284. díl, Margit: Hlavně to nikomu neříkej!

10.11.2024

Strčit hlavu pod peřinu a počkat, než to přejde. Neslyšet, nevidět a hlavně, hlavně o tom nemluvit. Tolik tajemství, okolností, událostí, myšlenek, činů, tužeb… Tolik věcí se děje, které nemůžu nikomu říct, nebo vždycky jen někomu, ale ne komukoliv, ne všem, ne veřejně, že už jsem si začala i psát do šuplíku tajný blog. A světe div se, všechny moje tajné zápisky sežrala nějaká neviditelná obluda a zmizely mi z telefonu. No, asi byly fakt megatajné. A nebo mi někdo hacknul telefon, účet, nebo identitu. Je to pro mě náročné a někdy mám hlavu, srdce i pusu plné k prasknutí. Občas lituju, kolika lidem jsem dala odkaz na tenhle blog a kolik z nich je dostatečně inteligentních, aby pochopilo sebeskrytější jinotaje. Ale zas to dává prostor poezii. I když občas taky nepublikovatelnou…

Vždycky zapomenu, jak je podzim náročný a kolik se toho na podzim děje. I jak strašně moc mi pak do toho hodí vidle změna času a temnota od odchodu do návratu a chlad, který mám sice ráda, ale děsně dlouho mi trvá, než mu přizpůsobím svůj aktuální šatník, a tohle všechno dohromady mě odsuzuje k trvalé únavě a nedospalosti. Už je mi hloupé, odpovídat na otázku, jak se mám "dobře, ale jsem hrozně unavená, je toho teď nějak hodně"… A pohled do mého kalendáře ještě dlouho neslibuje zlepšení. Minimálně do vánoc. Potom se tam rýsuje delší volno, které se mi snad letos povede strávit jinak než povalováním u cukroví v domácnostech různých příbuzných a vyletím někam za poznáním, někam za hranice všedních dnů… To by byl ten nejhezčí vánoční dárek.

Nechci si stěžovat, všechny aktivity jsem si do toho diáře dala sama. A nejsou zdaleka všechny jen pracovní. Je tam spousta zajímavého vzdělávání, potkávání s přáteli a rodinou, výletění, kulturních zážitků, rozhovory s blízkými i prostor pro lásku. Rozhodně si nestěžuju na to, co se v mém životě děje. Jsem šťastná a vděčná. Jen je toho teď tolik, že mě to trochu zmáhá. Možná je ten střední věk (i když je to ranný střední věk, nikoli vyšší - uznávám Baru) v něčem už přece jen trochu pokročilý… Při debatě o tom od kolika do kolika let se ten střední věk vlastně datuje, prohlásila jedna kamarádka trefně, že pevně doufá, že svou krizi středního věku bude mít do těch pětašedesáti dávno vyřešenou. V to taky doufám, i když to tak zatím úplně nevypadá, nějaké náznaky zlepšující se situace by tu byly. Třeba jsem čím dál víc smířená s různými kvalitami své osobnosti. S vlastní leností i hyperaktivitou, neschopností dotahovat věci a talentem brát si toho moc, špatným plánováním, mizernou pamětí, přelétavostí, cynismem, schopností snadno se zamilovat, neukojitelnou touhou zažít VŠECHNO (nebo aspoň hodně), neschopností udržet ve svém bytě pořádek a velkými výkyvy v umění udělat si čas na své přátele a svoji rodinu…

Dneska kupříkladu jsem měla strávit odpoledne ve výškách. Za letu nad Středohořím, obdivováním podzimních barev a snahou rozdýchat svoji obavu z výšky smíšenou s tím výhledem. Moje máma byla kvůli tomu v úzkosti a obavách už dva týdny. A když byl nakonec dneska kvůli mlze let odpískán, hrozně se jí ulevilo. Mně teda, upřímně, taky - ale ne kvůli strachu z létání (i když si vůbec nejsem jistá, jestli nebudu strachy podělaná až za ušima, až poletíme), ale kvůli tomu, že těch aktivit mám na tenhle víkend v plánu tolik, že těch pár hodin, které jsem mohla věnovat práci, psaní tohohle blogu, klevetění s dcerou a nějakými těmi domácími pracemi a trochou nicnedělání, bylo k nezaplacení. Jinak ale, mami, nemůžeš se o mě přece furt bát! Kdybych se řídila tvými obavami, nedostala bych se nikdy do vysokých hor, do dalekých krajů, na loď, pod širák… neseznámila se s tolika lidmi, nezažila tolik věcí! Jsem možná divná, ale svoboda a objevování pro mě mají tak velkou hodnotu. Nebojím se ani o svoje děti, i když samozřejmě se snažím dávat jejich životu nějaké jakž takž bezpečné hranice, jak se na dobrého rodiče sluší a patří.

V minulém týdnu mě zasáhly výsledky amerických voleb. To vás u mě možná překvapí, u mě, která politiku nesleduje a obvykle moc neprožívá… Tohle se ale velmi dotýká pár lidí, co mám fakt ráda. A třeba události na Ukrajině prožívám velmi intenzivně, byť jsem o nich dlouho nepsala. Vítězství populismu v jedné z nejvlivnějších zemí světa (ne-li nevlivnější) a postupná cesta k přísnějším pravidlům a nesvobodě "nás divných/jiných", zvyšování významu hrubé síly a arogance nad tolerancí, spoluprací a demokracií, která je tam nabíledni, mě děsí. Zároveň vidím, že tahle tendence volit si silné vůdce, kteří mají jednoznačné názory na to, co je dobro a co zlo, a do jejichž škatulek "vyhovuje" se mnohý z nás nevejde, běží i Evropou a vlastně zbytkem světa. A tak si, možná až fatalisticky říkám, že lidstvo asi holt potřebuje nějakého nového celosvětového diktátora, který by napáchal spoustu zla ve jménu domnělého dobra a vlastní pravdy, aby nám potom došlo, že svoboda a rozmanitost jsou to nejcennější… Jen je to občas dřina a ne vždycky sedíš vedle voňavého souseda a ne se vším musíš souhlasit.

Nedávno jeden muž přirovnal mé srdce k mému bytu - spousta zbytečností, na pohled chaos, ale velmi vřelo, milo a veselo, není to pro každého, ale kdo se uvelebí, cítí se přijímaný, jen se musí smířit s nedostatkem místa a omezeným prostorem a s tím, že si někdy v tom množství může přijít přehlížený či zanedbatelný. Všechny kousky v mém bytě ale mají své místo a účel (ať už současný, minulý, nebo budoucí). Už jsem vám psala, jak Soudce, když ke mně poprvé přišel, chtěl všechny na mé narozeninové oslavě obdarovávat jednou zavařovačkou naplněnou nějakými drobnými předměty z mé domácnosti. Nedám! Všechny tu mají svoje místo. A tak i můj život a moje srdce jsou a věřím, že nadále budou moci být, zaneřáděným, ale útulným místem pro všechny, které mám ráda, které miluju, nebo které jen potkávám, pro všechny bláznivé i seriózní nápady, dobrodružství i lenošení… pro všechnu směs lásky, svobody, kreativity, nezodpovědnosti, ohleduplnosti i sobeckosti, kterou v sobě mám.

Kdo mě lapí?

Kdo mě zří?

Nejsem ničí,

chtěj mě všichni.

Kdo mě pozná?

Kdo mě má?

Nejsem zdejší,

jsem jen svá.

Nedostižná,

prchavá...

Blýskavá hvězdička,

co tančí ti po špičkách,

prstů i snů.

Do srdce vypálí díru,

tak silná

tolik zářivá.

Nesahej, spálíš se,

Pojď ke mně, ztratíš se...

Hvězdička blýskavá,

Bludička mámivá,

Ocasá kometa,

Blouznivá popleta.

Z jiného světa.