475.Díl, Baru: Tohle je nejlepší den mého života.

Stojím v poli plném slunečnic. Pět si jich ukradnu domů do vázy. Ten počet není náhodný. Jedu z návštěvy, na které se mísilo vnitřní vzrušení, touha a vášeň s vnějším poklidem švestkového sadu. Moje tělo je pro tuhle chvíli teplé, klidné a bezbolestné. Kdyby ta chvíle šla zakonzervovat, udělám to. Udělám to na horší časy. A myslím na Jéňu, který vykřikoval celou naší výpravu: Tohle je nejkrásnější den v mým životě. A za pár hodin znovu. A druhý den znovu. A jeden den říká: Dneska jsem trochu smutný. A moje dcera na to: Je v pohodě nebýt v pohodě.

A další den znovu: Tohle je nejlepší den mého života.

Zažívám nejlepší dny svého života. Znovu a znovu. Každý den. Právě teď. Na rameni mám čerstvě vytetovaného kolibříka. Symbol svobody, radosti ze života a naděje. Jsem živá.

Budu vám vyprávět o cestování s dětmi.

Osoby a obsazení: Žena s bolestmi zad (49), chlapec s vývojovou dysfázií (10), mimořádně nadaná dívka s prvky PAS (15).

Než vyrazíme zdá se mi sen:

V práci kolega po 20 letech neví, jak se jmenuju, moje oblíbená kolegyně umřela a bývalý milenec avizuje, že na společnou akci přivede novou milenku. To se probudíte a říkáte si: Paráda, realita může být jenom lepší.

Kdyby ovšem můj otec nezasahoval do startu naší výpravy.

Otec nabízí Jéňovi na cestu vrtačku, že by se mohla hodit.

Hahaha. Dobrej fórek.

Otec nabízí Jéňovi na cestu smyčec. Takový šmytec, to se ti vejde…

Ne, zakazuju rázně. Ne. Ani proti trudnomyslnosti. Kdo kurva nabízí dítěti na týdenní cestu vlakem po Evropě smyčec. Ne. A šmytec. Moje rodina je vážně ujetá.

Otec děti upozorní, že je třeba mít bezpečnostní heslo. Kdybychom si volali, aby bylo jasné, že jsme to my. Otec se příliš dívá na televizi a sleduje všechny katastrofy. Ale uznávám, to by se mohlo hodit. Takže heslo zní: Pod čepicí rohy, pod kalhoty nohy. Matka si to nezapaluje a lamentuje. Jéňa to zkomolí. Podšepisíhohy, pod kalhoty rohy. Dcera se ptá, proč taková kravina, ale nadchne se a překládá to plynule do angličtiny. Já se začínám modlit a pochybovat, že to zvládnu.

Dceři včera přirazil průvan dva prsty do pantu dveří. V Motole řekli, že zlomené to není, ale nehty jsou zcela černé a já se obávám komplikací.

Jéňa má problematický zub, musí si ho denně čistit a nesnáší to, podobně jako čtení nahlas. Beru s sebou Ronju, dceru loupežníka, doufajíc (teda nevim, jestli tohle je správný přechodník a nemám chuť to ověřovat ), že každý den trochu potrénujeme, budeme-li se střídat.

Obě děti mluví skvěle anglicky ( … a příležitostně mě opravují, dcera je obzvláště přísná, moji konverzaci s Jéňou komentuje slovy: Slepý vede slepého. No jo no.).

Holandsko se vyvíjí dobře. Všechno jede na čas. Děti smaží, já se koukám z okénka a jsem šťastná. Zvládám vše kombinací léků, přiměřené námahy, množstvím kofeinu a cukru. Cestování s dětmi je božské v tom, že spolu s nimi mohu konzumovat jindy zakázané potraviny, třeba lívanec s pomazánkou Lotus. To by mělo být trestný. Dcera nejí skoro nic, nebo jen vybrané potraviny, Jéňa chce všechno a hodně … holandské hranolky naštěstí chutnají všem. Dceřiny prsty se zanítí, ale máme Framykoin a náplasti s poníky.

Při pokusech o společné čtení Jéňa předstírá epileptický záchvat a nesnáší čištění zubů … protože …. nesnáší svěží dech.

Double - decker? Double - decker? Double - decker? Už s ním pojedeme? Tetóóó!

Ne až v Londýně.

A Double - decker? Ne. A alespoň Double - decker vlak. Jo, ten možná jo. Double - decker? Ne, bože, ne. Ještě ne.

Koupila jsem si v outletu drahý šaty a děti říkají, že vypadají jako župan.

Navíc zabírají hodně místa, protože letos jsou trendy balónové rukávy.

Od teď musím cestovat jen v županu.

Ale jinak… ááách … rackové … kanály … procházky … vítr mi honí vlasy, je slaný, slova zanikají v hukotu, nohy jsou omývané oceánem … jsem šťastná. Nohy? Pod kalhoty nohy, pod čepicí rohy. Vida, jsem v bezpečí.

Už pojedeme na kole? Ne, kolo asi nezvládneme. A Double - decker? Úúú…

Tetóóó! A už pojedeme na kole?

A už pojedeme tím tunelem?

Ano, to že jsem svolila k nákupu 4D modelu pokémona ze 241 dílků, byla asi chyba. Ale toužil po něm tak moc. Jediná podmínka byla, že začne stavět až v Londýně.

Dohoda nepomohla.

Tetóóó. A můžu začít stavět? Ne. Se nudím. Ne. A pojedeme na kole? Ne, teď ne. A Double - decker?

Usne vzteky a vyčerpáním.

A pak jsou situace, kdy se rozhostí klid. Jedeme na lodi, děti na přídi, podjíždíme mosty, ony mávají na kolemjdoucí, dotýkají se mostů zespoda a smějí se, já piju Heineken a jsem šťastná…

Po cestě z Holandska do Británie píšu Margit:

Jsme zase ve vlaku. Ach … už závidím všem jedincům, dvojicím a zájezdům důchodců … Jéňa si chce stavět puzzle každých 40 vteřin, má tu přeci stoleček, vyluzuje zvuky neustále, jestli pojedeme tunelem se ptá každou hodinu od výjezdu z Děčína, tedy už 4 dny, (teď se snad dočká, ale asi to nezaznamená)… zkoušíme číst Ronju, dceru loupežníka, neustále prchá a vykřikuje, že se mu vaří mozek … Aničce krvácí prsty, co ji před odjezdem přirazily dveře a navrhuje, že je tu furt varianta podřezat si žíly …zvažuju to 🤣🤣

Tetóóó!

Jéňa se po odjezdu z Amsterodamu začne modlit, ať je tunel do Británie průhledný.

Už nevysvětluju, jen toho chlapce z ateistické rodiny žádám, ať se modlí potichu, neb sedíme v tichém vagóně plném lidí.

Odmítá se modlit potichu, že by ho Pánaboha neslyšel 🙉.

Nepomůže to.

Pod čepicí … doufám, že mne Pánaboha slyšet bude.

Průjezdu tunelem pod kanálem La Manche si Jéňa skutečně nevšimne.

Na vedlejší sedačce čte holka knihu: Reasons to stay alive od Matt Haig. Tu knihu nutně potřebuju. Začnu konečně číst svého nového Murakamiho a na třetí stránce dostanu depresi … protože tohle je přesně ono a tohle já nikdy nenapíšu.

Tetóó … pořád tu ještě není… kdy bude ten eurotunel?

Dělám, že si čtu.

Jéňa zapluje pod stůl.

Tetóó.

Dělám, že si čtu.

Tetóó …. Jsem elektrikář.

To není věta, kterou chcete ve vlaku slyšet.

Ale … zavřu oči a dělám, že si čtu.

Jsme v cíli. Vystupujeme

Jéňa prohlásí: Jsme v Londýně, sbalte si své saka paka.

Beru si paka, urovnám si župan, nahodím batoh na bolavá záda a jdu.

Double - decker! Je tu, konečně. A jsou všude.

Londýn

Jéňa obsadí sdílenou kuchyňku v ubytování. Začne skládat. Je zapálený a vydrží hodiny v klidu. Vyrážíme s Aničkou na procházky po Camdenu. Slibuju dětem veverky (jsem nenapravitelná). Celé ubytování zaplaví drobné oranžové oválky, které po vymačkání jednotlivých dílků skládanky zbývají. Je mi to jedno.

Nás zaplavil klid a Jéňa je hodiny a hodiny klidně šťastný.

Dokonce si i chvílemi čteme. Miluju Ronju.

Pátý den se ukáže jako krizový.

Dobrovolně bych nikdy nejela do turistického centra. Ale Jéňa ještě neviděl Big Ben. Chyba, veliká chyba.

Byl Big Ben. Byl Art shop. Byl Lego shop. A konečně … byl i Double - decker …Prcháme po 5 zastávkách a 30 minutách v zácpě, nahoře v double - deckeru je to jako v sauně. Jéňa už nikdy jet double - deckerem nechce. Dav. Chceme do metra. Dcera nemá peněženku. Asi jí ji ukradli… prokletý Big Ben a double - decker. Pláč.

Chytly mě záda.

Seřvala jsem děti, že si furt něco vymýšlejí a nedělají, co jim řeknu a že už vážně nemůžu.

Nepomůže ani bezpečnostní heslo.

Sedíme na schodech za nějakým hotelem a všichni pláčeme.

Já bolestí a bezmocí. Anička nad ztrátou peněženky. Jéňa zklamáním z double-deckeru a taky ze mě.

Zasáhne prozřetelnost.

Hned vedle v čínské čtvrti se nabízí akupunktura a "manupulation".

Starej Číňan mě napíchá jehlami a potom srovná páteř na místo. 95 liber.

Pak se zeptá, kolik mi je.

Pokýve hlavou.

Za dalších 60 liber mi prodá 6 balení černý bobulí, po kterých budu zřejmě nesmrtelná. Věřím mu všechno. Zaplatím ráda. Ano. Prosím ano!

Dcera se vytasí s větou: Je v pohodě nebýt v pohodě.

Najednou jsme všichni šťastní.

Vezmeme se za ruce a jdeme domů.

Zablokujeme její kartu.

A koupíme si zmrzlinu.

Myslím na to, jak jsem cestovala, když mě ještě nic nebolelo.

Tetóó.

Ano.

Nic.

Tak se vysmrkej.

Alespoň nemáme vši jako naši kamarádi v Praze.

Doma zjistíme, že Pokémonovi napasují nohy.

Obě vypadají levé.

Inu pravolevá orientace.

Jako když stavíte skříň z Ikey a někde to uděláte obráceně.

Jéňu zachvátí zoufalství. Stavitel zaleze vzteky pod haldu peřin.

Anička nastoupí jako hlavní mozek naší výpravy. Nehroutí se, identifikuje problém a odstraní ho.

To je nejlepší den v mým životě vykřikuje Jéňa.

Chválím děti, jaký jsou skvělý tým.

Nakonec máme pomník naší cesty.

Oranžového Pokémona.

Každý má svůj díl.

Dokonce ho dokážeme bez nehody dovést domů do Čech.

Oranžový ďublíky jsou za námi všude … kdyby nás chtěl někdo stopovat.

Veverky se ukáží za oknem poslední ráno den odjezdu.

Jéňa se raduje, že přišli dva veverky na rozloučenou.

Naštěstí neregistruje, že má spálená záda od moře.

Aničce padají kraťasy. Ale sama se tomu směje.

Na nádraží St. Pancras, v sedm hodin ráno, kdy máme nastoupit do Eurostar vlaku zablokuje dveře vlaku statná mladá černoška s obřím batohem na zádech a se dvěma malými roztomilými copatými holčičkami v patách.

Telefonuje. Asi s mámou.

V tom ji telefon spadne do kolejiště.

Telefon v temnotě stále mluví a na monitoru se hýbají ústa.

Zírám.

Neztratí nervy.

2 minuty před odjezdem se statným břichem vrhne do mezery mezi schody vlaku a nástupiště.

Nikdo nenastupuje.

Všichni zatají dech.

Její děti zkamení.

Vyšátrá ho, dokáže se vyprostit z mezery, přiloží mobil zpátky k uchu a pokračuje v hovoru. Nažene děti do vlaku. Inu zřejmě necestuje s dětmi poprvé.

Celé nástupiště si oddechne a směje se.

Tak uznávám … někdo je na tom hůř. Na to bych koule neměla.

Ještě, že my vezeme jen pokémona, a ne smyčec.

Dojedeme do Čech unavení a šťastní.

Máme nepočítaně historek a zážitků do foroty.

Odevzdám děti jejich dalším rodičům.

Doma nakrmím kočku a pustím si Arabelu.

Rozhostí se klid.

Mám pocit, že je mi 10 a jsem na prázdninách u babičky.

Vzpomenu si na Jéňu: Tohle je nejlepší den mého života … ale zítra může být klidně další. A je v pohodě nebýt v pohodě.

A TO, že moje auto hlásí, že mám sjeté brzdové destičky a mám tomu přizpůsobit styl jízdy, to je jen příznak léta. Zaparkuju ho a budu chodit pěšky.

Autoservis vyřeším po dovolené.

Máte bezpečnostní heslo?

Historky s dětmi?

Krizové momenty?

Spadl vám někdy někam telefon?

A jsou v eurotunelu vidět ryby?

… jo a ve středu letím do Osla. Pod čepicí … víte jak.