466. díl, Margit: I like my bubbles

Když jsem zanechaná bez dozoru, nasekám si tolik super věcí do diáře, že se nezastavím. Ve čtvrtek ráno jsem odešla z bytu a v bdělém stavu v něm pak strávila do pondělního večera asi dvě hodiny. Mezitím jsem zažila několik druhů supervizního vzdělávání, sraz se spolužáky, výlet na padllebourdu, dceřino imrpo-představení, večer s kámoškou a nějaké to řízení mezi tím… Proto taky píšu příspěvek až teď, v pondělí večer, skoro v noci. Je to jízda. Někdy si říkám, proč si to dělám, někdy si to užívám. Nastavování hranic je moje velké téma. Zkoušení toho, co všechno můj život a moje životní energie ještě pojmou. Jsou období, kdy mě zastavuje moje tělo - čím jsem starší, tím častěji se mi to stává, byla období, kdy mě zastavovaly moje děti a jejich potřeby - teď mě naopak spíš dostávají do vrtule.

Minulý pátek jsem během 60 minut: vyzvedla děti od tatínka a spolu se všema jejich věcma je převezla k sobě domů, uvařila večeři a všechny nás nakrmila, poučila syna, který vypadl na mejdan s kamarády a vrátí se zítra na oběd… teď ještě nakrmit kočku, umýt nádobí a vypravit dceru, která odejde za chvíli a vrátí se v neděli na oběd. Můj byt je jak po průletu tornáda. Jdu se s kafem a knihou uklidnit do sítě na balkon. Houpací! sítě… Úklid počká.

Uvědomovat si svoje vlastní limity a řídit se jimi, není pro mě samozřejmost.

Jedním z míst, kde se velmi učím uvědomovat si sama sebe i to, co se děje v poli a kudy tam vedou hranice, jsem se učila v psychoterapeutickém výcviku, trénuju to v psychoterapeutické praxi (velkou školou byla práce v komunitě s vůbec práce s e závislými klienty), nově a jinak zas v supervizním výcviku. Supervizní vzdělávání a potkávání v mnoha podobách jsem teď v posledních dnech užívala plnými doušky. Už jsem tu psala, jak mě vždy potěší setkání s těmi vzdělanými, často velmi moudrými (a mluvím teď o hluboké životní moudrosti) lidmi. Jsem dojemně hrdá, že jsem součástí toho společenství. Probírali jsme intenzivní témata etiky a lidských práv. Kladli jsme si vtíravé otázky - jaký je vývoj naší společnosti, co znamená etika v péči o klienty, co je v nejlepším zájmu našich dětí, jaká jsou etická pravidla a etické kodexy různých profesí… Etické je činit dobro a nečinit zlo - co je ale tím dobrem a co tím zlem, nemusí být někdy lehké rozlišit, nicméně existují staletí cizelované zásady, které mnohé mezinárodní dokumenty a úmluvy popisují. Jsem ráda, že supervize je založená na demokratických a lidskoprávních principech. A blaží mě, že o tom nikdo v této bublině nepochybujeme, přesto, že mnohé věci zkoumáme a nahlížíme z mnoha úhlů.

Další mou milou bublinou jsou mí spolužáci. Měli jsme teď o víkendu sraz se spolužáky z gymplu. Známe se pětatřicet (nebo dokonce šestatřicet?) let, jsme padesát let starý (není úplně jasný, jestli jsme v rozpadu, či v rozpuku), víc než třicet let jdou naše životy různými cestami a přesto si v mnohém stále rozumíme. Většina mých spolužáků jsou kluci, teda muži. Spousta z nich začínala partnersky žít až hluboko ve vysokoškolských studií a mnozí z nich jsou se svými partnerkami od té doby. Nějak jim závidím. Cestou ze srazu mě přepadá lítost nad rozpadlým manželstvím - pláču u Drákuly a mrzí mě, že s mužem, s nímž jsme zažila svatbu, těhotenství a tak, nezažiju stárnutí… Vtírá se mi myšlenka, jestli to budu umět s BBm a jestli to je vůbec možné přes všechny kulturně-jazykovo-geografické komplikace našeho vztahu. A jestli to vůbec je něco, co vytvořit jde a zda tuhle dovednost mám. No, snažím se…

Kromě pobývání v milých bublinách jedu jak dráha. Po supervizi sraz, po srazu paddle a bouřka a málem ztracená flosna, kterou jsem zapomněla na střeše auta a někde na okraji vnímání uslyšela spadnout na silnici, a taky oželený flirt s jedním paddlujícím fešákem, na to už nebyla chuť a energie. A po návratu doma jen půlhoďka na krmení kočky, mytí vlasů a sbalení pěti švestek na další supervizně-vzdělávací den, suprové improvizační představení (jsem na svou dceru a její spoluhráče ohromně pyšná!) … a večer s Baru kdy za úplňku rozptylujeme po sídlišti Drahoušovy ostatky (nikoli tělesné, ale předmětové - pěkně k popelnicích vystavit tu tričko, tam zbytky kosmetiky, támhle fungl nové plavky)… běž a už se nevracej, ať se zahojí, co bolí a energie proudí dovnitř a ne ven, a když, tak ne zbůhdarma do nekonečné černé díry… ona už se pak o sebe postará!

Strašně se mi stýská. Neviděli jsme se s BBm dva týdny a neuvidíme se další dva. Fyzicky to bolí. Jako by mě pálila kůže, jako bych měla neukojitelnou žízeň, kolem mého těla vzniká jemné chvění, moje atomy jsou nespokojené, praskají, prskají, probíjejí.

Miláčku, proč se tvé prsty dotýkají té klávesnice?

Má kůže žárlí…

Miláčku, proč se tvé oči rozšiřují před obrazovkou

a ne pohledem na mé tělo?

Můj jazyk žárlí na Listerin v tvé koupelně,

moje rty závidí té plechovce Coly,

co ji právě neseš k ústům.

Žárlím na tvoji peřinu,

že se každou noc přivine k tvému nahému tělu.

Proč jsi tak daleko, miláčku?

Potřebuju se tě dotknout, obejmout tě, pomilovat… 

Chybíš mi, miláčku, bolí to.

Jaké své bubliny máte rádi vy? A co vám nejvíc chybí, když nejste s tím, s kým chcete?