471. díl, Baru: Nevěrná

pondělí ... Baru ... a furt nic ... jo .... páč jsem vám nevěrná. Nemám čas. Už týden věnuju pozornost svojí knížce. Miluju se se svojí hrdinkou, provázím ji, žiju s ní, směju se s ní, brečim, píšu, píšu, píšu ...škrtám, škrtám, škrtám, škrtám, škrtám, škrtám, škrtám ... prořezávám věty, aby byly plodné jako stromy. 

Sedím ve vlaku na hranici a Dánskem. A ještě včera jsem pobývala na Spiši. Týden jsem psala v partě podobých bláznů. Na scribetonu. Společně v jednom domě. Každý pracoval na svých textech a večer jsme si společně předčítali. Nádhera. Už to by vydalo téma na román. Agatha Christie: Bravčová bábika (česky Vepřová panenka).  

Dům, ve kterém jsme přebývali, byl překrásný. Děsivé bylo hlášení místního rozhlasu minimálně čtyřikrát denně, které vždy začínalo plnou dvou tří minutovou verzí nějaké národně orientované písně. Nejčastěji Slovinky moje, otčina moja, krásná jsi jako raj. Nebo Mám Otčinu ve světě jedinu, tej srdce svoje dám. Poté paní prohlásila: Vážení občanie, vyslechněte si následující oznam a následoval kompletní zápis struktury zasadání rady obce, info o letním kině, vyplácení dividend či nejčastěji, zpráva, že do obce zavítal sůkromý podikatel z Maďarska/Polska/ Košic, ktorý přivažia do naší obce uhorky, marhuje a paradajky. Či meluny. Nejdříve jsem se smála. Pak mě to přišlo neuvěřitelný. Potom mě to štvalo a nakonec jsem se paranoidně obávala, že se ty písně do mne vepíší a už nikdy tu ves se třemi hřbitovy neopustím. Přemýšlela jsem, zda mají také jiné písně pro případ vážných oznamů - třeba když někdo zemře nebo, nedej bože, jak by nám oznámili, že se blíží nebezpečí ... ono totiž to na ukrajinskou hranici bylo, co by kamenem dohodil. Při procházce městečkem jsem se seznámila s několika babičkami, jeden Rusín mi chtěl zřejmě složit kompliment a povídá "Podobáte sa na Lucii Bílou.." (to mi trochu zatrnulo) a vyslechla jsem hovor dvou týpků opravujících pravoslavný kostel. Jeden druhému při podávání lešenářských trubek povídá: Kdybych se ženil, budu se určitě ženit určitě ve středu. Proč, opáčí druhý. Přece si nebudu kazit víkend. ... Ale ta moje už má vybraný ideální datum 7.7.2027 a já jí říkám, že není špatný ani datum 8.8.2028. Jeho kámoš dole se zamyslí: no, ono není k zahození ani datum 9.9.2029 viď  ... je vidět, že rozdílné mužsko ženské principy jsou interkulturní. Vona si ho srovná.  

Ale do Kodaně jsou to ještě dvě hodiny, a tak vám trochu povyprávím. Bohužel a bohudík vám nemohu přenést odér, ve kterém se právě s kamarádkou nacházíme. V Děčíně, nechápu to, v Děčíně přistoupily do vlaku na naši čtyřku ke stolečku dvě Dánky. Říkejme jim třeba Ida a Astrid. Ida a Astrid už deset hodin žerou, šustí, vydávají zvuky, chroptí a smrdí. Mají spoustu pytlíků brambůrků a křupet. Rajčátka. Salát. Humus. Houstičky. Bulgur s okurčičkami. Pesto s těstovinkami. Sýry Babybel. Mistička s čočkou. Petky s nápoji. Nejhorší jsou moravské brambůrky s příchutí česnek. A následné zívání. Nedokázala jsem si představit, kolik toho v těch svých taštičkách vezou. Snad nevytáhnou slanečky k večeři. Zřejmě by se nemělo říkat pije jako Dán ale žere jako Dánka. Brrr.

Ale chci se s vámi podělit i o jiné zážitky ze začátku prázdnin. 

Tak třeba, jak jsem byla tančit.

...

Pozval mě. Nenápadně. Koketně. Skoro náhodou, jako bychom v pondělí večer neměli žádný jiný program. Nesmí se říkat, že je to rande. Je to přeci charita.

Vyvede mne jako starou tetičku na taneční lekce.

Tančím.

Bosa.

Tančím s ním a tvořím. Přibližuju se a vzdaluju. Šťastná, že mě vidí. Že mě nechce zlomit. Že má pochopení. Že mě nepouští. Že chápe, když si potřebuju odpočinout. Nevím, co moje tělo unese. Jakou skladbu dnes zahraje. A kolik.

Říká, že se vyhýbám kontaktu.

Vím to.

Nejde mi to.

Hledám to.

Jsem akrobatka ve výslužbě. Žena, která dlouho chodila po laně. Balancovala. Přeskakovala. Nosila ostatní. Usmívala se pod reflektory. A teď, když ráno vstanu… kroutí se mi ruce. Učím se chodit po zemi. Pořád čekám, že přijde nějaký pád. Tělo si pamatuje a vyvažuje napětí. Drží, bolí. To všechno bych mu chtěla říct, ale nemám na to slova. Ne dneska.

Tančím i s jinými. Vždy, když jde pro pití, někdo mne vyzve k tanci. Snažím se být neviditelná. Ale přicházejí. Krouží okolo jako žíznivý čmeláci. Matu je svou květinou.

V základních krocích jsem nešikovná. Strašně se snažím jim to nekazit. Vždycky se snažím… Jeden to nerozdýchá. Tanec, který jsem neznala, příliš rychlý pro nezkušeného. Odchází. Je zklamaný. Krásný mladík, co po lekci odchází domů sám mezi posledními. Odejít s ním, mohl mi jeho pes po ránu lízat palec u nohy.

S dalším je to lepší. Když se ztratíme, počká na mě. Zastaví. Vrátíme se do základního kroku. Naplňuje mě to vděčností. Usmívám se. Přijde mi to školácké, ale mám pocit, že s ním bych toho tanečního misionáře nacvičila a časem si ho možná taky užila.

A pak tančím s ním. Je neuvěřitelné, jak nám to jde. Technika zřejmě mizerná, ale dojem fantastický. Unikám a vracím se. Svádím ho. Držím se ho jak pes a nechci, aby mě nikdy nepustil z dohledu.

Jemu moje nešikovnost nevadí, vidí jiný můj talent.

Improvizaci. Vášeň, nadšení a smysl pro humor.

Rytmus.

Tanec je tuze zábavná disciplína.

Jsem žena.

Nejen tanečnice.

Dojímá mě to a naplňuje láskou.

Bavím se.

Směju se. Směju se nahlas, když mu večer sedím na klíně.

Ráno mám špinavé nohy a na chodidlech obrovské puchýře spálenin.

A na krku modřinu, památku na večerní procházku Stromovkou.

Bolest, která vypne všechnu jinou.

Je to krásný den, kdy skoro nemůžu chodit.

Bolest je krásná … když víš kde má svůj původ.

... A tetička byla vrácena do důchoďáku....

Hezké léto a pozor na veřejný rozhlas.

Kdy naposledy jste slyšeli hlášení veřejného rozhlasu?

Tančili?

Jeli vlakem?

Jedli slanečka?

A jaké datum považujete za ideální?