396. díl, Margit: Bla-žena
Nevím, o čem psát. A nebo vím o čem, ale nevím jak. Nevím, jak do slov nacpat to, co prožívám, to, co cítím, co žiju. Cítím se blaženě. Blažená žena. Možná bych měla zase napsat nějakou báseň. A nebo vám to zazpívat. Nebo zatančit. Ale já to jen vydechuju, vyzařuju, užívám… Tak já to zkusím...
Dooblak
Nad střechy vašich domů,
nad vaše všednosti,
nahoru, nad větve stromů,
jak Ikarus za svými sny,
vznesu se doufajíc,
že lásky se dotknout smím,
vznesu se nedbajíc,
že milovat neumím.
Ztracena v oblacích,
najdu se v dojetí,
ztracena v objetí,
objevím tvoje rty.
I kdybych neměla
už nikdy objímat,
i kdybych uměla
se méně dojímat,
i kdybych umřela,
s tebou se propojím,
i kdybych nesměla,
s málem se spokojím.
Však bez tvojí lásky už nikam neletím.
Vyměnili jsme hory za hory. Hory vysoké, krkonošské, toho času zasněžené, kam jsme se chystali jet na pár dnů si zalyžovat a nadýchat se čerstvého vzduchu, byli jsme kvůlivá nepříjemné dceřině nemoci nuceni vyměnit za hory jídla a hory přátelských setkání a smíchu a stolních her. V konečném důsledku to byla možná ještě větší porce příjemného povyražení. Během soboty se u nás vystřídalo několik návštěv, všechny milé a milované. Všechny s námi podílely nějaké dobré jídlo a několik historek. Moje domácnost byla plná, jak to mám ráda. Plná dobrého jídla, plná hovoru a smíchu a laskavého popichování, plná zábavy a hlavně, hlavně plná lásky. Jak má ten zbyteček takový malý, myslím, že se nám ta všeobjímající láska a pohoda musela linout i z oken.
Byla u nás i Baru s dcerou. Naše skorodospělé děti. Pýcha až do stropu. Krásní, chytří, vzdělaní mladí lidé. Hráli jsme deskové hry, konverzovali anglicky, někdo kreslil, někdo projektoval, další vařil a všichni jsme se měli mile.
Myslím na Baru a její bardó. Jak dlouho tam asi bude. A co to pro ni znamená. A jak jí tam asi je… Moc bych jí přála, aby tam našla klid. A sebe. A to, co opravdu chce a potřebuje. Nepůsobí smutně nebo ztraceně. Dokonce se mi zdá, jako by byla nějak jasněji viditelnější než dřív, jako by se vyloupla. Rozumím tomu, že ještě potřebuje čas. A taky rozumím tomu, že je teď často tak hluboko sama v sobě, že ani nejlepší kamarádka a sestra tam za ní nemůže. Nejen proto, že si lítá v oblacích. Stýská si, že nemá, komu si postesknout, protože pro ni v tomhle stýskání nikdo nemá uši. Jenže tam, tam do bardó, za tebou stejně nikdo nemůže, moje milá, to je tak hluboko, že tam můžeš jen ty sama… tak abys věděla, že soucítím, posílám báseň…
Smutek
Jak ze švestek povidla
Lepí se všude
Samota mě pobídla,
Co teď se mnou bude?
Bez tebe
Bez dechu
Bez sebe
Bez vzdechů,
Co do noci vydávají
Milující se duše.
Na dně srdce mi zbývají
Dvě vzpomínky krásné
O lásce zpívají…
Než odejdeš, zhasneš.
A já potmě schoulená
Vyškrabuju slzy
Objímám ramena
Je na úlevu brzy…
Smutek mě zaplavil
Drahoušku chybíš mi, nemysli,
Každá z té stovky chvil
Skáče teď zpátky do mysli,
Neodcházej, prosím,
A nebo hned se ztrať,
Jak na okvětní plátky kapky rosy
Mou celistvost zas mi vrať.
A vem si s sebou všechny vzpomínky
Stejně mě v mysli bolí
Jak v trávě drobné kamínky
A nebo ty větší v poli.
Ne! Nechoď
Chci tě navždy mít
V srdci i v duši vepsaného.
Za smutek stojí mi to,
Drahoušku,
Nejdražší hajzle srdce mého…
Včera byly Hromnice. Keltský svátek Imbloc. Slavnost bahnění ovcí a zelené bohyně Brigity. Symbolický začátek jara. Hluboko, hluboko v zemi začala klíčit semínka, z nichž vyrostou nové rostliny, co přinesou plody budoucího léta. Mně už moje rostlinka krásně roste. Musím se o ni starat, aby ji neofoukl vítr, nebo nesežehnul mráz. Baru zatím zvědavě pokukuje v temnotách a kouká, co kde kolem ní klíčí a roste. A co vy? Cítíte už jaro ve vzduchu? A klíčí ve vás nebo vedle vás něco, co může přinést životadárné plody?