468. díl, Margit: Hnidopiška

Nevím, jestli je to blížícím se Slunovratem, nebo koncem školního roku, ale můj život zas neskutečně zrychlil. Víkend s BBm v Berlíně, nabitý zážitky intimními, společenskými i kulturními. Berlínské dvorky s galeriemi, kavárnami a obchůdky, od hipsterských po punkové. Lesbické šedesátnice bavící se otevřeně o BDSM praktikách a erotické literatuře u kavárenského stolku - miluju berlínskou otevřenost! Záchod s Hurvínkem trůnícím mezi marinovanými stonožkami a starými fotkami. Biergarden na oslavu občanství BBho kamarádek, několik piv a sýrové rolky a ostrý kousek zaražený v mém hrdle (bála jsem se, že je to střep, doufala, že je to kousek skořápky, nevypátrala jsem, neumřela, třetí den to přestalo bolet). Narozeninová party v bytečku na poměrně nehezkém kraji Berlína a jídlo ze všech koutů světa. Zázračný Cirque du Soleil s novým představením Alize, nejkouzelnějším představením, co jsem kdy viděla (tekly mi slzy dojetím nad akromagickými - jak sami říkají - kousky a dvě hodiny jsem seděla v sále s otevřenou pusou). Několik jídel uvařených ve woku na balkóně (současná BBho hračka) a lahodné čínské knedlíčky v nedaleké restauraci. Záchod v kostele, co mi zachránil čest a kalhoty - miluju protestantské kostely, co jsou stavěné pro lidi! Narvaný Decathlon, nabručený muž a náruč oblečení na aspoň půl roku. Zapomenutý synův svátek a nakupování pálivých indických dobrot jako výkupné. Dávání a dostávání masáží. A v pondělí ráno zpátky do Prahy a z busu na otočku nakrmit a podrbat kočku a šup do práce ke klientům a večer divadlo, působivý Valčík náhody narvaný emocemi až po střechu (až umřu, jestli pak se proboduju do ráje?). A v úterý zas maraton klientů a kurz první pomoci s nácvikem masáže srdce (když se lámou žebra, děláme to dobře)… a pozdě do večera jungiánsko-astrologická přednáška a pohled na světové dějiny z úhlu postavení planet. A v neposlední řadě výroba mých webových stránek, projekt mých posledních týdnů - BB mě vede, Claude mi pomáhá (umělá inteligence) a dneska jsem je už vyvěsila a několikrát upravila, opravila a ještě je spousta práce přede mnou, otravuju BBho a ještě víc Clauda, kterej si nestěžuje, je trpělivej a krok za krokem mě naviguje (což se BB snaží dělat taky, ale Claude to dělá česky, pomalu a písemně) - stává se ze mě fanda AI, kdo by to byl řekl, úplnej zázrak! A v pátek na něj ještě půjdu nafotit profi fotky a hrozně se těším, jak si s tím webem budu hrát a vymazlovat si ho. Teď se teda nějak úplně poto a místo českých znaků se v textu začaly objevovat obdélníčky a klikyháky. A verze pro mobily taky furt nefunguje. Zatr-sakr!!!

Je zajímavé, jak často zažívám nepokojenost s drobnostmi, když většina celku je v pořádku, mnohá místa dokonce super. Možná je to věkem, že jsem furt s něčím nespokojená, možná únavou a podrážděností, možná to mám v genech, možná hnidopich ve mně nedá pokoj tak nějak z principu. Můj věk například (když bych tak odhlédla od tvorby webu). Rozčiluje mě, že po ránu musím pomalu a dlouze rozhýbat všechny klouby, abych se vůbec mohla rozejít a fungovat jako člověk a ne jak zraněný australopythekus. Vytáčejí mě vousy, co mi rostou na bradě a ve smíchové vrásce tak mazaně, že si jich kvůli rostoucí krátkozrakosti většinou všimnu až když trčí pořádný kus od obličeje. Ta krátkozrakost mě taky rozčiluje! Při čtení sundavám brýle na dálku, natahuju ruce, mhouřím oči a nakonec často musím potupně vytáhnout mobil, text si vyfotit a zvětšit, abych malá písmenka vůbec přečetla. Štvou mě kila kolem pasu a to jak, se budím ulepená otravným nočním potem. Visící celoroční druhá brada, která z boku vypadá jak krocaní vole mně taky sejří. Celkově se mám ale asi nejspokojeněji, co jsem se kdy měla. Poprvé v životě mám dost peněz i dost svobody naložit s nimi, jak já chci. Mám dokonce svobodu povětšinou zacházet se svým povinnostmi tak, abych měla v diáři dost volných dní. Ohromně mě baví sledovat proměnu svých dětí v dospělé lidi. Moje práce (všechny moje práce) mě naplňují a těší. Můžu tvořit a neprožívám u toho strach z hodnocení - ať se každému líbí, co chce. S naprostým klidem, který by byl dřív nemyslitelný, udržuju doma rovnováhu estetična a chaosu, čistoty a bince, a netrhá mi žíly, co si o mě návštěvy pomyslí. Užívám si láskyplný respektující vztah. A ten sex! To je prostě paráda! Kdyby mi ve dvaceti někdy vykládal, že si po padesátce budu užívat nejlepší sex svého života, klepnu mu na čelo.

Podobně je to i s muži. Teda s mužem. S mým mužem, co si tvrdošíjně odmítá nechat říkat muž a nazývá se boyfreindem, přestože z klukovských nohavic vyrostli do výšky i do šířky ještě na minulém kontinentě. Ale budiž. Tak teda, tenhle můj kluk, je zlatíčko. Stará se o mě, pomáhá mi, podniká se mnou věci, co mám ráda, vaří mi, usmívá se, miluje… a přesto všechno mě občas sere. To byste nevěřili! Není třeba schopný si něco smysluplně naplánovat. Většinou je to OK, protože spoléhá na mě a neprotestuje, když ho naviguju. Většinou je ale potřeba do plánu započítat půlhodinovou rezervu. Nebudu zastírat - štve mě to hlavně proto, že v porovnání s ostatními lidmi tohle přesně dělám já! Na mě se vždycky čeká, já vždycky poletuju zmateně po bytě a hledám svršky spodky, deset minut po plánovaném odchodu. A tady mám jako být ta dochvilná a zodpovědná?!? Nejvíc mě ale vytáčí, jak zapomíná. To, že mi vykládá historky dokola, to je v pohodě, to dělám taky. Pravidelně ale zapomíná, že moje tělo je jedna velká erotogenní zóna a sveřepě se upíná k těm třem čudlíkům - levá bradavka, pravá bradavka, klitoris. To se holt pozná ajťák! Jak to má čudlík, je třeba si s tím hrát. Plochý rozlehlý úseky, jako třeba záda, nebo břicho, jsou nudný a nezáživný. Pche! Víš, kolik je na zádech erotogenních zón, chlapečku?!?!?!?!!! Je pravdou, že když se ozvu, obvykle se rozvzpomene. A taky je pravda, že tuhle mi dal tak krásnou celotělovou masáž (a když říkám celo- tělovou, myslím tím skutečně CELÉ tělo), že mě to vystřelilo do vesmíru.

Zkrátka a dobře, někdy jsem prostě hnidopiška. Rozčilujou mě překlepy v textu, chloupky na mojí bradě, nezvládnutý DJský přechody mezi písničkama, lidi, co se motaj na schodech v metru, cigaretovej kouř z balkónu pod mým oknem, moje zpoždění s tímhle textem… Místo abych si užívala více než poloplnou sklenici zážitků, ukazuju na bublinky a rozčiluju se, že jsou prázdné, jen vzduch a žádná tekutina! Asi bude potřeba udělat nějaký pořádný slunovratový rituál, očistit se v Kupale od nánosů špíny a nespokojenosti a naplnit srdce hojností, které plné Slunce přináší. Ať si hnidy píchá někdo jinej!