261. díl. Margit: Den dětí

V sobotu byl Mezinárodní den dětí. Přemýšlím o těch svých. I o sobě, jako o dítěti a o všech svých vnitřních dětských kvalitách... Přemýšlím o tom, jak moje děti vyrostly, jak se změnily a mění jejich potřeby a přání, o tom, jak se s nimi mění moje rodičovství. Na výstavě Svět vědy i další den ve Středočeské galerii umění jsem rozněžněle pozorovala malé děti, které hltaly vystavené exponáty, nadšeně se zapojovaly do experimentů, oddělovaly DNA jahody, zkoušely pokus s marschmallouny ve vývěvě, malovaly pipetami, přehrnovaly hromadu písku s nasvícenými vrstevnicemi, aby viděly geologické změny v krajině, doplňovaly pracovní listy, udiveně výskaly nad Švankmajerovými kombinovanými kostrami zvířat, skládaly puzzle současných obrazů, sbíraly razítka a těšily se na odměny. To bývaly časy, kdy tohle bavilo i moje děti! Vyprávěly jsme si s Baru o těch výletech s dětmi a různých rodinných a vícerodinných výletech s dětmi, když byly malé a svět jim přinášel dobrodružství a nadšení. Snažím se neztratit víru v to, že tohle všechno v nich nějak zůstalo, že přesto, že teď je mnohdy obtěžuje jenom vstát z postele a přestat sledovat oblíbený seriál nebo příspěvky na sociálních sítích, někde uvnitř zůstaly ty zážitky a ta radost z objevování světa a jeho krás. Moje vnitřní dítě to umí. Aspoň většinou. Někdy hravě, jindy zadumaně. Chodím po světě a koukám na krásu západů slunce. Nasávám vůni kvetoucích lip. Poslouchám cvrlikání ptáků a bzučení včel a klokotání potoka a hučení řeky. Vychutnávám, jak se moje bosé nohy boří do chladivé trávy nebo rozehřátého bláta, do ledové vody nebo ostražitě našlapují na ostré kamínky. Hladím kůru stromů, někdy hladkou jindy drsnou, a čichám vůni smůly, listí, jehličí...Občas se mi taky nechce z postele, hlavně poslední dobou. Nekoukám ale většinou na seriály. Miluju zůstat ležet, nechat zavřené oči, zcela uvolněné svaly a dělat, že spím. Ten stav mezi probuzením a spánkem je v něčem ohromně slastný, zvláštně uvolňující. Jako bych spala a věděla o tom. Jako bych byla trochu mrtvá, ale mohla kdykoli obživnout. Někde napůl mezi vědomím a nevědomím, životem a smrtí, spánkem a bdělostí, v mimosvětě... Navíc to má tu výhodu, že mi to kočka většinou zbaští a neotravuje, že chce snídani.

Na vodní hladině

Lekníny pomalu

Pukají něhou

Nebe se odráží

Z hlubiny na povrch

Jak dotek vodoměrky

Umíte se dívat na svět dětskýma očima a dětským srdcem? A byli jste někdy v pražské botanické nahoře na kopci?