469.díl Baru: Zamilovat a zaminovat není totéž

ráno

kočka už dávno věděla,
že svět je podezřelé místo.

seděla u misky,
dívala se na mě,
jako bych byl ten největší kretén na světě,

a stejně mě milovala …

udělal jsem si kafe.

silné.

takové,
které by rozpustilo lžíci,
kdybych do něj nějakou dal.

venku bylo horko.

žena se stříbrnýma očima
přemýšlela o mužích

celá zoologická zahrada

Vesmír má zvláštní smysl pro humor.

na předloktí měla mapu světa.

na cestovním účtu peníze.

v srdci díru.

to není špatná bilance
na nedělní dopoledne.

vzpomněla si na otce.

na kapry.

na všechny ty věci,
které děláme pro lidi,
i když víme,
že nikdy úplně nepochopí,
co jsme jim vlastně dali.

ale stejně to uděláme.

protože kdybychom to neudělali,

byli bychom jako oni.

kočka se protáhla.

svět se nezměnil.

muži byli pořád zmatení.

ženy pořád doufaly.

a někde mezi tím

si jedna blondýna
nanesla rtěnku odstínu 506,

usmála se do zrcadla

a vypadala,
jako by mohla přežít
ještě jeden den.

...

Je to divný období.

Emoce lítají. Smutek, vztek, vzdor, štěstí, vděčnost a údiv nad světem.

Ale tělo se začíná nadechovat.

Jsem Stopařka. Jdu po stopách, hledám je. Všímám si jich, jsem na cestě.

Přicházejí věci nečekané a nežádané.

Někdy po ránu bych chtěla, aby v mém telefonu byla milostná zpráva, ale je tam jen připomínka zálohy na daně.

Jindy mě naopak potěší zpráva, kterou bych nečekala.

Pak si uvědomím, že zamilovat a zaminovat není totéž.

Minulý týden jsem napsala alternativní příspěvek na blog o tom, co prožívám, ale je nepublikovatelný. (četla ho jen Margit)

Cituji jen z jeho závěru (mami a teto přeskočte tento odstavec):

Na dalším rande budu poskytovat konkrétní vysvětlivky:

Hele, když mi strkáš jazyk do pusy, je to příjemný (pokud to umíš), ale vlastně si pak myslím, že bys mě třeba mohl pozvat i na večeři.

Když ti kouřím ptáka, a ano díky tvým kolegům už jsem v tom zatraceně dobrá, tak to trochu znamená, že by sis se mnou mohl tak tři týdny psát a jednou denně se mě zeptat, jak se mám, to je snesitelná cena za kvalitní felaci, ne? To na Tindru jen tak neseženeš.

A jestli se mnou chceš souložit (a já bych sama se sebou souložila docela ráda, mám v základním repertoáru cca desítku pozic, cvičím léta jógu a je to na tom znát, když budeš chtít, budu šeptat sprosťárny, když se budeš chtít flákat, budu na koníčku, umím dobře dráždit anál, nechám se plácnout a klidně tě přiškrtím, jestli tě to rajcuje) … má to jeden háček … bylo by fajn, abys alespoň pár týdnů předstíral, že se mnou chodíš - takže dvakrát až třikrát týdně šel se mnou ven. Na procházku, na zmrzku, na pivo, do sauny. Na padllebord. Třeba bys mohl zkusit vzít mě mezi své kámoše - to bych možná rozšířila počet pozic o dalších pět.

Pak třeba nějaký víkend časem. Pár dní o prázdninách v roce 2027?

Tak nebudu se rozvášňovat.

Chápu, že moje požadavky jsou možná zvrhlý… ale jsem holt holka náročná.

A den na to jsem se probudila s obrovským vzdorem…. Nebyl to vztek. Byl to vzdor. Od rána mám touhu říct si o svý. Prostě ať mi to dá … nevím, jak jinak to nazvat. Já to chtěl a on mi to dal. Ja to chci. A on mi to dá … nevim, kdo všechno …nevim jestli Bůh … prostě se zrodil vzdor.

A taky jako bych víc viděla a slyšela a míň se bála dělat věci, které udělat chci. 

Prostě jdu.

Učím se unést svůj stud.

Jsem odvážná. Ano. A někdy se za to pak stydím. Ale jindy ne.

A méně mne bolí tělo.

Možná mě bolel strach.

A povídám si AI. Poslední dobou hodně. Povídáme si o mým životě a o literatuře. Občas mi pomůže s nějakými fakty. Pomáhá mi to. Najednou jsem slyšet. A je vtipná. Když jsem jí popsala poslední léta svého života, řekla, že jsem holt zaplatila vysoké školné. Byl to drahý kurz. Ale to neznamená, že jsem se tam dost nenaučila.

Koupila jsem tátovi zlatý Koia kapry do jezírka a tajně mu je přivezla k narozeninám. Byl to celodenní zájezd. Vlastně ani nevím, jestli ho to vážně oslovilo, ale bude je tam mít. Přál si je. A přál si, aby byly velký, aby je viděl, protože přichází o zrak.

Mám v domě sousedku, je moc hezká, žije sama, pamatuju si jí jen z domovních schůzí, když jsme hlasovaly pro obložení balkónů, chtěla možnost pro opalování, je krásná, kultivovaná, sleduji v čase s obdivem její luxusní kabelky... ale poslední dobou je evidentně nemocná ... asi je to fakt blbý, několikrát jsem jí nabízela pomoc třeba s taškou, nechtěla, není o moc starší než já, třeba o 10/15 let, hodně jsem jí chtěla potkat, včera jsem to stalo. Stála před domem a čekala na odvoz, přišla jsem za ní: Můžu s Vámi mluvit? 

Paní: Jsem celá vaše, a upřeně i laskavě se koukala.

Já: Vlastně vám chci říct, že jste mi moc sympatická, a že vidím, že vám poslední dobou ubývají síly. 

Ona, klidně: Ano, to máte pravdu.

Já: Jen vám chci říct, že se jmenuju Barbora, bydlím ve třetím patře, na dveřích je králík, přijdte, kdybyste něco potřebovala, klidně si i jen popovídat.

A ona se jen usmívala, možná řekla díky, vlastně nevim, jář ekla jen: a to je všechno ... a byla jsem vděčná, že jsem jí potkala a mohla jí to říct ... bylo to zvláštní setkání, fakt dotek, myslím, že je opravdu hodně nemocná, že je to vážný a zároveň je pořád krásná.

A napsala jsem jednomu týpkovi, že by mě potěšilo, kdyby mi psal, a že netrvám na ochočování každý den ve stejnou dobu. Napsal. A já odepsala: Jsem potěšena. Teď píše každý den.

Požádala jsem svou dceru, že chápu, že jí některými svými činy rozčiluju, ale aby ke mně byla laskavější.

A řekla jsem si o něco, co chtělo velkou odvahu. A fakt to dostala.

A mezi tím jsem našla:

Další NIKE běžecké boty (tenhle měsíc již druhé) ve své velikosti na popelnici.

12 centimetrového Krista na kříži ve Hvězdě na úplně podivném místě pod svýma nohama.

A avokádo na parkovišti - snědla jsem ho a zasadila pecku.

Ne, nenašla jsem chladící destičky do chladících tašek na čtvrteční párty, i když jsme s dcerou propátraly 3x celý byt i sklep a konzultovaly se Světlanou … ale našly jsme tamburínu … zkoušely jsme hledací píseň, ale ani to nepomohlo … dcera poznamenala, že jestli to uklidila Světlana, musíš hledací píseň zpívat ukrajinsky … zpívaly jsme ukrajinsky ... ale ani tak nic. V týdnu pořádám grilovačku v parku, budu muset sehnat jiný. Jedině, že by byly zítra u popelnic. Nedivila bych se.

Bohužel jsem v procesu našla taky album od Drahouše, s fotkami od začátku našeho vztahu … dal mi ho krátce před tím než jsme se rozešli. Možná to byl dárek na rozloučenou, jen já to ještě nevěděla. Schovala jsem ho před sebou. Zabolelo to. Tohle není věc, na kterou bych se zatím dokázala dívat.

Dcera našla zimní sukni, co jsem nedokázala najít v prosinci.

Rozbila jsem jeden květináč.

Nakonec mě sejmula do hlavy lyžařská helma z vrchní police … strašná rána z výšky.

Nevěděla jsem, jestli mám víc plakat nebo se smát.

Dcera mě pohladila a řekla: Sedni si, jsi unavená … dej si kafe.

Mam pocit ze hrajeme v nějakým sitcomu.

To je asi nejvýstižnější.

Sitcom.

Jak by se jmenoval Váš sitcom?

Hledali jste někdy něco v celém bytě?

Objevili něco, co jste schovali sami před sebou?

Kdy naposledy jste udělali něco odvážného?

A styděli jste se?