250. díl, Margit: Skleróza 2.0.2.4. aneb Už se tomu divíš třetí jaro
"Já vůbec nevím, o čem budu tentokrát psát,"... "Můžeš napsat, že jsme zase utopili Moranu a tvoje dcera ještě pořád nepřišla o panenství,"... "Cože???"
"No a nebo napiš, žes konečně utopila tu sklerózu!"... "Jo, ale musely jsme jí to dvakrát připomenout!"
"Já jsem hlavně ráda, že jsme utopili ty moly. Potravinový i šatní. Jsou to svině. Sežraly mi kabát."
"Já si přála, aby s sebou Morana odnesla Putina a Trumpa, to se může, ne?" ... "Já bych ty jména fakt nepsala - já napsala, ať prostě ze světa zmizí diktátoři."
"A lidská hloupost! ... Aha, to už tu mám dvakrát... Tak skleróza! Ať zmizí skleróza."
"Hele, ten člověk v tý jeskyni pořád bydlí!" ... "Jakej člověk? V jaký jeskyni?" ... "No támhle, jak je ten sušák na prádlo - ty se tomu divíš každej rok, už potřetí!" ... "Já se tomu ještě nikdy nedivila, mě's to nikdy neukazovala!"
Ano, ano, i letos jsme utopily Moranu – letos utopily, protože z našich rodinných torz jsme zbyly jen my tři ženy 15+. Mladší kusy odpadly, muži nedorazili žádní. Vůbec to nevadilo. Vyrobily jsme Moranu v krásných skotských šatech a ozdobily ji trnkovými květy a vaječnými vejdunky. Do kapsičky klasicky nacpaly všechno, čeho se chceme zbavit - tradičně se dostalo na strachy, úzkosti, obavy, nejistoty, křivdy, smrady, pot, komáry, moly, poruchy erekce, diktátory, tloušťku, nemoci a lidskou hloupost - kapsičku zapálily a Moranu hodily za zpěvu písní do Vltavy. A pak šly do cukrárny na kávu a dortík, abychom to slavnostně zajedly a zapily. V cukrárně jsme mluvily o mužských a tancování a já byla nařčena z krize středního věku, když jsem prohlásila, že už chci jen "hodně tančit, málo pracovat a co nejvíc času trávit u moře". No, obávám se, že je to více rentiérská vize, než krize středního věku.
Možná si říkáte, že jsme se trochu předběhly, že rovnodennost ještě nenastala. To je pravda. Ale jednak poslední dobou jde všechno trochu rychleji, druhak Silvie říkala, že letošní jarní rovnodennost bude cítit už určitě v neděli sedmnáctého. A navíc už si jaro stejně čistí boty o rohožku, už je vlastně tady. Cítím ho v kostech, stromy v pupenech. Leckteré stromy už jsou dokonce v plném květu. Na víkendovém výcviku jsem pozorovala, jak za okny poletují okvětní plátky planých třešní v ladném tanci jako sněhové vločky. K mámě jsem jela alejí plnou rozkvetlých stromů a keřů. Zdá se, že na prvního máje se budeme líbat pod zrajícíma třešněma. Prostě fofr. Ve všem, zdá se mi.
Zase jsem potkala muže, s nímž je mi dobře, a který si užívá čas se mnou. Uvidíme, co se z toho vyklube, samozřejmě, ale užívám si to moc. Běží to v mnoha ohledech velmi rychle a až neskutečně splavně. Dcera to s despektem okomentovala, že jen doufá, že při našem vysokém věku už si neuženem žádné dítě. No, to fakt doufám, že ne. Rozhodně to nemáme ani jeden v plánu. Vlastně vůbec nemáme moc plány. Já teda třeba vím poměrně jistě, že už se nechci nikdy vdávat. Vdávat - dávat - vydávat. Už chci zůstat na věky věků jen svoje. Můžu se půjčovat. Možná i oddávat. Splývat, prolínat a zase oddělovat... Ani trochu nezávidím svým kamarádkám či klientkám, které hledají muže, s nímž můžou/chtějí založit rodinu. Já můžu být s jakýmkoli mužem jen tak - sobě a jemu pro radost. Tančit, plavat s delfíny, plachtit po moři přítomnosti a zážitků, co Vesmír přihraje. Akorát pár dnů poté, co jsme si oba začali uvědomovat, že nám spolu je fakt dobře a zvažovat, jak moc a jak rychle se k sobě chceme přiblížit, se panáček polámal jak mraveneček v lese a nedá se k němu ani přiblížit, aniž by mu člověk nezpůsobil hrozné bolesti. Tak já nevím, co nám tím chce Vesmír naznačit... Že si máme držet distanc? Že není kam spěchat? Že je všechno křehčí, než se na první pohled zdá a nikdo nevíme dne ani hodiny?
Moje babička měla před pár dny výročí narození. Někdy před sedmdesátkou jí diagnostikovali rakovinu prsu. Odoperovali jí jedno prso, prošla chemoterapií. Stěžovala si, že takhle s jedním prsem už nesežene žádného milence. Věk jí v tom fakt nebránil. Myslela jsem na ni. A její dcera, moje máma, se jen o den dřív dozvěděla, že má v prsu nějakou malou bulku. S hrůzou čeká na výsledky biospie a představuje si to nejhorší. Je mi jí líto. Ani ne tak pro tu možnou rakovinu a hrozící náročnou léčbu, to věřím, že by zvládla ona i my, ale hlavně proto, že žije ve strachu. Jako by už teď, kdy čeká na výsledky, na onen ortel, zda ten kousek tkáně je zákeřně zhoubný, ji něco užíralo zevnitř. Zestárla za ty dva týdny o pět let. A já jí nemůžu, neumím pomoc. Můžu s ní jen být a věřit, že jí to pomůže zahlédnout kousek života. Ve mně, v mých dětech, v dobrém obědě na stole, kytkách ve váze, sluníčku na zahradě...
A tak si tady takhle na začátku jara filosofuju zase nad Životem a Smrtí, ale i Mládím a Stářím, které si spolu tančí v nikdy nekončícím tanci. Dospívají mi děti. Dcera má za sebou první party do noci, přespávačku se staršíma klukama (její babička málem umřela hrůzou), cheesecaky a cookies peče skoro poslepu. Syn už je vyšší než já, denně posiluje, nosí mi těžký tašky a hlídá si výživný jídelníček. A já se snažím užívat si života, moudřet a nestárnout 😀
Co vy, už máte jaro? A jak se to u vás projevuje? A stárnutí?
A prosimvás, nevíte, jestli mám správně to číslování?!?!?