464. díl, Margit: Hollow-trip

Den nula

Za oknem blýská a burácí první předletní bouřka a já popíjím růžový čaj a snažím se zachytit do slov, co jsem dneska zažila. Moje třetí holotropní dýchání. V úvodním kolečku říkám, že je tohle dýchání jedním z mnoha mých přechodových rituálů k hezkému vlídnému stárnutí. Jedním z dárků k padesátinám. A že jsem si tentokrát přišla užít propojení s Vesmírem a zalítat si. Vytahuju si kartu ženy s ptačí hlavou, velká nahá prsa a kulaté břicho pomalované spirálou, hlava člunozobce míří vzhůru. Bohyně. Raduju se a očekávám let a propojení s Vyšší mocí.

Začíná hrát hudba a já si jako vždy nejsem jistá, jestli dýchám správně. Po pár chvílích mi mravenčí kolem úst, blíží se to… ale za chvíli už mám zas pocit, že se nic neděje, jen moje pánev se rytmicky hýbe do rytmu hudby. Přidává se zbytek těla, přicházejí terapeuti-průvodci a dotýkají se mě, jeden mě drží za ruce, chytám se ho pevně, moje dlaně mačkají ty jeho, jsem ráda, že je to muž, má silné ruce, nebojím se stisknout… někdo mi tlačí na kolena a já se choulím do klubíčka a křičím a cítím, jak se moje tělo dere zadečkem ven, rodím se, křičím, potím se, tlačím, křičím a naříkám… rodím se a rodím… a pak odpočívám zabalená do deky, a když se mě přijde Michal zeptat, jak se cítím, chytím ho za ruku, schoulím se mu do náruče a rozpláču se… až pak můžu spočinout. Někdo kolem mého těla čistí prostor šalvějí.

Tentokrát se ale chci vydat ještě dál, a tak po chvíli znovu intenzivně dýchám. Vede mě to vzhůru, vstávám, tranzově rytmicky se pohybuju, jako bych si pumpovala vzduch pod křídla… jako bych cválala na rychlém divokém koni prérií, jeho kopyta duní do rytmického cinkání tureckých zvonkových nástrojů… nespoutaná… a zas dýchám, pumpuju si vzduch pod křídla, letím na drakovi… a pak se sama stávám dračicí, plachtím nad hornatou krajinou… a zas pumpuju vzduch, a dýchám, a zase letím… je to krása… letím!

Stávám se hadem, plazím se pod zemí, hlína mě hladí na těle a já se vlním v podzemí…

A potom čaruju. Zpívám do hudby a můj hlas se nese místností, do hloubek i do výšek, vibruje vzduchem a já cítím, že pomáhá nějaké ženě s jejím procesem, asi taky rodí a já propojuju svým hlasem a svými pohyby zemi a nebe, cítím, jak energie proudí v obrovském válci shora dolů a zdola nahoru… vše je, jak má být, co je nahoře, je i dole, v jednotě, síle, pluju a tančím v tom proudu energie, zvuku, rytmu…

Znovu mě to vede k intenzivnímu dodýchávání. Klesám na kolena, chci si odpočinout, ale něco se děje, něco se děje s mým křížem. Cítím na něm ruce, jemný dotek, zesiluje, někdo mě drží za ramena a já se vlním v zádech, něco ze mě vychází… křičím, povzbuzují mě, zvracím, dostávám kapesníky a igelitový pytlík, pojď, ať to jde všechno ven, dávím, několikrát, ještě že jsem podle instrukcí ráno nic nejedla. Jde toho ven hodně, netuším co, ale je to hnus…

A pak už jen vyčerpaně ležím, obkládají mě polštáři a já usínám. Už o další výlety nestojím, mám strach, že by to bylo zas někam hluboko, do nějakých těžkostí a bolestí… ve spánku si uvědomuju, že mám hlad… chvílemi se vynořuju, chvílemi hluboce spím…

A pak se mě Michal ptá, jak se cítím a já cítím bolest, tlak na hrudi a na břiše a žádám o práci s tělem, pomocníci se mě dotýkají a moje tělo se znovu vlní a jakoby zvrací, ještě něco odchází, ale už je to mělké, jemné… A pak už vážně jen odpočívám…

Na závěr si všichni kreslíme mandaly. Moje je fialová spirála se čtyřmi šipkami ven z kruhu - všechno, co bylo potřeba, odešlo pryč… v prostoru mezi čárami spirály se vlní barvy - červená, oranžová, hnědá, zelená, modrá, růžová, zlatá… A když se pak v závěrečném kole dívám na svou původní kartu, má Ptačí žena na břiše úplně stejnou spirálu… a na hrudi, tam, kde mě bolelo, má nějaký klikyhák - toho jsem si předtím nevšimla… a nebo tam předtím nebyl???

A před sdílením v kruhu dostáváme chléb s máslem a se solí, jablíčka, rozinky a čokoládu, první jídlo dnešního dne, chutná tak lahodně a kotví v realitě.

Jsem ohromně unavená, prospím cestu tramvají domů i další hodinu ve své posteli, dvakrát se najím, projdu se k Bohyním… nohama pohladím zmoklou trávu… nakrmím kočku, dočtu knížku a napíšu si tyhle poznámky. Bouřka, která se za mnou hnala na procházce, se konečně spouští a bičuje moje okna deštěm. Slyším hromy a vidím blesky a proudy deště stékající po skle. Vypadá skoro jako letní bouřka horkého dne. Říkám si, co všechno asi odplavuje…

Moje lůžko hlídá spící kočka, BB mě na dálku objímá, odkládám notebook, zavírám oči a jdu v tom bouřkově čistém vzduchu spát.

Den první

Spím deset hodin, jen v jednu chvíli v polospánku nakrmím kočku. Stejně jsem unavená. Utahaná. Totálně zpomalená, ruce a nohy jak z olova, mysl zpomalená. Napsat zprávu a použít při tom správná písmenka je nadlidský úkol. Ohřát jídlo si dávám do trouby, místo do mikrovlnky. Bloudím po bytě a hledám věci na místech, kde nikdy nebyly. Serialita činností je těžší než studium jaderné fyziky. Bolí mě v kříži, sotva se zvednu. Snažím se soustředit na ty nejdůležitější maily a papíry, které je potřeba vyřídit dnes. Ranní rutina mi zabere celé dopoledne. Na oběd jedu za Martinkou, samozřejmě pozdě, čas jako by mi prokluzoval mezi prsty. V restauraci sedíme obě jak po vyložení vagónu uhlí. Po chvíli spolužití ta obří únava trochu polevuje, povídáme, jíme, dokonce i něco málo plánujeme a pak se stavíme koupit si něco na sebe - zcela atypicky mě láká zelená… Odpoledne jdu doma ale stejně spát. Aspoň na hoďku…. Podvečerní online s klientem plyne překvapivě snadno. Mluví o terapii ketaminem, kterou podstupuje, a mě je jeho sdílení blízké. Napůl ještě v rozšířené stavu vědomí jsou mi jeho zkušenosti srozumitelné a dovedu s ním snadno reflektovat, co se mu vlastně v jeho procesech děje… Call s Baru a sdílení divné zkušenosti rychlého odmítnutí hned druhý den po první supervizi. Jako když vás někdo pozve dál, a pak dveře přibouchne před nosem uprostřed pozdravu…. "Tys neudělala nic špatně, bylo to prostě v poli," přesvědčuje mě Baru a já jí věřím, i když to odmítnutí je bolestivě nepříjemné. Je to ale jen povrchové škrábnutí… Jsem unavená, smutná a jaksi zklamaná. Uvědomuju si, že jsem se těšila na lehkost a povznášející zážitek, a přitom mi dýchání přineslo takové těžké zkušenosti. Když to říkám, začíná se mi pomalu ulevovat. Jako by mezi tou tíhou prosvítala naděje, že šlo o léčení, které jsem si musela odmakat, ale které odplavilo kus nějaké těžké životní zkušenosti… a že teď, teď jsem ke světlu blíž… Jen jsem to nečekala. Žila jsem v iluzi, že už mám všechno těžké pořešené. Pche! Jaká pýcha!

Přivážím si děti. Jejich přítomnost znamená víc dohadů a konfliktů a bručení, ale i chvilková milá sdílení a hezký pocit blízkosti.

Chtěla bych dneska chvíli malovat, ale nevím, jestli budu mít sílu. Den utekl jak užovka v trávě. Potřebuju si umýt vlasy, jsou od včera zacuchané a zapocené. Včera nebyla energie…

Den druhý

Uklízím. V pomalém tempu, ale nezvykle důkladně. Ráno jsem si konečně umyla vlasy a oholila podpaží. Rozčesat ten zacuchanec byla práce na půl hodiny. Vyhodím pár věcí (ne moc, zavařovačky nad skříňkami v kuchyni zůstávají), utřu prach i na místech, kde na to obvykle kašlu, vyluxuju skrytá zákoutí a dokonce porovnám věci dětem v pokoji (doufám, že se zas nebudou vztekat, že jsem jim zkazila systém). V pauzách ležím a čtu. Vůbec se mi nechce ven, i když je celkem hezky - střídají se dešťové mraky se sluníčkem a vzduch voní jarem a svěžestí. Jen po večeři, když mi na balkón svítí slunce nejvíc, natáhnu síť a válím se v podvečerních paprscích. A čtu. Příběhy komisaře Ratha a předválečného Berlína až příliš naléhavě připomínají dnešní situace postupného rozpínání nacionálních režimů, které nepřipouští diskuzi.

Děti mají svůj program, většinu dne jsem sama, jen odpoledne se tu povaluje věčně nabručený syn.

Den třetí

Ráno tahám syna z postele, zaspal a na ranní odchod na zápas má pár minut. S tím, že večer přišel pozdě, to prý nesouvisí. Pche! Včera pozdě večer se dozvěděl, že mají na zápas mít nějaké slušné oblečení, nejlépe oblek, protože je to play-off. Ohrnuje nos nad tím, co má u mě, u táty má lepší, tam to ale nestíhá. Ach jo. Jedu podepsat nějaké další papíry k hypotéce, je toho hrozně moc, trochu se v tom ztrácím, doufám, že všechno poběží hladce, ale nezúzkostňuje mě to, prostě to bude, jak má, věřím tomu, že tenhle byt mám mít, už od první chvíle, kdy jsem se o něm dozvěděla.

A v dalších dnech…

Den matek a nějaký ten quality time s dětma, ukecání na galerii a uplacení obědem, ale fakt super dárek pro maminku, korunovaný procházkou a povídáním a makronkou a dobrým kafem s dcerou…

A pak jsem druhej den ráno našla na balkóně rozmočenou mrtvou myš. Z břicha jí lezli tlustý bílí červi. Brrrrr.

V noci se mi zdá o nedonošených dvojčatech. Jedno z nich nosím v šátku na těle a mám strach, že když ho odložím, umře podchlazením. To druhý nosí nějaká moje blízká kamarádka. Mám dojem, že jsou to její dvojčata. A má ještě jedny starší dvojčata. A ještě jedno dítě, myslím kluka. Ale ty děti nějak zároveň patří ke mně. Říkám si, kam se vejdem v takovým počtu. Procházíme místnosti a vymýšlíme, jak se ubytujeme, jak budeme bydlet…

"Já jsem totální blondýna! Koukám na předpověď, že má pršet - tak jsem si vzala voděodolnou řasenku. A víš co jsem si nevzala? Deštník! Fakt blondýna…"

"Všichni moji ex začínali na F - Felix, Filip, František, Fabián…." … "Moje ex zase na B - Beata, Broňa, Berenika… A teď Barbora!" … "Tak to jsem dál. Navíc už jsem u H - Hubert!"

U nás v domě zdá se trénují na blackout. V pondělí netekla voda (zrovna, když jsem se chystala umýt dvoudenní hromadu špinavého nádobí). A dneska vypnuli proud. U sousedů začal houkat alarm a já si říkala, jestli to, že jsem v klidu a přesvědčuju se, že jsem to přece četla někde na nástěnce, že se to má dít, a nebo je to poplach a já bych se měla přestat motat po bytě v pyžamu a okamžitě bych se měla obléct, popadnout důležité věci a co nejrychleji vypadnout někam do bezpečí. V hlavě si rychle sumíruju, co je důležité pro přežití, ale pak nad tím mávnu rukou a pokračuju v běžném ranním rytmu za neběžného houkání alarmu.

A zase jiný den se mi zdá eroticko-milostný sen o klukovi, co mě přitahuje, procházíme spolu spletitou budovu plnou lidí, nějaký úřad, nemocnici, nebo hotel, nebo něco mezi tím, mazlíme se, fascinovaně ho hladím a uvědomuju si, že jeho tvář vypadá jako tvář šimpanze, má dlouhý spodní pysk a jako by měl kolem obličeje vymodelovanou takovou pevnou řasu, přitahuje mě, hladím ho, jsem jím úplně uhranutá, má chlupatou kůži a vyholené podpaží, vlastně spíš skalpované podpaží, ještě vidím krvavé kousky, jak si chlupy v podpaží uřezal, uvědomuju si, že vypadá jako opičák, ale stejně ho chci, pomalu, fascinovaně ho hladím po těle, rozplývá se pod mými doteky…

Slavíme s mámou její narozeniny, moc jí to sluší, i když je hrozně nervózní, užíváme si dobré jídlo, barevné květiny a sebe navzájem. Dcera švitoří, syn rozvážně mlčí, bratr oslňuje milý přitakává. Pes civí přes sklo restaurace na majestátní skvrnitou dogu. Obsluze všech dlouho trvá, ale jsou milí, ochotní a jídlo chutná báječně.

Dneska

Toulání s milým skalním městem na severu Čech. Byli jsme podpořit synův tým v play-off, bohužel neúspěšně, asi jsme málo řvali. Teď se touláme pískovcovými Tiskými stěnami, v místech, kde kdysi bývalo moře. Vzpomínám na jiný výlet do Českosaského Švýcarska, s jiným mužem, v jiné době. Myslím na toho jiného muže a posílám mu myšlenky a a něžné vzpomínky, doufám, že se má dobře. Užívám si s BBm a raduju se, že se mu u nás líbí. Rozplývá se nad krásami Čech a společně se smějeme, jak tu máme skoro všechno, akorát všecko děsně maličký, rozhodně v porovnání s Amerikou, ale všechno moc moc krásný, obzvlášť teď na jaře malebný, barevný, šťavnatý, k sežrání. Modlím se, ať mě z toho všeho nebolí koleno, kyčle ani záda, kochám se skalními variacemi, výhledy, rozličnými odstíny zelené, plnými doušky vdechuju čerstvý vzduch a jaro a lásku a jsem ráda na světě.

Letošní holotropní dýchání mě nečekaně rozložilo. Nejdřív jsem si připadala zrazená. Dopřála jsem si dárek a těšila jsem se, jak si ho užiju. Pyšně jsem si říkala, že už mám všechny sr@čky vyřešený, žiju v souladu sama se sebou… co mě v životě štvalo, jsem vyřešila a pustila… Zen, zen, zen! A ono houby s octem - a rovnou mě to vrhlo do nejhloub uloženýho životního shitu, do tý bolesti a hrůzy a strachu a bolesti, do tý dřiny prodrat se ven, prdelí napřed, opuštěná, vystrašená, vyděšená, sama samotinká… Přišlo mi to děsně nespravedlivý - proč si tím musím procházet znovu? To není fér! To jsem si neobjednala! To už jsem si přece prošla minule! To už je vyřešený…. Ale kdepak, děvenko, vyřešený není nic. Co se stalo, nejde odestát, máš to v tělesný paměti zapsaný jak v drážkách gramofonový desky, a když si chceš zahrát tenhle rockenroll, musíš začít pěkně od začátku, od ouvertury, pěkně zadečkem napřed a šup tou černou dírou prodrat se ven, trochu si zaplakat a zahulákat, trochu si máknout, a až pak si můžeš zalítat! A to blití? To není žádnej panishment, to není trest za nějaký tvoje nesprávně žitý vzorce, to je prostě očista! To je způsob, jak se zbavit hnusů, co se prostě tak v životě časem nashromážděn, to i takovej Dalajláma si určitě musí čas od času odplivnout nějakej ten světový hnusíček…. Tak konec fňukání nad nespravedlností a uznej, že to byla jízda! Od porodu, přes lítání, od podzemí po oblaka, od hnusů po blaženost. Jo! Až se to uleží, myslím, že půjdu zas.