283.díl, Baru: Střední věk a sociální politika

Baru: Margit, hezkej pondělní blog … ale, vole, od kdy jsme vyšší střední věk, jak to tam píšeš???? 😵‍💫🥵☠️☠️☠️☠️ Snad jen střední. A spíš nižší střední věk, ne? 😇🤣🤣🤣

Margit: Střední je 40.

Baru: Ne ne, pro mě teda ne. 40 je teprve vrchol zralosti. 40 je úúúúúúplný začčččáááteček středního. Říkala moje máma. To mají ještě nějaké ženy dítě. Za začátek středního věku počítám nejdříve 44! Já teď budu ještě minimálně 8 let střední střední věk🤣, ale Ty si buď, jak chceš.

Margit: Sem to hledala na wikipedii. Máš pravdu. Jsme nižší střední věk. Vyšší střední věk je až 60.

Baru: Díky. To se mi ulevilo. Stahuju žádost o důchoďák.

…

Měla jsem krásný týden téměř bez práce. Byly prázdniny a volno. Trochu jsem cestovala a trochu se rozkládala. Potkala se s předky. A pak se stala expertkou na sociální politiku.

Ale od začátku.

Když mám volno, vždycky musím projít stádiem rozkladu. Je to zajímavé. A pravidelné. V prvních dnech odpočinku se zaručeně úplně rozložím, fyzicky i psychicky. Bolí mě svaly, něco na mě leze, je mi úzko, mám blbou náladu a cítím vinu, že se dostatečně neraduju, když už mám TO volno. Ale je to nutná fáze. Hnití, aby pak mohla přijít obnova. Tělo přestalo bolet, znovu se protěšilo k životu, nálada se naplnila zpátky světlem, čas zpomalil v příjemném tempu.

Blbý je, že když se konečně raduju z volna … tadá najednou hodiny zrychlí, fíííí a je tu pondělí. A znovu pracovní režim na několik vostrých týdnů. S nejbližším ostrůvkem pozitivní deviace o vánočních prázdninách. Ale to zase bude pořádný ostrov! A už za 6 týdnů.

A co jsem vlastně dělala o těch podzimních prázdninách?

Několik dní jsem strávila s dcerou v Berlíně.

Výstava Labyrint Tima Burtona, blešáky, Social hub hostel, komunitní umění, berlínská zeď, mávání na lodě, leopardí sako, hudba na ulici, dcera maluje portréty lidí i psů. A samozřejmě cesta vlakem. Bez toho by to nešlo.

A spousta fotobudek. Němci si na ně obzvlášť potrpí. A ve většině z nich je narváno.

Dcera vede nekorektní úvahu nad tím, zda Němci nějak zvlášť tendují k zavírání lidí do kabinek, a když se z jedné kabinky vyvalí kouř, už ji nikdo neodvrátí od komentářů kolem plynu. Ne, není to nic děsivého. Je to taneční disko kabinka: foto kabinka, ve které se zavřete na 5 minut, je tam diskokoule, disko muzika a dým a vy tančíte, a nakonec Vám z toho venku vypadne fotodokumentace. Nemůžu se ubránit východnímu sentimentu. Vzpomínám na plakáty z Brávíčka, céčka a diskotéky mého mládí. Tam tedy naštěstí nikdo nefotil.

A tak mockrát jedeme S-Bahnem a U-Bahnem a stále slyšíme upozornění: Zurick bleiben, bitte.

V Londýně říkají Mind the Gap.

V New Yorku Stand clear of the closing doors, please.

V Singapuru (kde se mimochodem metro jmenuje SMRT): Doors are closing.

V Praze: Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.

Přemýšlím na tím, jak moc se národy liší.

Singapuřani: Zavíráme dveře.

Češi: Konec akce, zavíráme dveře.

Američani: Pozor, ať vás neuhodí dveře.

Britové: Bacha, je tam díra.

Němci: Zůstaňte vzadu!

Zajímavé.

Po návratu domů se procházím s různými lidmi a hodně si povídám.

Hledám houby i smysl života.

Kámošce, co má dceru v pubertě a životní krizi, přislíbím, že až na to dojde, udělám si s ní zájezd za eutanazií do Švýcarska a bude to i se striptýzem. Pokud chce, poslední, co v životě uvidí, může být houpající se mužský úd. No proti gustu. Poslední přání se plnit mají.

A pak strávím několik dní s Drahoušem při učení se na jeho doktorskou státnici.

Je to jak v mládí na koleji.

Knihy, poznámky, sociální politika státu.

V neděli mám pocit, že bych mohla být z fleku ministryní sociálních věcí. Znám všechny dávky, zákony, mezinárodní úmluvy i historické konsekvence.

A zároveň to byl víkend blízkosti a společné práce na něčem: učení, svačinky, učení, procházka, milování, učení, učení, … ne, okamžitě zavři ten TIK-TOK, ať Ti to nepřemaže všechny informace v mozku, svačinka, učení … zpívání …. učení, nákup svačinek, a tak jo, je večer, za odměnu panáka ginu … a učení … deset okruhů na den … už mi to tam neleze …. jestli ještě jednou uslyším Deklaraci lidských práv, tak se pose.u … hele, nezašívej se na záchodě, ještě toho máme hodně … ne, Drahouši, teď ne … no tak jo, ale jen rychlovku, takovou atomovku, jasný, ještě nám chybí pět okruhů … nemáš tam nějakou čokoládu … to už jsme to všechno snědli … učení … ještě dvě otázky …. Tak teda trochu pomazlit a nakrmit kočku … učení … a ještě jedna … současné trendy sociální politiky v EU… a jo, máme to, no kéž to vydrží v té správné, tj.Drahoušově hlavě, já to tam mám úplně zbytečně, ale beru to jako kognitivní trénink a řeknu Vám, bych nevěřila, jaké dávky všechno existují a co všechno nabízí úřad práce. Nikdy jsem tam nebyla, ale stát se teda vážně stará.

Je neděle večer.

Osamím a píšu blog.

A ještě o jeden zážitek se chci podělit.

Měli jsme zdařilý Halloweenský večírek a Margit skutečně vyrobila oltář předků, kam jsme dali jejich fotky, aby mohli pařit s námi.

A mně se na Halloweena zdál sen: stojím na zápraží v domě svých předků. Radostně vítám miminko, které si domu přináší moje matka. Říkám si, že to bude krásný, mít novorozené miminko v domě. A pak mi to dojde. Přináší ho moje máma. Jsem to já. Těším se na sebe.

Možná to byl pocit mých předků, kteří se těšili z mého příchodu na svět, možná to byla moje babička, která stála ve dveřích a vítala mne.

A možná to něco ve mně vítá mne samotnou.

Zaplavilo mne ohromné dojetí.

Tak pěkný listopad.

Máte rádi kostýmy?

Myslíte, že hlášení v metru říká něco o národu?

Chtěli byste striptýz před smrtí?

A jak je to s tím středním věkem?