235. díl, Margit: Imbolc aneb Jde na mě jaro?
Jsme jen těsně po období Hromnic alias Perunic či svátku Imbolc. Svátku oslavujícího konec zimy, který sice ještě není moc vidět, ale už je cítit v kostech. Svátku, který oslavuje sílu a odhodlání semen, jež uprostřed temnoty a tíhy země žijí vírou, nadějí, přesvědčením, že nastal čas se probudit, vydat všechnu svou sílu, vystrčit klíček a drát se tou temnotou a tíhou vzhůru na zemský povrch, za světlem, za sluncem, za růstem, za novým začátkem.
Snažím se v sobě tuhle naději a sílu pocítit. Vcelku se daří. Po temném konci roku začínám vykukovat a pomalu obrážet setkání s přáteli i společenské akce a plánovat výlety na jaro i na léto. Minulý víkend už šlo vyrazit ven. Bosky lesem, vystavit se prvním teplejším slunečním paprskům, sbírat šnečí ulity na stráni, výhled ze skály na řeku, koleje a do daleka, ve vzduchu ptáci, zvony, vítr... A taky jsem se rozhodla sebrat odvahu a uskutečnit svůj dávný sen plachtit po moři. Vypadá to, že se to povede. V létě nebo na podzim. Mám trochu strach a trochu se těším. Co by asi praděda námořník řekl na to, že jeho pravnučka se po moři zatím nechala jen tak zlehounka vozit a nikdy se sama neplavila? Jsem vodní bytost. Po řekách jsem se plavila mnohokrát. S pádlem v ruce i vstoje na paddlu (i když tam mám ještě mnohé výzvy před sebou). Po moři jsem se nikdy neplavila. Teda jako pasažér ano, ale jako aktivní člen posádky ne. S každým mořem, které navštívím, se vždycky vítáme jako staří známí - teda já ho (nebo spíš ji – podle mě je moře/voda ženský živel) s pokorou nechám, aby ke mně přišlo a olízlo mě a poznalo samo, že se přece známe a nechalo mě vstoupit a splynout skrze svoje vody se všemi vodami světa... Je to úžasný pocit. Dřív jsem to uměla prožívat jen v mořích, teď mívám stejný zážitek i v jiných vodách, třeba v řekách, mnohdy ale i u malých pramínků či potůčků... Voda je bytost.
Šermíř mi sice tvrdí, že já vidím v plavbě nekonečnou svobodu, ale ve skutečnosti je to dřina hrozící smrtí hladem, žízní či utonutím uprostřed vodní pouště v chatrné skořábce. Pasti na suchozemce. To je sice pravda, ale svoboda nikdy není bez rizika. To je jedna z jejích základních vlastností. Když chce být člověk svobodný, riskuje mnohé. Často i život. Koneckonců o tom, zda je smrt konečností či nekonečnem, by se dalo dlouze polemizovat... Vzpomínám hodně na své dávné výpravy do vysokých hor. Jak moje máma umírala strachy, že se mi tam něco stane a umřu tam. A já se kochala tou majestátností a i když jsem byla smrti nejblíž ve svém životě, rozhodně nelituju. Vždycky jsem říkala, že radši umřu někde, kde je to krásný a kde zažívám něco skvělýho a silnýho, než doma v posteli. Teda samozřejmě pokud mi bude hodně přes devadesát a v té posteli budu zažívat něco úžasnýho, umřu při tom s radostí 😀 - koneckonců dlouhověkost na to v rodině máme...
Před pár dny jsem byla na úžasné rodinné oslavě. Záminkou sešlosti byly tetiny 83. narozeniny. Slavíme každý rok. Bývá to velká párty v místní hospodě, strejda dělá dýdžeje, sestřenka s dcerama připraví spoustu dobrot, na báru jsou nápoje za socialistické ceny, tančí se, zpívá, pije, juchá do noci, obvykle dojde i na karaoke, někdy i na tanec na stole... Letos se rodinná rada nejprve usnesla, že žádná oslava nebude, že na to nejsou síly. Nakonec teda, že bude jen malá a pro tetu jako překvapení. Tak se nás na tajňačku sešlo jen asi dvacet u sestřenky v domku (naštěstí má ráda návštěvy a její obýváko-kuchyňo-jídelna je velká až až). Teta teda měla málem infarkt, když tam nakráčela s knedlíčkovou polívkou v zavařovačce na malou návštěvu za pravnoučaty a nás dvacet spustilo "Hodně štěstí, zdraví..." Nakonec byla ráda - co jí taky zbývalo.... A my si užili vzájemné pospolitosti, hraní i pláče dětí, tance, dobrého jídla, alko i nealko nápojů, povídání, objímání, omladina posilování, virtuální reality i karaoke. Báječné to bylo. Dokonce jsem z tety a táty vytáhla nějaké historky o jejich babičce a dědovi. Prababi prý byla malá jako teta a praděda vysoký jako můj táta. Praděda byl domkář, měl asi 2 krávy a nějaká políčka, ale hospodařil na nich po večerech a v neděli, protože denně chodil pracovat do kamenolomu 15 kilometrů tam a 15 zpátky. O zvířata, děti a domácnost se starala prababička, která do 94 let chodila s plachetkou na trávu a do lesa na klestí, až ji přes tu plachetku nebylo vidět, jen šla taková hromada trávy nebo dříví, jen drobné nožičky z ní koukaly. Prý to ale byla ženská rázná a přes svou malou výšku říkávala svému muži a především svým synům (bez ohledu na jejich dospělost a funkce): "Jestli mě budeš srát, tak si povyskočim a dostaneš přes držku raz dva!"
Tak tyhle geny se ve mně mísí. Praděda námořník a prabába, co měla dětí jako smetí s několika muži a všecky ty děti řezala rovným dílem, z jedné strany a ze strany druhé statkáři, co tvrdě dřeli na svých polnostech a kolem zvířat. A pak mám mít někde klid.
P.S.
Jak se mi do kostí vlévá jaro, myslívám na lásku a na milování. Stále se mi vrací myšlenky na tebe. A touha. Svírající bolestná touha. Po blízkosti, po kontaktu, po objetí, po lásce... Neměla bych si s tebou psát... Neměla bych si s tebou povídat. Ani v duchu... Po poslední konverzaci, kdy jsem tě volala do tmy a hladila se tvýma rukama skrze ty svoje, jsem měla hrozně intenzivní sen (nebo snad zážitek?). Skrze moje tělo odcházely za velkých svalových křečí temné věci, temné bytosti. Někam jinam, někam pryč. Nebylo v tom nic zlého ani nebezpečného, jen to pro mě bylo náročné. Vzbudila jsem se v 1:11 úplně zpocená se ztuhlými unavenými svaly. Že bychom my dva tvořili portál? Úplňková karta vytažená pro tebe byla zároveň i pro mě. Prostě to neoddělíš. Tak jako když jsi tenkrát tahal ty kartu pro mě, byla o nás. Tahle taky. Milenci spojení svými pohlavími i třetími oky v dokonalém souznění. Že by důkaz našeho osudového propojení? Jako ten portál předtím? Akorát že ta karta byla hlavou vzhůru, takže vůbec. Vlastně naopak. Žádné splynutí, ale bloky. Nejdřív jsem to chápala tak, že my dva máme potenciál spolu být takhle propojení, jenom je to něčím blokováno. Když se mi to rozleželo, čtu to spíš jako že takové splynutí pro nás není možné. Jak mi říkala jiná karta "neklepej na zavřené dveře, je to zbytečné plýtvání energií"... Zas jsem ve fázi pouštění. Období Imbolc pomáhá. Soustředím se na nový začátek. Nový začátek čeho, to ještě nevím. Ale je můj. A přináší novou energii a chuť objevovat. Jestli nový začátek přinese i nějaký nový vztah, to netuším. Ale vlastně to není vůbec nutné. I když mi to někdy chybí... Možná bych potřebovala nějaký antichlapika – jako jsou antimalarika na malárii, antichlapika by byly účinné v případě, že jste přitahovány nějakým mužem, který o vás nejeví zájem nebo vám ta vaše touha nějak jinak škodí a vy se jí potřebujete zbavit. To by byl farmaceutický hit! Tak já zkusím zas aspoň báseň.
Hej, chlapečku, nech si kecy
Já chci chlapa,
Co má věci
Pevně v rukách.
A na lopatkách...
Mě.
Jak často to jen jde.
P.S.2
Cítíte už v kostech jaro? A co to s vámi dělá?