395. díl, Baru: Život v Bardo

Žiju v meziprostoru. Bardo je buddhistický termín, který označuje různé stavy mezi smrtí a novým zrozením v různých formách života. Tenhle mezistav je někde uvnitř mě.

Jsem vdova oplakávající nenarozeňátko vztahu, ve který věřila.

Jsem žena, která vyráží na rande s novým týpkem.

Jsem já. Sedící na bobku uvnitř sebe. Přemítající a rovnající si myšlenky.

Jak už to u vdovství bývá, všichni moji drazí si přejí, abych už to měla rychle za sebou. Abych se rozhodla, že Drahouš byl chlap, co si mě nezasloužil, a rychle byla zase veselá a plná energie. A aby se to utrpení už nikdy nevrátilo. Jenže tak jednoduchý to není. Něco uvnitř mě potřebuje plakat. Potřebuje vidět i to hezký. Potřebuje vědět, že to mělo smysl. I pro něj. Že naše láska nebyla jen projekt, který skončil, a teď je třeba rozpustit projektový tým. Že jsem nebyla jen jedna z řady a nebyla jen jeho omyl. Zákruta.

On můj omyl totiž nebyl. Byla to velká láska, která se nenarodila. Těhotenství, který se nedonosilo. A zůstala fantazie o tomhle dítěti, čím by se bývalo jednou mohlo stát. Jaký mělo potenciál … a tak ho oplakávám. Čím dál tišeji a nechci tím nikoho otravovat, ale truchlit musím. A někdy mě taky převálcuje vztek.

Viděla jsem šílený film. Substance. Strašlivý bizár. Nedoporučuju ani jako recesi.

Jenže když jsem vyšla z kina po tý kinematografický hrůze, co trvala dvě a půl hodiny vizuálního znásilnění, to první, co jsem si přála, bylo, abych mu o tom mohla říct. Zasmát se s ním. Pochopil by, jak strašlivý to bylo. V ten moment jsem byla najednou strašně opuštěná. Venku vlčí úplněk. Přála jsem si, aby tam byl a vzal mě do náručí. Smál se té hrůze se mnou. Řekl, že to byla píčovina. Tak jak to uměl říct jen on. Aby mě ochránil.

Jsem bez Tebe tak prázdná. Ta díra nejde zalepit. Bolí to moc, Drahoušku.

Kde jsme? Naše minulé My. Kde jsi? Strašně mi chybíš. Hajzle. Nechal jsi mě tady.

Nechám slzy kapat a jdu za mužem číslo dvě.

Když přijdu na návštěvu. Postaví jiný laskavý muž vodu na čaj, heřmánkový. Jenže skleněná nádoba praskne, horká voda se rozleje po zemi a pocáká mi nohy.

Málem se rozpláču. Studem, vztekem a bezmocí. Mám opařený nárt.

Už mi to dalo pokoj. A teď je to zase tady. Pocit, že už si nikdy s nikým nebudu rozumět takhle.

Ta bolest.

V cizím bytě.

Musí to odeznít.

Možná ještě randit nedokážu.

Vybaví se mi báseň, kterou před třiceti lety napsal jeden můj kamarád dívce, která ho opustila. Je tak krásná. Pubertální i nadčasová.

Dotkl jsem se lásky

Padl na kolena

Přesvědčen, že nikdy nezemřu

Dotkl jsem se lásky

Tvého srdce z ledu

Rozehřál ho jiným na pospas

Dotkl jsem se lásky

Žít s ní nedovedu

Tvého srdce zažehl mne mráz

Nechci být zmražená!

A pak? Pak někdo pustí opravdu krásnou hudbu. Podá mi nový šálek čaje a obejme mě. A za oknem zpívají ptáci a na krmítko chodí veverka. A tak si povídáme s tím Chalanem a něco ve mně se na chvilku zklidní. Je to tiché. A trochu podivné a zatím cizí. Ale jsem zvědavá.

Něco ve mně lochtá tu malou koketu a říká: No tak holka, život je tam venku. Je potřeba jít dál. A já se bojím. Nechci nikoho použít jako záplatu. Nevěřím vlastnímu úsudku a nevím, jestli dokážu být spravedlivá. Některé věci mě překvapují, ale rozhodla jsem se si zatím nedělat názor. Jen být. A tak to nechávám plynout a jsem šťastná, že zvědavost mě neopustila. Pomalu krok po kroku. Zvedám oči od země a rozhlížím se.

A pak je tu Bardo.

Můj vnitřní svět. Tak si to představuju. Prostor mezi smrtí a znovu narozením. Kým budu příště? Co mě tam venku čeká? A kdo jsem? Kdo jsem já?

Nejdříve jsem už honem honem chtěla být narozena, ale teď něco ve mně říká: Tady si sedni na zadek a seď. Počkej si. Poslouchej. Rozhlížej se. Čekej. Ten správný čas poznáš. Zrodíš se znovu z popela. Ale nepřiprav se o ten odpočinek tady. Nikomu nepatříš. Jen sobě.

V půlce ledna se mi zdál sen.

Zdálo se mi o regulérním konci světa, začal se zahřívat a pak přišla povodeň. Postupně jsem ty konce zažívala s různými skupinami cizích lidí. Několikrát jsem v tom snu zemřela spolu s různými rodinami, vždycky jsme bojovali, jak jsme mohli. Zajímavý bylo, že jsme v tom snu věděli, že přijde konec, že je to neodvratné, jenom jsme chtěli vydržet co nejdýl a důstojně.

Cvak realita.

Jedu teď do práce, musím tam mluvit se dvěma kluky ze základky.

Bratři.

Setkala jsem se s nimi už minulý týden, protože jejich rodiče byli v konfliktu.

A o víkendu, o víkendu se jejich táta zabil…

Jdu s nimi prožít konec světa.

A oni?

Oni jsou nesmírně stateční. Je potřeba se postarat o mámu, o účty, o fungování a naučit se na test z matiky…

Tady vidím, jak je moje hoře směšný.

Jak se mám vlastně dobře.

A vzpomenu si na Margitinu radu: Kdyby Tě to táhlo zpátky, vykoupej se ve svěcené vodě a udělej si to 3 x krucifixem. A musím se smát. Nevím tedy, jestli mám doma pořádnej krucifix, ale prozatím si dám glycerinovou masku na obličej, olejovou masku na vlasy a bělící gel na zuby.

Aneb, co by o mně nikdy žádný muž neměl vědět a nedej bože to vidět v reálu.

Všechno se to přeci děje samo. My ženy se již rodíme voňavé, pleť nám regeneruje zcela sama bez finančních nákladů, vlasy máme perleťové od přírody a zuby bílé jakbysmet. Svěcenou vodu a kucifix si nechám na později, ale nevylučuji.

Byli jste někdy v zastávce Bardo?

Jak dlouho to tam stojí?

Buddhisté říkají, že Bardo trvá 49 dní.

Je to smrt nebo jenom koma?

Příroda taky jenom spí. Není mrtvá. Jen stromy stáhly vodu do kořenů a zbavily se starého listí. Ale pod zemí číhají semínka a na větvích pupeny. Je ještě leden. Na všechno je moc brzy.

P.S. V kinech jsou i božský filmy. Třeba Parthenopé Paola Sorrentina. Nádherné, strhující, barevné, smutné, dojemné, silné, sexy a vzrušující a krásné ... a s mimořádným soundtrackem. Na to jděte!