239. díl, Margit: Muži, kteří milují ženy

Jarní výstražná

Jaro volá:

Hola, hola,

Svlíkejte se jen tak zpola!

Meze ještě studí velmi,

Ať vás nekousají šelmy -

Vlci, lišky, veverky,

Nebo jiné breberky.

Barčin jarní povzdech

Jaro to je doba těžká,

Nejen, když vás žere veška.

Šatník volá: Nové kousky!

Nemyslí tím: Kupuj housky...

Sukýnky a šatičky -

O hladu jsou dětičky...

Přišlo na nás jaro. Na obě. Píšeme si s Baru ve verších. U Barči se jaro projevuje především nakupováním nových kousků oblečení, u mne především kontaktováním nových (či starých - to je jedno) mužů. Ne, že by Baru byla nějaká frigida - pořád ale věří, že s ní její Drahouš konečně začne fakt žít, miluje ho a věří v monogamii. No nic, nechám si své názory pro sebe a budu jí držet palce, jsem přece kamarádka. Každopádně obě cítíme, že jaro začíná. Nedávno jsem zažila takovou krátkou imaginaci - představte si, že jste semínko tak akorát hluboko pod zemí, máte v sobě všechno, co potřebujete pro svůj růst, cítíte to, ještě nerostete, ale cítíte ten potenciál... a máte v sobě jasnou vizi toho, co z vás vyroste... může to být cokoli... Byla jsem mrkev s květy kopretiny – moje oblíbená květina, margarita, s jedlými sytě oranžovými kořeny. Moc se mi ten obraz líbí. A přesně tu energii, ten potenciál, v sobě teď cítím. Jako bych roztáhla křídla!

Pustila jsem se a letím

Do světa, vstříc novým zážitkům

Do nitra, vstříc silným prožitkům,

Do zítřka

Do světla

Do mlhy

Do tepla

Do pevné náruče

Co nebude vězením ni sítí,

Co v letu mě pevně vždy chytí

Jen tehdy, budu-li si přát

A přitom mě nechá létat napořád.

Uvědomila jsem si, že miluju muže, kteří milují ženy. Že mi vadí, když některý muž mluví ošklivě o své současné či minulé partnerce nebo mámě. Jasně, ne všichni jsme si vždycky dělali jen samé dobré věci, je ale dobře umět na vztazích najít i pozitiva a mluvit o někom, s kým jsem byl intimně propojený a strávil s ním dobrovolně kus života, minimálně s respektem. Naštěstí mám teď mužů, kteří mají rádi ženy a především mě, zas dostatek. To je moc krásný. Dostávám krásné vzkazy, pozvání na promítání filmů, tanec, divadlo, masáže, lyžování, hudební festivaly, potápění s delfíny... Něco z toho jsou zatím jen "řeči", něco opravdu činy. Každopádně přijímat mužskou péči je velmi příjemné - tolik mi chyběla! Úplně nejvíc mě dostal Krabendář od Pana Tlapičky. Deset dnů před mými narozeninami se zjevil u mých dveří s velkou papírovou krabicí převázanou stužkou, dal mi pusu a řekl: "Tadá!" a mazal do práce. V krabici byl návod: "Milá Margit, dovol, abych Ti představil Tvůj osobní narozeninový krabendář... funguje podobně jako adventní kalendář - každý den otevřeš jeden pytlík s překvapením... Hezky si to užij..." To, že si někdo dal takovou práci s výrobou dárku pro mě, mě dojalo skoro jako první obrázek od mých dětí. "Mami, tohohle chlapa by sis měla vzít!" prohlásila moje dcera zkušeně (musím s ní souhlasit, že podobnou péči a zájem od muže, bych si přála - akorát Pan Tlapička už ženu má, i když velmi tolerantní a s velmi širokou náručí). A to jsme ještě netušily, co všechno se v obálkách skrývá... Vzhledem k tomu, že jsem Dračice - nejen rokem narození - objevila jsem Souhvězdí draka, naučila se vázat dračí smyčku, vyluštila dračí šifrovací stopovačku... Tlapička musel všechno chystat už dávno - některé části šifrovačky byly důmyslně ukryté v mém bytě! Neskutečně působivé (a trochu děsivé - doufám, že mi sem nenapíchl i nějakou kameru třeba - ono příliš mnoho lásky škodí) a na konci vstupenka do muzea. Taky jsem si rozšířila obzory – dodnes jsem netušila, že existuje kapesní emergentní toaleta, která vypadá jako pytlík, ale uvnitř má hmotu, co změní moč na bezsmradnou hroudu. Boží. Ještě lepší než čůrokap!

Zažívám teď vůbec přívaly lásky. Nejen od mužů. Určitě k tomu přispěly i moje narozeniny. To je tak, když máte výjimečné datum narození, třeba takové, které nastane jen jednou za čtyři roky, pamatuje si ho spousta lidí. Hvězdář sice tvrdí, že narozeniny nejsou důležité, že je důležitější datum početí a vůbec nejlepší je slavit každý den, ale já si svoje narozeniny NÁRAMNĚ užila. Dostala jsem (kromě zmíněného krabendáře) spoustu květin, milých darů v podobě péče, umění a literatury, ale hlavně, hlavně jsem dostala legendární VEČÍREK!!! Jako za starých časů, kdy jsem s Baru bydlely na Břevnově a pořádaly tematické party pro všechny, kteří nám zrovna procházeli životem... Nedala jsem na řeči, že mám malý byt, ani na názory některých, že mám v bytě příliš věcí a nepořádku, neposlechla jsem svoje obavy, že si sousedi budou stěžovat, ani starosti, jak si sednou lidi, co se v životě neviděli a pojí je pouze to, že mě mají rádi... Dokonce se na večírek nanominovaly i moje děti, což bylo naprosto parádní! Dcera mi upekla báječný cheesecake, syn namíchal playlist plný latinorytmů, starých vypalovaček a mých oblíbených písní, oba svlékli tepláky a oblékli slavnostnější oděv (moc jim to slušelo) a zapadli mezi moje kamarády, jako by je znali odjakživa. Báječní byli a já na ně byla TAK HRDÁ!!! Tančili jsme, jedli, pili, povídali, smáli se, objímali, flirtovali, vtipkovali, hráli na kytaru, a když odešly děti, dokonce jsme hráli flašku. Takovou tu "na pravdu". Hodně o sexu a zážitcích a fantaziích. Kdo byl už na swingersparty a kdo by tam chtěl jít, kdo se nechává svazovat a kdo váže, kdo měl nějaké homosexuální zkušenosti a pro koho je to denní chleba, kdo měl kdy sexuální fantazie o nějaké filmové hvězdě a kdo měl něco s nějakou filmovou hvězdou doopravdy, kdo by si to s kým rozdal... Bylo to velmi intimní a propojující. Ta směs otevřenosti, lechtivosti a blízkosti, při které jsme otevírali své třinácté komnaty a lehce se hladili a tulili, opírali jeden o druhého, byla naprosto bezpečná a přitom jako by nás posouvala o desítky let nazpátek, do věku objevování, experimentů a zvědavosti, kdy sex nebyl manželskou povinností, ale magickou zahradou plnou divokých zvířat, exotických květin a neprobádaných zákoutí. 

Ukážu ti

Až ti ji jednou ukážu,

Vlasama k sobě tě přivážu,

Až do ní jednou se ponoříš,

V rozkoši bez konce uhoříš,

Až se mě dotkneš zhluboka,

Objevíš odvahu žraloka,

Až jednou se v mé duši utopíš,

Budeme spojení, i když spíš,

Až jednou nahlédneš do mojí hloubky,

Uvidíš něhu, strach, sílu i zoubky,

Až jednou k mé mušličce přivoníš

Už nikdy mi z života nezmizíš...

Na konstelacích jsem si stavěla, jak to udělat, abych se nenechávala využívat a důvěřovala své síle a autenticitě. Dostala jsem podporu svojí mámy i bohyně Táry a mnoha skvělých žen. Něco se změnilo. Posunulo. Důvěřuju. Důvěřuju, že budu umět v lehkosti jak v práci, tak ve vztahu, tak třeba i ve výchově svých dětí. Někdy to není úplně jednoduché - třeba když se vám dítě v deset večer začne hroutit, že potřebuje do rána prezentaci na informatiku o základní desce a jejích komponentách a vy vůbec netušíte, o čem to mluví a máte chuť jí v tom nechat vykoupat, ale zas ji nechcete nechat ve štychu, a tak přemýšlíte, co s tím, až vás přijde zachránit rytíř s motherboardem v podpaží jen za hrnek čaje a váš úsměv. Zázraky se dějí! Tak snad zítra nebude psát své třídní další básničku - jako tuhle, co napsala do písemky z matiky:

Když mi občas něco vyjde,

radost velká vždycky přijde.

Dnes se tak však nestalo,

radosti tak bude málo.

Z hlavy se mi vědomosti

skrz lebku a jiné kosti

v noci asi vytratily,

no a už se nevrátily.

Teď netuším vůbec nic -

jen jsem vám to chtěla říct.

Vědomosti blížící se nule,

já ji vidím - valící se kule!

P.S. Jak se vám daří dostávat do svého života lehkost? A jaké dary dostáváte? A už na vás leze jaro?