465.díl, Baru: Síla

Ráno vstane. Je středa, pět třicet. Její tělo je zbitý. Bolesti nártů nohou i rukou. Unavené paže. Bolest v bedrech. Zatuhlý krk. Ví bůh, jestli je to ten věk. Nebo nějaké podivná nemoc, co ji otravuje tělo. Paralyzuje ji to. On řekne: Nevstávej. Ona: Uvařím ti alespoň kafe a pak si ještě lehnu. Mají spolu tak málo času. Vstává s ním. Aby mu udělala kávu a občas mu vnutila sváču. A doprovodila ho ke dveřím. Měla ráda ten rituál, kdy se rozloučí, obejmou, políbí a on pak vyrazí. Zaváže si tkaničky tím svým neobvyklým trochu neobratným a přesto roztomilým způsobem. Vyjde ze dveří na schodiště, ona se nakloní ze dveří, tak jak je, někdy skoro (nekdy úplně) nahá a zamává mu. Pošle vzdušný polibek. A pak si jdou každý po svých. Minulý týden jí řekl, proč ho doprovází. Že na to není zvyklý. Že je to vlastně podivný. A že to má něčím rád. Potěšilo ji, že si všiml. Ranilo ji, že to znělo jako výčitka. Udivilo ji, proč to vlastně říká. Jestli je to poděkování nebo výsměch jejím citům. Bylo v tom obojí.

O víkendu zůstal s ní. Sobotu teda absolvoval školení v psychoanalýze, jeho vášeň. Ale večer byli spolu a koukali na kraviny. Na víc ji nezbývaly síly. V posledních dvou měsících se to pořád zhoršuje. Nenašli nic. Odběry. Magnetická rezonance. Nikdo. A přesto je jí pořád hůř a hůř. Suplementy vitamínů. Hormony. Atarax proti úzkosti ukradený dceři. Voltaren, Ibalgin. Melatonin na spaní. Colagen a houbový kafe po ránu. Konzultace s umělou inteligencí. Hledá odpovědi. Hledá odpovědi tam, kde nejsou. A tělo nelže.

V neděli touží po výletě. Ale odmítne řídit. Ztrácí sílu.

Tak jdou jen na procházku. Možná do sauny. Začne jí téct oko, podrážděné od čoček. Vezme si brýle a smíří se s tím, že se nemůže namalovat. Schoulená, nenamalovaná, ploužící se. Je vděčná, že sváču vzal do batohu on. A ten nový strojek na výrobu kafe. Můžete si udělat super espreso kdekoliv i bez elektriky. Něco po čem oba toužili. Dal jí to jako dárek k jejich čtvrtému výročí. Výročí dne, kdy se potkali. Kdy začala tahle vichřice. Hurikán jejího života. Přinesl velkou kytku, nesl jí do ložnice a přísahal, že musí dát svůj život do pořádku. Rozvedu se a vezmu si tě. Chci nás. Miluju tě. A pak tiskne novou kapesní tiskárnou jejich společnou fotku a dá ji na digestoř v kuchyni. Tohle přeci vždycky dělávala ona. Ona tiskla jejich fotky. Překvapí ji celým albumem jejich fotografií. Od prvního momentu. Nikdy na to nezapomene.

Nedělní procházku vezmou přes sámošku, kde si koupí kapsle. Jdou Ladronkou a ona si prostě musí sednout. Jak důchodkyně. Každou chvíli pauza. A on je trpělivě s ní. Ja dojatá. Tohle by od něj nečekala. Nemá to v povaze. Péči nemá v povaze. A přesto s ní stráví den složený z drobečků společného bytí. A na lavičce mezi domy sedí, ona si užívá sluneční paprsky a on čte dlouhou kriminální povídku, kterou ulovil v knihobudce. Ona ho fotí. Tyhle vzácné momenty miluje. Když jsou spolu. Když je jejich my. Něco, co umějí jen oni dva. Tak vzácné. Odpoledne on pracuje a ona pospává. Pomilují se. Jednoduše.Niterně. Bude to dobrý. Přijde na to, co je tou nemocí. Vyléčí se. Neměla bys tolik pracovat říká jí ten, kdo je v práci od rána do noci. V úterý přišel po správní radě v půl jedenáctý. Neměla sílu na víc než ho pozdravit, vyptat se dvěma větami a přitulit se. Bylo to málo.

Je středa ráno.

Vstane. Doufá, že už brzo musí nastat den, kdy se ráno probudí bez nevolnosti. Jenže dneska ten den není. Oko pláče. Posadí se na posteli.

Pak se on objeví mezi dveřmi.

Vyšel ze sprchy.

V kolik to dneska vidíš? Ptá se odvážně, prestože ví, že tuhle otázku nemá rád. Ale tenhle týden slíbil úterý a středu.

Radši bych šel dneska na pivo.

Aha.

Takže tenhle týden už se vůbec neuvidíme? Nepřijdeš? Ptá se a už si připadá jako kráva. Nenamalovaná kráva s bolestí těla, nevolností a tekoucím okem v 5:40 ráno.

Přistoupí k ní.

Musíš se dát dohromady.

Vzduch zhoustne.

A jí se vynoří ten pocit. Ten pocit, že právě teď by potřebovala svědka. Nahrávku. Protože se stane něco, co by jí nikdo neuvěřil. Zase je to tady. To, co by mělo vstoupit do učebnic narcismu.

Podívej se na sebe. To není v pořádku. Měla by ses léčit.

Potřebuješ se dát dohromady. Oba se potřebujeme dát dohromady.

Já chci pohodovej vztah. Ne tohle. Jak to žiju. Nikde nejsem doma. V Sulicích blbý, tady tohle. 

Včera. Večer. Podívej se v jakým si stavu. Měla by ses léčit.

Na mě to taky nějak působí.

A ta neděle. Dotýká se mě to. Chápej. Se mnou to taky něco dělá.

Bojím se, že by se mi to třeba mohlo stát taky.

Jsem prašivá. Bojí se, že se nakazí. Mou bezmocí, zoufalstvím, bolestí.

Cítí to už týdny, jak se od ní vzdaluje.

Prostě bychom se teď měli dát dohromady. Dej se dohromady a pak se uvidí.

Chceš se se mnou rozejít? Řekne to. Řekne to, protože už týdny to visí ve vzduchu, kdy on furt něco analyzuje, dělá jí přednášky o zdraví, o tom, že to má možná z něj a jejich vztahu. A má pravdu. Jeho analytické přednášky ji vyčerpávají. 

Rozchodem bych to zrovna nenazval.Pauza spíš.

Ty po mně chceš, abych se dala dohromady, uzdravila se, načerpala energii a ty zase přijdeš?

Tohle já už znova nevydržím. Nechci. Tohle už tady přece bylo několikrát. Minimálně dvakrát třikrát v průběhu těch let.

Řekni to. Tentokrát nebudu dělat špinavou práci za tebe. Řekni to na rovinu.

Ano. Rozcházím se s tebou. Jsi můj nejlepší přítel. Kdybys potřebovala peníze nebo tak, tak dyť sem furt v Praze,ne.

Odejdi.

Doprovodí ho ke dveřím.

Obejme ji, ale ona odvrací obličej.

To malé loučící gesto.

Chtěla být dobrá žena, která vyprovází svého muže ke dveřím.

Nevykloní se. Nezamává.

Jde dovnitř si uvařit kafe. Hodí do sebe práškový koktejl.

Protože dneska musí odvést šest hodin supervize. Dva týmy. Dva individuály. Na to musí mít sílu. Protože teď už jí nikdo na nájem nepřidá.

V průběhu dne mu ještě napíše citát z Malého prince. Kydy o lišce a ochočování. O tom, že mu po něm zůstane lán obilí. A že slzy jsou daní za blízkost a smutek z loučení. Malého prince on nesnáší. Ona mu poděkuje, že je oba osvobodil.

On si její zprávu vůbec nepřečte až do druhého dne.

Další den kolem desáté, kdy ona vede supervizi na židovské škole, jí proklikne zpráva.

Přečte ji o přestávce na záchodě.

Nad mísou uvidí: Měj se hezky, opatruj se taky a děkuju za všechno, za příležitost Tě poznat, že jsi ... a srdíčko.

Mohla by se teď poblít, ale napobleje se.

V ten moment se to stane.

Možná je to tím prostředím.

Těmi židovskými svícny. Těmi biblickými příběhy na nástěnkách.

Vzedme se to.

Síla se probudí a vstoupí do těla.

Napíšeme mu.

Konečně mu napíše.

Věřila jsem, že jsi schopný změny a že na sobe pracuješ, ale opustil jsi mě v těžkým okamžiku a já doufám, ze už se s Tebou nikdy nebudu muset setkat. Jsi slaboch, kterýho jsem milovala a cpala mu energii a inspiraci. Chci abys to věděl. Zachoval ses svinsky!

A s proslovama jdi do prdele. Jsi obyčejnej tuctovej sráč.

Pošle mu fotku jeho věnování z knihy. Milovala ji, je to nádherné vyznání, které si přeje mít každá žena v knihovně.

Takováhle ty seš svině.

Dobře si to přečti, protože tohle, tohle už nikdy nezažiješ.

Smaž se v pekle vlastní slabosti.

Bez tebe mi bude rozhodně líp. Ale To, co sis vykoledoval pro sebe, to Ti vážně nezávidím.

Hajzle zasranej.

A najednou to zase byla ona. Oko vidí. Nic ji nebolí.

Práce jí jde od ruky.

Odpoledne odvede perfektní online seminář. Dravá, živá, vtipná, chytrá. Všechny to baví.

Trenýrky, které to poslední ráno zodpovědně uložil do prádelního koše vyhodí do odpadkového koše, kam patří. Před tím neodolá a přičichne k nim. Naposledy, jakoby mohla chytit zbytky jeho vůně. Ale necítí nic.

Vyprané prádlo sundá z věšáku.

Není toho moc.

I obsah jeho skříně je skromný.

Vlastně se se sem nikdy nenastěhoval, byl jen platící návštěva.

Chtěla by ty hadry vyházet z okna jak v italských filmech. Křičet sprosťárny a nadávky.

Jenže má na balkóně síť kvůli kočce.

A pod balkonem nikdo není.

Zabalí je do balíčku.

Ne, zabalí je do balíku.

Adresu zná dobře.

Dobrý den, Petro.

Toto jsou věci Vašeho manžela.

Zanechal je u mne po čtyřletém vztahu, který již skončil.

Chci, abyste to věděla.

Omlouvám se vám.

Mrzí mě utrpení, které náš vztah vám a vaší rodině způsobil.

Nikdy jsem k vám neměla zlý úmysl.

A podepíše se.

Teatrální. Hysterické. Koho to kurva zajímá.

Nebolí ji nic.

Možná odnese balík na poštu.

Možná jen k popelnici.

Je Vám to něčím povědomé?

Všechny osoby jsou samozřejmě smyšlené.

Podobnost je čistě náhodná. 

Já bylo o víkendu s dcerou na Animefestu v Brně. Už se o tuhle generaci vůbec nebojím. Ale vyprávět vám to budu až jindy.