473.díl, Baru: Stockholmský syndrom a nabídka lokálních restaurací o prázdninách

Do Kodaně jsme dojely, a myšlenka na ty dvě gertrůůůdy žeroucí 11 hodin v kuse nás otravovala tak dlouho, že jsme si ji musely aktivně zakázat. Abychom se jimi nestaly. Brrr.

Gertrůdy nahradila dvě Finská koťátka. Holky z našeho čtyřlůžáku z hostelu v Kodani. Elfí dvojka z vedlejší palandy. Dvacetileté útlé blondýnky s obrovitými řasami a o nic menšími batohy plnými kosmetických produktů ve full size verzích. Smály jsme se jim, že to mají jako hubnoucí program, přepravovat se s takhle obrovským batohem je fitness. A my na to, při našich fyzických potížích, můžeme rovnou zapomenout. Péťa má prášky na fleky, já na svaly a nervy. Ráno spolu šérujeme různé podoby hořčíku a kolagenu. My holky kolem padesátky už cestujeme jen na lehko ( … a většinu váhy našich batohů zaberou ty různý prášky a doplňky). A ano, žehlit si vlasy, když venku co deset minut leje, je pošetilost … ale mládí je krásně pošetilé, a trochu jim ten jejich optimismus a sílu nést mega batoh závidím.

Kodaň. Venku leje. Ano, a to je dobrý důvod si v sekáči koupit dánský sexy černý kožený kabát jako Sara Noren z Policie Malmö. Seriál Most. Už se jí začínám podobat. Není nad sexy pláštěnku. Na podzim budu mít na co vzpomínat. A už je to tady … mám taky fitness program s batohem, protože nákupem kabátu zařídím, že se teplota vrátí na pětadvacet a jasno.

Péťa má díru v botě. Dobrej tah na to, že je potřeba si koupit nový boty … ale naše ortopedické požadavky jsou poměrně náročný a obchody s obuví ve Skandinávii bohužel tragický. Stráví s dírou celý pobyt. Postupně se s ní sblíží. Na konci už ji považujeme za estetický doplněk a chceme si teniskosandál nechat patentovat.

INIQLO.

Uniqlo Kodaň.

Máme s Péťou takovou úchylku. Už několik let. Uniqlo. Japonský obchod s jednoduchým oblečením, co nemá v Čechách pobočku. A doufám, že ještě dlouho mít nebude. Páč můžeme jezdit po celé Evropě, porovnávat úplně identické obchody a vozit si z nich spoďáry. Jasně, že mají eshop. Buďte tolerantní. Něčím se bavit musíme.

Freetown Christiania.

Nádherné místo uprostřed metropole, jezero, grafity, místní pohodáři, kavárny.

Fotka s fantastickým grafity vojáka v helmě přes celá vrata, co mi tě tolik připomene a naplní mě něhou, o které nikdo neví, ale na té fotce mám zasněné oči, když se dotýkám chladné zdi a přemýšlím, jestli už je ti konečně líp.

Uniqlo Stockholm o šest hodin cesty vlakem dál.

Bydlíme na lodi. Vedle nás je sauna přímo na nábřeží. Bookneme si ji. A já jí roztopím jako finskou, i když jsme ve Švédsku. Mávám ručníkem, dělám nálevy a jsem šťastná. A pak se chladíme koupelí ve fjordu. A to je zatraceně coool. A voda je teda snesitelně cool.

Chodíme, cestujeme trajekty po městě, hledáme záchodky a pijeme pivo v gay barech. A já mám z té sauny trochu kašlík (… ale pssst).

Ikea samozřejmě.

Švédská Ikea … to musí být prapředek všech Ikeí.

Oooouuu fuck.

Nemají tu lososa, jen kuře. Většina lososa, kterého jsem ve Švédsku zpucovala, pochází z Polska. No nic. Zasraná globalizace.

Sedím nad svým Ikea kuřetem a kroutím nevěřícně hlavou a najednou Péťa vykřikne … podívej, naše koťátka … a ano jsou tady, o 700 kilometrů dál, v obchoďáku … a jsou to ta naše. Baví mě to. Baví mě ty neuvěřitelné průsečíky … a ne jen doufám, že už nikdy nepotkáme gertrůdy. A že se nikdy nestaneme g….ami Nééé nééé to nééé. Můžou si o nás koťátka myslet, že jsme jako g… ? Nene. To ne.

Ne géčka opravdu nepotkáme, to už by bylo přepálený, ale v Muzeu ABBy narazíme na zvědavého týpka s dcerou. Seznámíme se ve frontě na vstup, někdy v moment, kdy mě Péťa fotí u modrý brány s nápisem Mamma Mia. Chlapík je z Venezuely a žije mezi Oslem a Budapešťi. Natočí video z naší ABBA performace, kam jsme přibraly jeho šestnáctiletou dceru … a já mu dala číslo, aby mi ho - to video samozřejmě mohl poslat (Ha ha, a je to tu, zápletka 😇 … ale uznejte, takový old school způsob, to se ještě cení, ne). A tak mi kromě videa taky napsal: Chci tě ještě někdy vidět. Já na to: Ok, dobrej nápad. A vlastně si myslím, že se to setkání opravdu stane. Nevím proč, ale najednou jsem to věděla, když si ten člověk sedl vedle mě na zem v muzejním kině. Co promítali nevím vůbec. Kompas.

Pobyt ve Stockholmu pak ozvláštnily ještě dvě specifické události:

Magi a hovna.

Na naší lodi byla společná kuchyňka a já, jak jsem zvyklá na nákupy u popelnic, oblíbila jsem si velmi oddělení free food. Jídlo, co po sobě zanechali ostatní cestovatelé. Není to, že bychom hladověly. Je to tak, že je to jídlo s překvapením. Něco, co bychom si třeba samy nekoupily a tak. A samozřejmě i my můžeme nechat zbytky. Představuj si: krásné ráno na horní palubě lodi, koupené lívance ze včerejška, lékořicové bonbony, slunce, kávička … a něco, na čem je napsané med. Je možné, že MED je i tady MED? Velmi podobná konzistence … asi jako balsamico …dám to na lívanec … zakousnu se. Nooo, takový lívanec s Maggi. Nečekané. Nalila jsem si magi na lívance .. ano to jsem trochu přehnala … ale statečně to sním. Když jsem si to navařila. Péťa se mi směje. Směje se mi ovšem jenom chvilku, protože pak dostane zprávu z apky, že u nich doma je plný kočičí hajzl …. Šuplík plný hoven. Zírám. Mají doma nádherná bílá ovčí koťátka (podobná našim Finkám) a k nim automatický záchodek. Vzpomenu si na svoji vlastní historku, kdy se naše kočka jedenkrát vykakala mimo určenou bedýnku a náš automatický vysavač naprogramovaný mým mužem tím tehdy vymaloval celý byt. Od té doby mi přijdou chytré přístroje v kombinaci s kočičími výkaly velmi nebezpečné. Petřina apka hlásí, kdy a která kočka místnůstku navštívila, kolik vážila před a po a podle toho poznáte zjevně i váhu vyloučené hmoty. A teď  TO bylo plné. A my opravdu daleko. Začala proto nahánět svého muže. To jsem se zase smála já. Obvykle jí to, že má šikovného muže a i skvělé moderní výdobytky, závidím. Teď jsem byla ráda, že mým největším problémem je Maggi na lívanci.

Nikdo totiž neví, co ten přeplněný samočistící stroj udělá. Nikdo neví, zda kotě nezapadne mezi hovna. Na manžela pak apka není, takže není tak jednoduché ho na dálku dopravit na místo události. Lze pouze sledovat červenou ikonu, že waste drawer is full…. Uuuffff. Jsem ráda, že období domácích apek už mám za sebou. Nechci nic vědět.

Po návratu domů v půlce července checknu, s kým mám tak víkendový "volnopřekryv".

Volnopřekryv je čas, kdy ten druhý nemá děti, není na dovolené, není zavalen prací a má chuť se potkat. V případě mužů hraje roli, zda má taky sexuální absťák, což evidentně zvyšuje ochotu v nalezení "volnopřekryvu". A samozřejmě mám i přátele, u nichž sexuální uspokojení nehraje roli … a kamarádky, které ráda vidím … blááá bláá bláá. Všichni víme.

Pak už teda jen, aby volnopřekryv u všech zúčastněných nenastal úplně ve stejný moment, což může být do poslední chvíle dost dramatický.

Pak hraje roli, co by tak mohlo být na menu večera na obou stranách.

Některá menu jsou nepublikovatelná.

Všichni ovšem večeří dobrovolně a pokrm si dokáží patřičně vychutnat.

Některé restaurace nabízejí netradiční kombinace pokrmů. Člověk si furt říká něco jako bramborová kaše se hodí třeba k řízku nebo filé, ale najdou se kuchaři, kteří vám takovou vymazlenou lahodnou bramborovou kaši, nabídnou v kombinaci s šodó. První je šok. Nutno říci, že buchtičky se šodó obecně moc neoblibuju. Ale když mi poprvé někdo nabídne kaši se šodó, pochopím, že šodó je možná podceňované, a že by se dalo kombinovat i se steakem … a tak se stane, že se stanu se odborníkem na šodó a aktivně hledám, s čím by tak vyniklo. Nad kyselými okurkami se šodó ještě trochu váhám. (A ano, mám na paměti i Magi na lívanci, které nebylo úplně dobrým nápadem … on někdy MED není MED).

V jiných restauracích si zase potrpí na dobře propracovanou klasiku. Vcelku dlouho to trvá, někoho by to mohlo otrávit, ale když si uvědomíte, kolik je za tou prošpikovanou svíčkovou práce, volba masa, nakládání, prokládání vybraným špekem, zelenina, pasírování omáčky, samozřejmě karlovarský knedlík, brusinky, no dobře i terčík z citronu … klasika, ale komu čest tomu čest. Žádný velký inovace, ale propracovanost, talent na volbu ingrediencí, správně zvolený rytmus přípravy. Jen to jídlo trávíte několik dní, a pokud nejste zvyklý, může vám být i těžko.

(Narozdíl od šodó s okurkou, tam můžete mít hnačku, ale projde to rychle).

Můj Life drawer is full.

No a pak začne pracovní týden.

Práce, obíhání doktorů, péče o dítě. Dostihy a sázky, u nichž několik hodin trpím a dala bych si šodó. Ale kde tomu už je konec. Šodó někde trénuje mladé šermíře a Svíčková řídí skautský tábor .

To je problém restaurací.

Z restaurací vám nevolají, kdy zase přijdete.

Na co byste měli chuť.

Co mají uvařit.

Některé mají věrnostní program, ale do většiny holt vyrazíte jednou za čas.

Žádná školní jídelna se nekoná. Jsou prázdniny.

Domácí kuchyně je fajn - tak ale znáte to: Vaření pro jednoho. Něco tomu chybí. Tak najíst se musíte, nějak to uklohníte, aby to nezabralo moc času a byly tam hlavně osvědčené ingredience, se kterými jste dlouhodobě spokojeni. Na druhou stranu, pro můj zažívací systém je poměrně komfortní jíst několik dní stejné párky a proteinové tyčinky a nekomplikovat si život.

Jak vaří v Norsku zatím nemám tušení, ale podle kávovaru na fotce to vypadá na michelinskou hvězdu.

Takže tak.

Všichni žijeme své hrdinský eposy.

A největší bitvy nejsou tam venku.

Jsem jen tečka pohybující se po mapě … ale neděsí mě to, spíš naopak.

Jsem Stopařka.

A některé stopy postupně zavane písek ... těm hlubokým to trvá déle. To tak je.

Pro toto léto mám speciální modlitbu:

Bože, dej mi zdraví, vnitřní kompas a víc zvědavosti než úzkosti.

Ať jsem zdravá.

Ať mě neopustí zvědavost.

Ať mě neopustí schopnost milovat.

Ať mě můj kompas vede i tehdy, když krajina ztmavne.

Ať poznám člověka, který půjde dobrovolně směrem ke mně.

Ať se nebojím ani ticha, ani cesty.

Amen.

Za co se modlíte Vy?