467.díl, Baru: Gejša v důchodu

Když gejša (v Kjótu se používá označení "geiko") ukončuje svou kariéru, nejde o dramatický okamžik jako ve filmu, ale o velmi důstojné a dojemné loučení plné vděčnosti. Nejznámější rituál se nazývá hiki-iwai – slavnost odchodu. Gejša navštěvuje lidi, kteří ji během kariéry podporovali. Učitele, majitelku domu, starší kolegyně, dlouholeté zákazníky a patrony. Každému osobně poděkuje hlubokou úklonou a malým darem.
Tradičně rozdává balíčky rýže. Barva má symbolický význam: bílá rýže: "Odcházím definitivně." Červená rýže: "Možná se jednou vrátím." Po odchodu už gejši nenosí každodenně výrazný make-up, komplikované účesy ani okázalá kimona spojená s profesí. Je to symbolický přechod z role gejši do nové životní etapy. Rozpustí si vlasy. Pak má vlastní podnik, nebo učí nebo se vdá nebo má prostě jiný život mimo svět gejš. To, co na tom Japonci často zdůrazňují, není smutek, ale vděčnost za společně strávená léta.

Hiki-iwai je vlastně velké poděkování všem, kteří gejšu na její cestě provázeli. Je na tom něco velmi poetického: žena, která celý život pěstovala umění konverzace, tance, hudby a elegance, se naposledy rozloučí s lidmi, kteří byli součástí jejího světa, a pak tiše vykročí do života, kde už není gejšou, ale sama sebou.

Takže tak.

Na Animefestu jsem byla v kostýmu gejši. Koupila si několik jehlic do vlasů. Protože, čím více jehlic gejša má, tím je bohatší. A byla jsem šťastná se svojí dcerou. Dobře jsme jedly a bavily se. Viděla jsem tolik odlišností a kostýmů a bylo mi v tom dobře. Lidé byli lidmi, bytosti bytostmi a někdy vůbec nebylo jasné, jakého jsou pohlaví. Ale vládl tam respekt a radost. Trochu jsem myslela na hippie sedmdesátky, to muselo být v něčem podobný. Jen s větším množstvím sexu a drog. Asi.

Vtipný bylo, že v druhé polovině brněnského výstaviště se odehrával sraz Sudetských Němců. Došlo mi to až poté, co jsem radostně komentovala skupinku v německých krojích slovy: No paráda, tady na Animefestu se ujme cokoliv. … no trapas … ale evidentně v tom měli bordel i brněnští odpůrci, když napadali ubohé furýky a obviňovali je z touhy po příhraničí. A to zase byla dost legrace. Tupci. Bydlely jsme s dcerou v zážitkovém hotelu. Ten pobyt jsem koupila Drahoušovi k Vánocům. A on ho zanechal povalovat u mne. (Tak lepší než kdyby tam jel za mý prachy s někým jiným.) Voucher na mne vypadl ze skříně při balení onoho speciálního balíku. Takže jasná volba. Drahouš si nikdy nevážil ničeho, co jsem mu dala. Oblečení ode mne nenosil, knihy nečetl, investované peníze mu byly lhostejné. Byl takový. Nakonec jsem TEN balík jeho ženě neposlala. Obřadně jsem ho rozbalila. Poděkovala a s Margit jsme provedly za úplňku rozptyl ostatků. Do různých popelnic po okolí. Co bylo použitelné vystavily k odběru. Prádlo decentně skončilo v textiláku. Byl to silný obřad. Nikterak hanlivý, jen opouštějící. Osvobozující. Musím se osvobodit.

A musím se uzdravit.

Pořád žiju s bolestmi celého těla.

Čínská doktorka řekla, že mám nemoc z nedostatku.

Drahouš se vysmíval tomu, že pořád mluvím o vztahové podvýživě, ale ona se mi vepsala do těla. Byla to porucha příjmu vztahu. Občas přejedení, občas zvracení viny, občas minimální dávky kontaktu léčené hladovkou. Nic nebylo dobře. Říkal, že mě má rád takovou, jaká jsem … ale význam těch slov úplně devalvoval. Když totiž máte někoho rádi, tak mu neubližujete. Slyšíte ho.

Číňanka komentovala, že jsem svoji životní svíci vzala plamenometem.

A má pravdu.

Moje tělo sečetlo rány. Přestože to byly "jen" rány psychické.

Neuroložka mě poslala k revmatologovi.

Psychiatra řekla, že to musí přebolet a probolet.

Chci klid.

Chci najít zpátky svoji důvěru ve svět. A v muže. Někdy jsem zbytečně cynická a nedůvěřivá. Léta jsem žila ve lžích a nejistotě. Jsem vyčerpaná, nervózní a podezřívavá. Byla jsem čtyři roky pravidelně opouštěná. Byla jsem systematicky držená v nejistotě bez možnosti kontroly. Jsem jak dítě z děcáku. Jsem rozbitá a zbitá. A přesně tak se cítím. Jsem zbitá. Moje tělo bolí různými kočovnými způsoby, protože je zbité. Doufám, že se z toho nějak vybolím. Mám koktejly léků a začnu čínský lektvary. A můj kámoš má doma Mast proti smrti.

A zároveň ve mně žije světlo.

Poslední dobou myslím na ten rituál, když gejša odchází …. Shodou různých okolností se v poslední době potkávám s muži svého života, těmi dobrými chlápky, kteří mě milovali … je to už pravěk, ale setkání s nimi jsou vždycky přejícná, vyprávíme si příběhy svých životů a zůstáváme přáteli. Za tyhle muže jsem vděčná. Jsou pořád zajímavý, pořád si s nimi mám co říct. A naplňují mě důvěrou v tu druhou půlku lidstva. Že dobří muži jsou.

Chci rejži červenou.

Ještě se vrátím.

Jenže už to bude jiný. Chci být partnerka ne gejša.

A budu si v mysli pěstovat přání, abych se časem ocitla v náručí muže, který má něhu i sílu. Jsou vidět jeho činy více než slova. A čte knížky nejen je kupuje. Vidím laskavého chlápka se sekyrou, co rozdělává oheň. A pak rozdělává mě … takže tak. Ale všechno má čas. A ten teď potřebuju.

Mé dny jsou kromě práce naplněny spoustou drobných radostí. S Lujzou zařizujeme její garsonku. Absolvujeme spolu to, co v páru zažívají mladé dvojice. Obcházení podnájmů, nákup v Ikee, shánění drobných elektrospotřebičů z druhé ruky. A když to na nás přijde, máme zásadní heslo: Hele, nedojímej se!!! Prostě někdy není čas se rozesrat, někdy je prioritou fungovat. A tak čucháme pivoňky po okolí a za soumraku je krademe přes ploty, podnikáme výpravy k popelnicím (mé oblíbené lokality jsou Ladronka a Ořechovka), abychom tam objevovaly poklady … já jen v poslední době dvě vázy, sady misek, knihy poezie, běžecké boty, několik květináčů, jiné boty, hedvábné šaty, šatní zrcadlo … a minulý týden … Lujza už na tom má závislost a všechny zdravotní vycházky musí obsahovat kontejnerovou zastávku … Ladronka … a tam vedle textiláku, dva po desetiletí nerozbalené originálně zabalené polštářky s režnou krajkou … jeden kulatý a jeden čtvercový … nadšeně je rozbalujeme a zpíváme si u toho koledy, protože tohle jsou Vánoce. Každá máme jeden. A pak máme Růženu ve střídavé péči. Závěsnou kytku, kterou Lujza dostala a stará se o ní ve svém týdnu, a když jede za dětmi, dává jí do lázní na mém balkoně. Je to komické. A dojemné.

Nemám čas, prachy ani náladu odjet někam do ašrámu. Ale dokážu odjet k osmdesátileté tetě a strýčkovi na chalupu a lehce úzkostně se radovat z jejich obyčejného láskyplného fungování. Z péče, kterou si dávají. Z jejich drobného pošťuchování a skutečného zájmu. Nechám si vyprávět jejich čtyřicet let starej příběh o setkání na svatbě. Ona zdobila auto v předklonu a on uviděl její zadek a řekl si, že ta, ta je určitě jeho. Ulovila jsem ho na prdel, směje se teta. Mít dobrou prdel je prostě deviza. A pak vyjdu na pole kmínu a objevím spoustu heřmánku. Natrhám kytici a koupu se v té vůni. Představuju si, co všechno bych chtěla v tom poli dělat, nechám slunce, aby mě rozpalovalo ….Vyfotím fotku nebe na pozadí heřmánkové kytice pro svou sedmdesátiletou kámošku, která mi posílá fotky nebe, které fotí po orgasmu se svým mnohaletým milencem. Posílám bez orgasmu, ale se vzpomínkou na ni. Šmíruju vlaštovky, jak zabydlují hnízda. Topím v kamnech. Hraju scrrable a karty. Opaluju se. Čtu. Jedu vlakem a koukám z okýnka. Zastavuju se. Přibržduju. Chytám se drobných detailů. Malé chvilky. Ostrůvky v moři. V moři šílenství světa. Mojí vlastní bezmoci. Učím se důvěřovat osudu. Že to všechno nějak bude. Že to bude dobrý… že to pracuje pro dobro, i když nevím, jak takový dobro bude vypadat … bude to dobrý.

Lovíte věci od popelnic?

Co nejlepšího jste našli?

Víte, že tělo nelže?

Co říká to vaše o Vás?