůžu se ani hnout

a nesnesu řeči, že se to poddá.

Jsem tu tak samotná, celičká opuštěná,

stále víc nejistá, zoufale málo chtěná,

jak pod vodou potopená,

v úzkosti polapená,

sama sobě

nedostupná.

A tak tu sedím na obrubníku a bulim do podzimního slunce. Je mi smutno, ale zároveň cítím úlevu. "Byl bych rád, kdyby mě milovali lidé, které miluji já, ale pokud mě tito lidé nebudou milovat, rád bych, aby mi to řekli a odešli... Protože nechci žít vedle někoho, kdo se mnou nechce být..." píše ve své knize Cesta samostatnosti Jorge Bucay. Mám to stejně. Tu básničku jsem nenapsala poté, co jsme si ujasnili, že moje poptávka se neslučuje s jeho nabídkou, a že bude lepší dát si chvíli odstup, abych svoje nenaplňovaná očekávání mohla opustit. Ta básnička vznikla ve chvíli, kdy jsem toužila po blízkosti a dostávala občas kousíčky náklonosti, občas narazila na chladnou stěnu. To bylo nejhorší. Vím, že mi nechtěl ublížit nebo ubližovat, prostě to teď jinak neumí. A já jsem ráda, že jsem konečně řekla nahlas a zřetelně, co chci, a přesto, že pak přišlo odmítnutí a vysvětlení, proč to dostat nemůžu, jsem ráda, že je jasno a já ta svoje očekávání můžu pustit, oplakat vzdušné zámky, zahojit se a nezraňovat stále znova. Nepřestanu ho mít ráda (a doufám, že nepřestane mít rád on mne). Věřím, že se spolu budeme i potkávat, je to moc milý a zajímavý člověk. Jen potřebuju chvíli času, abych mohla přestat toužit, chtít a očekávat. Toužit po dotecích jeho dlaní, po jeho polibcích, společných procházkách, povídání, psaní si, narážkách na filmy, knížky, seriály, po vykládání karet, po mazlení, po jeho vůni, úsměvu, pohledech... A abych přestala brečet. Teď ještě nechci. Nechci ten zármutek jen tak pustit, nějak mi to k mým citům a mně samotné, nepřijde fér... Jen bych potřebovala pustit to doufání, že se to ještě nějak změní, že mu dojde, že jsem nejlepší ženská, jakou kdy mohl potkat, otočí se na podpatku a poběží mi pod balkón hulákat, abych ho pustila k sobě zpátky. To by mi asi ulevilo.

Nebojím se o sebe. Mám v sobě hluboce zakořeněnou schopnost přežít za každých okolností. To dělá s člověkem trauma, nebo spíš těžký osud. Někdy. Může vás zlomit a taky vás může zocelit. Transgenerační trauma tohle dělá s rodinami a jejich členy. Není jen předem jasné, koho zlomí a koho zocelí. Já jsem ten článek, který je zocelený. Jak borovice kleč. I v bolesti a stýskání se o sebe starám a naplňuju svoje základní potřeby. Aspoň ty základní. Nevzdám to všechno. Nikdy. Nikdy to nevzdám. Jak vidíte, ani polyamorie nechrání člověka před emocionálními zraněními. Možná právě naopak, přináší jich o to víc, o co víc se ve vašem životě mihne. Dáreček, Šermíř, Soudce, Zbrojnoš, Mazel, Pan Tlapička..., všechny moje letní muže (ať už byli láskami, nebo "jen" obdivovateli či příležitostnými spoluflirtovateli) odvál podzimní vítr. Co se dá dělat. Třeba zas na jaře jarní vánek přinese někoho nového... Až se mé rány alespoň zatáhnou... Až přestanu nafukovat vzdušné zámky, byť už jen potají a nenápadně, tváříc se, že přece už jsem velká holka a vím, jaká je realita a co můžu od koho čekat. I když...

Staneš-li se orlem,

nadechneš mou výšku.

Staneš-li se čtyřnohým zvířetem,

mé lesy tě ukryjí a nasytí.

Staneš-li se rybou,

uspím tě svými vlnami.

Staneš-li se stromem,

můj vítr ti rozcuchá vlasy.

Staneš-li se čímkoli,

vždy tě bude budit moje Slunce.

Tuhle báseň jsem dostala před čtvrt stoletím jako věnování v jedné knize. A od té doby to hledám. Takovou lásku. Všeobjímající, přijímající mě celou, v jakékoli podobě, jakékoli kvalitě. Bez podmínek. Všudypřítomnou. Asi jsem naivní. Možná proto moje vztahy neustále ztroskotávají. Zároveň ale díky té naivitě mohou růst stále nové. Už bych si ale přála zas nějakou vztahovou stabilitu. Jsem unavená. Chci náruč. Stabilní, pevnou, prostornou, vášnivou i něžnou. Proto musí odejít to nefunkční, aby mohlo přijít nové. Něco umřít, aby se mohlo něco zrodit. A tak oplakávám mrtvolku našeho vztahového nedochůdčátka a jen co shoří jeho popel, vznikne v mém srdci prostor a výživa pro nové možnosti. Domalovala jsem si o úplňku obraz s andělem, co ztratil pírko na mořské hladině - nechť je mi novou nadějí.

Co necháváte odejít ze svého života vy? Poznáte, co už je nefunkční a je třeba nechat to umřít? A jak to prožíváte?