236. Margit: Adventní regrese 

Opus ti la

Opustila mě poezie,

opustilo mě básnění.

S tvou přítomností, jak v trávě zmije,

zmizela. Nic to nezmění.

Opustilo mě denní snění,

myšlenky na tvé doteky,

nic neděje se, jen se všechno mění,

takhle to bude navěky.

Na věky věků - teď a tady,

už se nám nikdy nestane,

zmizelo doufání a s ním i na zem pády,

snad nový příběh zase povstane.

Poezie mě opustila,

opustilo mě doufání,

že budeš můj, já tvoje milá,

spojeni pevně bez ptaní.

Opustila mě moje poezie,

teď na mě čeká próza života,

láska je přesložitá alchymie

a mě už volá moje samota.

Návratem ke svému rodnému příjmení jsem si nejspíš nastartovala nějakou adventní regresi, klesání do temnoty, do ticha, k jádru, počátku...

Víkend na kurzu. Pracujeme ve dvojicích. Hledáme, co teď ve svých životech řešíme a jak se v tom cítíme - v emocích i v těle - a jak by se s tím pocitem dalo trochu pohnout... Nejvíc teď řeším, jestli udělat nějaké změny ve své práci a jaké... ale hlavně to, že se mi furt vrací ten poslední vztahový debakl, to odmítnutí, ukončení nadějí a představ.

Co cítíš?

Osamělost, opuštěnost.... V zádech... Napětí v zádech...

A když se na to zaměříš?
To napětí se zvyšuje... prohýbám se.... Jako kočka... cítím, jak mi rostou drápky... roste ve mně síla...

A co bys potřebovala?

Prostor.

A jak by měl vypadat?

Stojím uprostřed obrovské čerstvě zasněžené pláně. Sem tam nějaký stromek, sem tam nějaká skalka vyčuhují ze sněhu. Jinak jen bílo, čisto. Ticho, slyším jen vítr a svůj dech.

A můžeš tam mít nějakého partnera?

Ne. Teda jo. Ale ne chlapa. Je tam se mnou můj pes. Ne. Není to pes. Je to vlk. A není můj. Je svůj. Svobodný. Jen je tam se mnou. Je to můj parťák. Jsme spolu. Já zabalená v pár kusech kožešiny, nohy bosé, ale nezebou mě, cítím pod nima studený sníh. Běžíme. Sníh křupe pod nohama, od úst jde pára. Já a Vlk. Čirá radost, svoboda, síla, energie. Křičím a můj silný hlas se svobodně nese nad plání. Moje Divoška je ve svém živlu. (Jen mi hlavou běží, že by to taky chtělo nějaký oheň, který na mě bude čekat a rodinu spřízněných duší kolem něj... Jak tohle skloubit, to je největší otázka mého života... A taky to, že chlapa sice chci, ale jaksi se mi do mých představ úplně nevejde...)

Jiný zážitek ze stejného víkendu (předcházel tomu, co jsem teď popsala - možná odsud se tam vzala ta zasněžená pláň) - ležím na zádech a podle instrukcí pomalu, pomaličku, pomaloulinku zvedám ruce z rozpažení směrem ke stropu. Jak se ruce přibližují, milimetr po milimetru, mým tělem procházejí záškuby, třesení, různé emoce, různé druhy dechu... ruce se pomalu přibližují k sobě, energie houstne... "Můžete si to vzít! Máte to na dosah!" slyším a roste ve mně touha... nevím, co to bude, možná se jen dotknou jedna ruka druhé, ale bude v tom VŠECHNO... a hrozně se leknu, když o moje ruce zavadí cizí předmět, vykřiknu a otevřu oči, mám na dosah sametový polštářek s třásněmi, nabízí mi ho usmívající se lektorka... beru ho do dlaní, do náruče a z očí mi tryskají slzy zklamání... chtěla jsem VŠECHNO, celý svět, nekonečno... a dostala jen blbej polštářek... pláču, je mi tak strašně smutno, jsem tak strašně opuštěná a zklamaná, že se musím schoulit pod deku, odložit polštářek a mazlit se svýma vlastníma rukama, v kterých ještě zůstaly zbytky té energie napřažené k nekonečnu... "V té pomalosti se aktivují části, které v nás v průběhu vývoje zamrzly... zapomínáme, že si můžeme vzít, co chceme, co potřebujeme... miminko, když se narodí, má tu touhu nekonečnou a žije v domnění, že má nárok na celý svět a chce ho, chce celý svět... a svět, máma a tak dál, mu nastavují hranice."... Aha! Takže tady já byla, ve svém jádru, u touhy dostat celý svět. Tak dobře ji znám! I to zklamání z toho, co nakonec dostávám...

Ten smutek byl nekonečný. Musela jsem ho jít vychodit. Šlapala jsem ostře hodinu zasněženou Stromovkou. Křupání sněhu a pára jdoucí od úst, bušení srdce a zima měnící se v teplo. Klid. Na konci toho výšlapu už jsem byla zase zpátky ve svém současném těle a současném časoprostoru. Z tíživého smutku se stal jen nostalgický opar a lehký povzdech. Když chceš celý svět, nemůžeš nebýt zklamávaná tím, co dostáváš...

Přivezla jsem si pak z toho víkendu parádní virózu. Těžko říct, jestli jsem ji tam chytila od někoho z přítomných, nebo jestli jsem odložila takový kus svých obran, že s ním odešel i kus mojí imunity. Každopádně mi v neděli začla téct nudle, kterou jsem se snažila rozehnat saunou, protože jsem ve čtvrtek měla jít na dlouho očekávaný výlet s holotropním dýcháním (mimochodem, teprve před nedávnem jsem zjistila, že to "holotropní" vlastně znamená pohybující se k celistvosti!), které bylo ale nakonec zrušeno, což rozpustilo poslední důvod proč zůstávat zdravá a v kondici. Ulehla jsem na pár dnů do postele a nedělala nic. Teda skoro nic - nějaké to ťukání do počítače a řešení věcí telefonisticky mě neminulo a nějaké to jídlo jsem si taky uvařit musela, ale oproti běžnému režimu to bylo vlastně NIC. Moc fajn doplněk k tomu VŠEMU, co jsem původně chtěla... Čas. kdy slunce září je stejně dlouhý, jako čas temnoty...

Když mi bylo líp a přestala jsem být infekční, přijel pan Tlapička a postaral se o mě. Vyměnil zámek u schránky a světlo u trouby, obejmul mě, pohladil, namasíroval, přivezl oběd, dárky od Mikuláše (včetně uhlí (živočišného) a brambor (ve formě chipsů)) i od Ježíška, umyl nádobí, zahrál mi na kytaru... Krásné to bylo. Koncentrovaná péče. Už jen to, že za mnou přijel muž s nářadím a obědem v batohu a věnoval mi svou péči a pozornost celý den, je dárek velkolepý.

Ale já vlastně nevím, co si přát. Vánoce se kvapem blíží a já kromě náušnic s andělskými křídly nevymyslela nic. Stejně Štědrý den a vánoční svátky vnímám víc jako chvíli, kdy se sejdeme s rodinou a prožívám hlavně to, jestli mají radost z dárků děti. Tonča si letos přála společné zážitky - kurz vaření s tátou, masážní kurz s mámou, na kosmetiku s babičkou... - je to moje holka, společné zážitky jsou nejlepší dárek! Doufám, že nám Ježíšek sehnal nějaký hezký masážní kurz (ha, vida, takže nějaký dárek dostanu díky svému dítěti!). Už jsem ale zvládla společně s kamarádkama napéct vánoční cukroví. Uf. A přinesla ze sklepa adventní svícen, dekorace a betlém (chlapík, se kterým jsem ho před svými prvními vánoci bez manžela kupovala, nedávno zemřel, tak na něj teď myslím vždycky, když u něj zapaluju světýlka). Stromeček a kapra mám slíbené z práce, tak to snad všechno klapne.

Stejně mi přijde důležitější Slunovrat. Letos to klesání do tmy a ticha prožívám celkem hodně. A nějak mám pocit, že s letošním Slunovratem nastane konec světa. Nebo spíš toho světa, jak ho známe. Nevím, co to znamená. Jen mám dojem, že nedává smysl něco plánovat, něco si vysnívat nebo přát, protože to všechno bude nějak, jak si teď vůbec, ale vůbec nedovedeme představit. A tak to pouštím a přeju si jen pocit duševní pohody se záblesky štěstí. A taky aby moje děti nemluvily tak strašně sprostě a tolik se navzájem nebily!!! A taky by synátor mohl přestat zpívat hity z osmdesátek, sedmdesátek a šedesátek se sluchátkama v uších... Well, ale hlavně, hlavně, aby se cítily na světě dobře. Oni i já. Ale vlastně stejně nevím, co si přesně přát...

Co si přejete vy? A chtěli jste někdy celý svět? A co jste nakonec dostali?