462. díl, Margit: Baraba, Beltain, beruto!

Prošli jsme Beltainem, Prvním májem i úplňkem. Bylo to veliké, bylo to silné. Je to silné. Posledního dubna jsme byli s milým u nás kousek za domem na louce u třech Bohyní a pletli věnce na májku s pár dalšími nadšenci. Chodila jsem bosa, jako na té louce aspoň chvilku chodím vždy, když to jen trochu jde. Následovalo povídání o bylinkách, které jsou ochranné (ty s trny) a které magické (ty co zvyšují libido), pak průchod očišťující ohňovou branou a pálení toho, co už ve svém životě nechceme, pití měsíční vody a pampeliškového kafe a opékání špekáčků. Komorní, milé a přiměřeně ezo.

První máj v Jizerkách - rozhledna Černá studnice z počátku dvacátého století a úchvatný výhled na všechny světové strany. Skorotáta tam prý chodíval s partou každé nedělní odpoledne pěšky z Jablonce na odpolední tancovačky zvané čaje. My tam vyjeli na lenocha autem. Vyběhli (no, teda vysupěli) jsme schody na věž, pokochali se, vyfotili pár selfíček a dole v restauraci si dali halušky s brynzou a buřty na pivu. Jen jsme se pak prošli po okolí. Odpoledne jsme pak na zahradě půjčeného baráku vychrupli nahatí, nasávali do těl sluneční paprsky, a pak se radostně pomilovali. Následující podvečerní procházka ke Kamenici s ledovou koupelí v hluboké tůni divoké říčky, byla fantastická. Okolo lesní bytosti - kamenný troll s březnovým cigárkem v hubě, lišejníkové domečky, co zakrývají kouř z komínků, vodník, co zestromovatěl, vodní žínky míhající se ve světýlkách nad hladinou… A další den vodopády, kouzelná rokle s Pekelnou skálou a Pekelnou tůní pod Pekelným vodopádem, a taky protržená přehrada a nářek desítek mrtvých, který je dodnes slyšet, když se trochu ztišíte. A lesy, mech a vůně jehličí.

V neděli poprvé letos na vodě! Bojím se, že rameno bude stávkovat, ale tak moc chci! V noci se mi zdá, že můžu ramenem bezbolestně hýbat po libosti. Další otočení na bok mě vyvádí z omylu, rameno dostanu jen do určitých pozic a jinak bolí. Zkouším si pádlování nasucho, bez zátěže se zdá, že to půjde. Musí to jít. Léto bez courání na vodě si nechci představovat. A tak se tvářím hrdinně a přesvědčuju BBho, abychom vyrazili k jezeru. Dávám po zimě dohromady části paddlů, chybí mi jedna hlavní ploutev - sakra, podle té mi exmanžel tisknul říční ploutvičku, úplně ji vidím před očima, někam jsem ji dala, neměla jsem čas ji uklidit, sakra, sakra, sakra, kde ten kus plastu může být, vracím se ze sklepa, prohledávám byt, auto, nikde není… nedá se nic dělat, tenhle paddle bude holt jen s krátkou říční ploutvičkou - nezapomenout elektrickou pumpu, nepromokavý vak, lahve na vodu, opalovací krém - aha, já nemám doma několik lahviček opalováku? kam všechny zmizely? nacházím jen několik skoroprázdných cestovních pidibalení a funglnový superdrahý opalovací krém na obličej od bráchy… no, něco na sebe napatlám, něco půjčí BB, snad se moc nespálím…. A pak už Baraba! Baraba není zaříkadlo, ale soustava bývalých pískoven, zatopených teď vodou, obydlených rybami, kachnami, labutěmi, volavkami a rybáři. A možná je to i zaříkadlo, které tě přenese do jiné dimenze. Člověk může proplouvat z jezera na jezero a objevovat skrytá zákoutí, řasami porostlé dno, a jinde zas čistou hlubokou vodu, v níž si můžeš zaplavat, pidiostrůvek s jediným stromkem a kachní rodinkou, a o kousek dál velký zalesněný ostrov, ze kterého se každou chvíli vznese nějaký opeřenec, mrtvé kmeny trčící z vody, na nichž se opalují ptáci, vlaštovku, co si hraje v proudu vzduchu a létá ve spirálách a vytáčí akrobatické smyčky... příjemně chladná voda pableskující slunečními paprsky, voda, voda, voda, slunce a nad hlavou nekonečné mraky… Draci, co mezi sebou bojují, hlava klisny s hříbětem, krab na lopatkách, co se modlí, aby ho nesežrali, víly a andělé… Vážky a šplouchání vyskakujících ryb, hovory rybářů převážně v ukrajinštině, tulící se milenci a zákaz zastavení v celé oblasti. Zákaz zastavení?! To tu minule nebylo! Další sakra. Riskneme to a doufáme, že nás ani neodtáhnou, ani nepokutují. Těch aut tady parkuje spousta, dáváme tedy na zákon stáda, zákon většiny. Aspoň pro tuto chvíli a pro otázku parkování u vody.

A později ještě grilování u kamarádů na terase jejich nového domu, zvědavé kontaktní putovní slintající mimino, co se z něj klube človíček, jídlo a povídání a seznamování se sousedy a jejich veselým psíkem. Vzpomínám na dětství a naše psy. Koupání v rybníce, toulání po lesích, civění z koruny stromu. BB říká, že jsem dítě přírody. Divoženka. Jsem. Potřebuju kontakt s přírodou na holou kůži. Jinak usychám.

Chystám se zas na holotropní dýchání. Tentokrát nemám pocit, že bych potřebovala něco léčit. Nadělila jsem si to jako jeden s dílků svého přechodu do svého druhého půlstoletí. Chci si zalítat a napojit se na Všehomír a nějak se hezky vyladit na stárnutí, jako součást Vesmíru. V rámci přípravy nejím maso, nepiju alkohol, nemám sex (to teda jen pár dnů, to bych dýl nevydržela, obzvlášť, když je BB tady - i tak je to dost challange!!!), ani neužívám jiné drogy, propojuju se s přírodou a sebou samotnou. Prošla jsem úplňkovým zvukoladěním od Samiery a viděla se jako šamanka ve stanu u sibiřského jezera. Hodně odpočívám a hodně se řídím tím, co chci a nechci. Možná i proto mi chodí myšlenky, představy, obrazy... jako tenhle:

Cesta k ženě, aneb jak funguje ženská sexualita - představte si vysoký kopec, horu, kam vedou dvě cesty, jedna je rovná, pevná, vede přímo vzhůru k hradu na vrcholu, druhá se motá po svazích hory… statečný dychtivý rytíř se vztyčeným kopím vezme ztečí hradní bránu, žene koně tryskem vzhůru do kopce nejkratší možnou cestou, neboť tak se mu to zdá nejefektivnější, tak přece vypadá chrabré dobývání, co plýtvat silami na obcházení hory… a když uštvaný dorazí (snad ještě stále se vztyčeným kopím) k hradní bráně, je zamčeno - uvnitř jsou tak překvapení jeho příjezdem, že se ještě radí, jestli je to útok, nebo návštěva, otevřít může nejvýš špehýrku… Oproti tomu rozvážný muž, poutník, si volí cestu delší. Klikatou, přes zdánlivě nezajímavé končiny. Prozkoumá tak ale horu celou, pěkně za všech stran a úhlů. Svou hůl nevystavuje na odiv, ale účelně ji využívá k podpírání, či obraně, když je třeba. Tu objeví drobné kvítky v trávě, dravčí hnízdo, nebo krásně tvarovanou borovici… užívá si cestu, hladí krajinu svýma nohama, rukama, očima, nežene se do cíle… a pokaždé, když obejde horu jednou dokola, odemkne se nahoře na vratech jeden zámek… místní vědí, že se pomaloučku blíží dobrý člověk, návštěva, kterou chcete pustit dovnitř, dál, do hloubi hradu… chystají se na něj, na přivítání… a pak mohou společně oslavit setkání, splynutí…

Baraba, Beltain, beru to! To beru! Tohle všechno (až na tu sexuální abstinenci) beru, to se mi líbí, to chci!

Jak jste na tom začátkem letošního května vy?