470. díl, Margit: Uvařená

Je takové horko, že se mým neuronům utavují synapse. Nemyslí mi to. Ležím nahatá v hamace, koukám do listí stromů nad sebou, silou vůle odháním hmyzáky a snažím se udržet svoje tělo v pevném skupenství. Střídavě zamlouvám do mělkého spánku a do otupělé bdělosti. Ani číst mi nejde. Teploty ve stínu se blíží čtyřicítce. Na sluníčko se mezi polednem a pozdním večerem neodvažuju vylézt. BB se rozvaluje ve vedlejší hamace a spokojeně odfukuje. Mám radost, že usnul, obvykle neumí vypnout. Tady, v lesíku na břehu jezera, v jemně se pohupující síti, usnul jako miminko. Možná bych to mohla doporučovat s svým klientům, až se mě budou ptát, jak mají proboha relaxovat?!? Kupte si síť a běžte se do lesa pověsit!

Houpání v síti střídáme s paddlováním (když není takové horko), koupáním a vsomrováváním se ke kamarádům s klimatizací. V mém bytě je celé odpoledne k nepřežití. Dokonce i já, která nesnáší hučení, beru na milost neustále zapnuté větráky. Kočka polehává na co nejchladnějších místech podlahy, skoro nežere, pije vodu z konve na kytky a přes den se téměř nehýbe.

Už se mi tu zase rojí mravenci. Zdá se, že zkoumají staronové cesty ke zdrojům s potravou a míří do mojí kuchyně. Zkouším trik svého táty a zasypala jsem práh balkonových dveří pepřem. Doufám, že to zarazí mravence a nezničí kočku. Zkouším taky trik BBho táty, kterej větral podtlakem - větrákem vyháněl teplý vzduch ven z místnosti, aby se tam tím pádem rychleji nasál ten chladnější. Zdá se, že to funguje. Otcové jsou moudří. Nedávno měli svátek. Zkusila jsem široké rodině navrhnout online setkání k jeho oslavě. Nikdo se nepřipojil - někteří odmítli, někteří nepochopili, další neměli čas. A já sama se nakonec zdržela na paddlu. Zkusím to za rok zas. Frflání mých kamarádek, že je to spíš skupinová terapie vývojového traumatu nechávám stranou. Ne každý otec byl a je strašný. Jsou to prostě chlapi, no. A mnozí nejsou úplně ideální. Ale ony nám matky taky uměly dát do vínku lecjaký šrám na duši a Svátek matek obvykle slavíme! Tak co.

Mužský jsou pro mě i po všech těch letech furt trochu nepochopitelnej druh. S BBm je to fajn, ale stále víc si myslím, že je to hodně tím, jak jsme spolu málo. Jak si vlastně nikdy nestihnem pořádně začít lézt na nervy. A nebo se na sebe přestat těšit. Se synem tohle moc nefunguje. Tomu lezu na nervy furt. Možná se na mě někdy i trochu těší, vždycky mu to ale vydrží jen pár minut a pár slov, než je toho na něj moc. Jsem na něj teď děsně hrdá, bude reprezentovat Českou republiku na mistrovství světa. Probojoval se na několika víkendových kempech do nejlepší dvacítky českých hráčů pod 16 let a zítra odjíždí do Banské Bystrice na Mistrovství světa v hokejbale! Trochu brblá, že taky mohli hrát v Kanadě, nebo v Americe, ale já jsem ráda, protože hrdá sice jsem, ale zatím není jasné, jestli náklady platí svaz hokejbalu, nebo rodiče.

Oslavili jsme Barčiny narozeniny - předčasně, jako vždycky, protože o prázdninách, kdy je ve skutečnosti má, jsme všichni někde rozlítaní. Byla buchta s dírou, oplzlé řeči, deskové hry, alko i nealko drinky, grilování, ladronkoví běžci, zaraženej buvolí penis, převaha mužů, čůrání v zeleni, setkání po letech i po kratších dobách a radost až na kost. Většina z nás odpadla před desátou, ti šťastnější odfrčeli na Vespách ovíváni vlahým vánkem, ti méně šťastní odjeli vlastním vyhřátým autem, ti nejméně šťastní taxíkem za nemocnými dětmi a ti nejšťastnější piknikovali do noci, aby tak experimentálně ověřili, jak dlouho vydrží kostky ledu v přenosné lednici, kolik hvězd se dá napočítat na červnovém nebi a jak se mít rádi.

Začínají prázdniny a s nimi sezóna paddleboard v kufru, spacáku pohotově a hamaky při ruce. Auto mi dává svobodu a kdyby mě nesvazovala starost o stárnoucí kočku, která už tu nevydrží několik dní sama, jako dřív, jsem krom dnů vyplněných prací, pořád někde v čudu. Snažím se skamarádit se sousedy a uplatit vlastní děti a další příbuzné, aby ji krmili, napájeli a obveselovali, když někde trajdám. Mám toho letos v létě v plánu celkem dost. Děti na mě skoro nemají čas (což je úplný opak případů rodičů, co se musí v dovolených s dětmi střídat, aby nějak pokryly celé 2 měsíce starosti o ně), ale jsou tu akce, kamarádi, milý v Berlíně, zatmění Slunce, jezera, lesy, řeky, mraky cesty z města, co se na mě těší…

Teď sedím na balkoně a s nadějí vyhlížím blížící se bouřku. Po chvíli strašení se nebe ale zase vyjasňuje, vítr zklidňuje a kytky si zas budu muset zalít sama… A tak se v duchu zas pohupuju v hamace, koukám do nebe, snažím se nemyslet na politiku a na lidi, co umírají vedrem nebo při zemětřesení nebo ve válce, soustředím se na tady a teď, raduju se, že se trochu ochladilo a těším se na další lepší příští a mám se dobře na světě.

Jak se máte v neexistující klimatické krizi a nastávajících prázdninách vy?