463. díl, Baru: Kým jsem se to stala?

11.05.2026

Sedím na balkoně a užívám si chvíli, kdy prostě není nic. Jen klid. Taková krása. Ta chvíle klidu. Protože po většinu času jsem poslední dobou neklidná. Furt mě něco zneklidňuje, bolí, rozvibrovává. A obtížně se to vypíná. Pozoruju to. Nechci s tím bojovat. Nechci to přeprat. Chci zjistit, kým se to stávám. Za poslední 4 roky jsem se stala někým jiným. Sebou, ale přitom jinou verzí sebe sama. A teď se asi potřebuju nějak zastavit. Kecnout si na zadek a zpracovat to. Kým jsem se to stala. Jakou ženou. Ženou, co žije sama. Ženou, co pěstuje kytky. Ženou, jejíž tělo se ozývá nečekanými způsoby. Ženou, která se svou dcerou netráví každodennost, ale může mít skvělé ostrůvky víkendů. Ženou, která pohřbila jedno manželství a možná ho dost neoplakala. Ten stav, kdy máte pocit, že někam a k někomu patříte. Jasně, že je to iluze. Jen slib. Slovo. A víme, co lidé někdy dělají se slovy … ale stejně. To už se nikdy nezopakuje. Už nikdy nebudu žít se svou rodinou v celku. Nestalo se mi to náhodou. Bylo to moje rozhodnutí. Ale jako bych to dostatečně nestrávila. Zastavuju se. Tělo mě zastavuje.

Jsem ženou, které momentálně žije ve vztahu s mužem, který nabízí úplně jiné kvality. Tekutost, proměnlivost, nejistotu, intenzitu, radostnost, smutek, humor, hloubku, bolest, souznění, inspiraci, otevřenost … je to úplně jiné. Stojím v tom hodně sama. Tady nikoho za zády nemám. Jen sebe samu. Samu sebe ve své živosti, odvaze, strachu, samostatnosti, úzkosti, syrovosti … ale jsem to já. Já jsem teď víc já. Není to bezbolestné. Někdy bych se ráda někam schovala, chtěla bych, aby to na chvíli vzal někdo za mne, ale nikdo takový tu není. Je to můj život.

A tak čtu. Píšu. Pracuju. Pěstuju kytky a krmím kočku.

Potkávám se s přáteli. A snažím se být užitečná.

Kámoška Lujza se rozvádí.

Prostě to s mužem taky neustáli. Vlastně žádný velký drama, jen totální opotřebení materiálu a vybydlení vztahu. Je to pro ni těžký. Našla si suterénní garsonku v domě na Ladronce. Žiju s ní ty fáze nadšení, zařizování, zoufalství, opuštěnosti, hrdinství, sběru užitečných předmětů od kontajnerů, vzteku, lásky, bolesti, montování nábytku, komických historek, bezmoci, naděje, síly. A myslím v tom i na sebe. Jak jsem tím procházela já před třemi lety.

A vybavuji si jeden konkrétní moment svého života. Jela jsem na konferenci na Vysočině.

Zítra na den přesně před čtyřmi lety.

Bylo krásně.

Zastavila jsem auto u jedné kapličky.

Prostě jsem musela.

Vystoupila jsem z auta. Stála jsem tam a říkala Bohu: Tak tady mě máš. Iracionální úkon, které občas prostě musím udělat. (Páč mě to posedne :-)))

Ale vážně. Byl to podivný moment. Dneska vím, že to byla zásadní křižovatka.

Nevím, co leželo na cestě, kterou jsem se nevydala.

Někdy se do toho okamžiku v myšlenkách vracím a ptám se sebe sama: Baru, kdybys věděla, co všechno se stane, otočila bys to auto a jela domů?

Mohla jsem možná něco zachránit.

A možná taky ne.

Určitě jsem mohla zachránit život jednomu klukovi od nás ze školy, který pár dní po tom spáchal sebevraždu. Chystal se na to dlouho, aniž někdo tušil. To bych bývala udělala ráda.

A mohla jsem zachránit nějakou jinou verzi svého života. Mohla jsem zachránit své manželství? Nevím. Mohla mít moje dcera život snazší? Nevím… a já? Nevím…

Jak je mi tělesně blbě, zkouším osvědčené tipy. Prostě fígle, co znám, protože už někdy fungovaly. První je pohyb. Bolí mě různé části těla, neptejte se proč, nevím to já ani doktoři, se kterýma jsem mluvila. Ale když se hejbu, je to lepší. Takže se v posledních dnech posílám na vycházky a po ránu se zase pokouším běhat. Je to srandovní. Po všech těch závodech je tohle šnečí pokus o obkroužení obory. Většinou po ránu. Jak se tak ploužím, mám dost času pozoroval lidi.

Skupiny pejskařů i zajímavé solitery.

Po cestě potkávám jednu paní s francouzskými holemi. Tak 70 minimálně, sportovní větrovka a jde … prostě jde. Usměje se a popřejeme si dobrý ráno. Říkám si, jak děsný to musí být, ale jde. A když jde ona, jdu i já.

Pak ranní žena. Ranní ženu vídám v oboře, co tu bydlím. Tedy skoro 20 let. Má tělo modelky, je vysoká a šlachovitá a vždycky tam je. Buď má podobné časové rytmy jako já nebo je v té oboře furt. Má sportovní kraťasy, triko a podkolenky a v zadní části obory běhá rovinky a pak nějaký ten okruh. Nekouká napravo nalevo. Je někde uvnitř sebe. Nevím, jestli si pamatuje ona mne. Něco mi říká, že tahle ženská má několik dětí a běh bytostně potřebuje. A nebo je to místní přízrak.

A pak jsou v oboře ti mladí. Holky ve funkčních úborech, nejlépe ještě se zátěžovou vestou. Aby se jim neběželo tak snadno. Tvrdý trénink, pružný tělo, celý život před sebou … dneska je pro mě nepochopitelný, že si to někdo dělá uměle těžší.

A já jsem někde mezi tím. Ani mladá, ani vysloužilá modelka ani o francouzských holích.

Měla jsem s dcerou moc hezký 4 dny.

Užili jsme se. Zrovna studuje nemoci varlat. Neptejte se. Prostě miluje biologii a chemii a studuje si ve svých 15 letech medicínu po vlastní ose. A k tomu kouká na seriál o ponících (btw. s mnohem hlubším obsahem než se zdá). Spolu pak sledujeme seriál Zavolejte porodní sestřičky. Spoustu let. Spoustu sezón. Je to naše tradice. Poslední série už jsou jen v angličtině. Pro ni pohoda, já se snažím držet krok. A tenhle víkend jsme jely 15. sérii a obě začaly tušit, že se blíží konec. Seriál sleduje porodní sestry v Nonnatově domě v Londýnském Poplaru od konce války do konce sedmdesátých let. Příběhem provází stará jeptiška. Začalo být jasný, že umře. V příběhu se začali objevovat lidi z minulosti. My znalci už věděli, co to znamená. Viděli jsme s nimi stovky porodů. A pak Monika Joan fakt umře. A celý příběh skončí. Plakaly jsme obě. Byla to hrozně hezká smrt. Ve stáří, s blízkými, opatřena svátostmi… a pak jsme si povídali o vítání a loučení. Jak je důležitý se umět loučit. A vítat. A loučit. A vítat. A já si uvědomuju, jak je potřeba nechat věci doplynout. Že rychlá střídání mi nedělají dobře. O podnětech různých reelů na sítích ani nemluvě. Jakoby si člověk nic neužil a nevychutnal.

A taky jsem spolu podnikly jednu cestu vlakem. Courákama do Drážďan. Vzešlo to z nouze, protože jsem nechtěla dlouho řídit. Ale bylo to fantastický.

Potkaly jsme různý lidi a skupinky. Posuny času ve vlaku už nás nepřekvapily. Tentokrát jen hodina, zřejmě nepřeřízený letní čas na monitoru ve vagónu … ale připomnělo mi to naší poslední vlakocestu o Vánocích, kdy vagón ukazoval o 20 let méně …. V Drážďanech vochodíme Neustadt, objevíme obří blešák, shopujeme, jíme a posedáváme a pijeme kafe .

Jízda zpět vlakem z Drážďan je pohodová, vlak se jmenuje Letní střela …. Jeden přestup v Ústí …. A právě tam se to zkomplikovalo … Letní střelu vystřídal rychlík Krušnohor (Most - Chomutov - Jirkov - Ústí - Praha). Ve vlaku zní zvuky z cizích telefonů, proud oplzlých vtipů z jednoho, vietnamské songy z dětských her z druhého, z dálky Bob a Bobek (program českých drah pro děti) a vedle nás dva vožralý chlapy rozebírají, proč se nebijou děti a důchodci, a pak propadnou romantické náladě a do toho všeho začnou pouštět nahlas americký cajdáky.

Zjistíme, že jedeme na černo (ale to se tu nesmí říkat nahlas, bacha ) … náš tarif neplatí, protože z vlaku nelze vystoupit v zastávce, co je na lístku. Takže jedeme do zastávky, kde to nestaví, na tarif co neplatí, máme rezervaci na místa, kde nesedíme …. Máme spoustu lístků, ale v nevhodné kombinaci … štíplístková to nechá být …. Takže normálně dojedeme na Hlavák, ale systém nepochopíme. Inu České dráhy wunschen ihned eine angenehme reise….


A poučení?

Prostě někdy jedete vlakem, který nestaví tam, co jste si mysleli, rezervace je vám k prdu, tarif někdo změnil podle pravidel, co nikdo normální nepochopí … ale furt je možný se dívat z okýnka a časem někde vystoupíte… a Bob a Bobek je nesmrtelnej.


Máte v životě momenty, kdy jste stáli na křižovatce?

Kdy jste mohli udělat něco jinak a život by pak nabral jiný směr?

A chtěli byste se do některého takového momentu vrátit?

A jeli jste někdy na černo? Nebo na šedo?

Share